16.4.2018 Ink

Hořkosladké barvy mravenčích královen

Už bych měl bejt doma. Fogi zas bude mít kecy, jestli mě chytne.

Zavřu oči. Otevřu oči. Nade mnou červený střechy, a když se tramvaj natočí na východ, svítí mi do tváře oranžový slunce. Lidi venku se plazí jako slimáci. Rozdvojujou se a spojujou a točí se a míchaj se. Některý docela nepokrytě tajou ve svítání, barvy mají rozlitý v plochách svých stínů. Mířej v sobotu ráno do práce a pospíchaj a jsou rozteklý po celý ulici, barevný kravaty navlhčený blýskavýma parfémama, smíchaný v nesourodou matlanici rozmazanou na chodníku.

A všichni se vlečou a mě nebaví se na ně koukat a tak se zvedám a vyběhnu ven. Mám žízeň. Trochu mi buší srdce, dělá něco jako pam pa pam pam pam pa. Chvíli jdu, šněruju chodník a občas se musim rukou odrazit ode zdi. Okolo starý baráky, zasekaný do prudkýho kopce – letím vzhůru. Zahnu za roh a proti mně jde slečna tenká jak dlouhej papírek. Musím si přdržovat čelist, aby mi nespadla na zem. Nohy se mi rozechvějou, už jenom tři kroky, dva, jeden… a pak projde kolem mě a jde dál, jako bych tam nebyl.

Ohlédnu se a všimnu si, že i ona za sebou táhne svůj stín, ve kterým jsou rozmáčený všechny její barvy, kámo, úplně všechny. Odkapávaj na chodník, smíchaný s make-upem a bůhví čím. Růžový a hnědý pramínky jí tečou po lýtkách a podpatcích a s každým klapnutím se uvelebujou v jejím stínu.

No a protože jsem slušnej kluk, víšco, tak zavolám: „He…hej, sleč…no, něco ste ztra…ztratila.“

Otočí se a já klečím na chodníku a v dlaních mám kaluže jejích barev a jakože jí je ukazuju, a ona se jenom obrátí zpátky a přidá do kroku a za chvíli zmizí za tím rohem, ze kterýho jsem se já vynořil, a já jenom zavolám „ale slečno, vaše b…barvy přece!“ a to už je pryč.

A tak opatrně přiblížim svý dlaně k ústům, klečím tam ve vršovický špíně a připadám si najednou úplně obřadně, svátostně, jako v kostele nebo tak něco, přede mnou se chvěje hladina, kterou ta slečna ztratila, a já si chci svlažit svý vyschlý rty a tak pomalu pomaloučku přibližuju tu tekutinu k ústům. A pak to přijde, napiju se, ale než stihnu polknout, tak vyprsknu. Je to kyselý. Rychle otřepu ruce a barvy se rozplácnou na chodníku. Se nedivím, že je nechtěla zpátky. Mi taky mohla říct, že jsou takhle hnusný.

*

Jdu dál. Zpomaluju. Potřebuju pít.

Cítím, jak se ze mě taky stává slimák. Ale nějakej jinej druh, než jakej jsou kolemjdoucí. Jsem kompaktnější, hromádka organický hmoty, která je roztažená do deseti metrů. Barvy mám sice pomíchaný, ale aspoň je táhnu s sebou.

Těžko se mi přechází cesty, přeplazím se a auta troubí, protože zatímco mám nos v bezpečí na druhým chodníku, palce na nohou jsou ještě na tom prvním, a zbytek těla mezi tím překáží a blokuje dopravu. Omluvně gestikuluju, snažím se odklidit svý tělo z vozovky, ale teprv když koutkem třetího oka zahlídnu za rohem fízly, tak sesbírám zbytky svý síly, čapnu svý nohy do náruče a letim co nejdál to jde.

Přistávám až na okraji krčskýho lesa. Svalím se ke stromu a opřu se o něj zádama. Bílá březová kůra mě tlačí do lopatek. V kapse nahmatám mobil. Vybitej. V druhý kapse nahmatám kapesník. Kurva, kde mám klíče? Chvíli rejdím rukama ve svejch dvou kapsách. V první je mobil, v druhý kapesník. Pak je v první kapesník a v druhý mobil. Nechápu. Zkouším to ještě jednou. Tentokrát je v první mobil a v druhý peněženka. Klíče jsou pryč. Do hajzlu, jak já se dostanu domu?! Dyť budu muset zazvonit a fotr mě zabije! Dyť jsem na šrot! A von nenávidí, když ho v sobotu něco vzbudí před desátou… doprdele!

Potom ztuhnu. Slyším psa. Malej pudl si to rejdí lesní pěšinkou přímo ke mně. Za ním dlouhej špagát vodítka a na něm čoklbába. Rychle vyskočím na nohy a snažím se tvářit spořádaně. Chci udělat krok. Místo toho udělám dva, každá noha vyrazí jiným směrem. Pes se zastaví a zaujatě se na mě kouká. Průser. Cejtím, že mám v podvědomí myšlenku, tu spásnou myšlenku, která by mě mohla zachránit, ale v mý lebce to čvachtá a žbluňká, mozek mám nasycenej alkoholem a hořlavej, neurony se bojí vysílat svý elektrický signály, aby náhodou nevzplály.

Zmůžu se na „brý jitro, pane pes“, ale ten zmrd na mě zírá svýma černýma očima a čenichá, cejtí muj strach, ten chodící smeták si to užívá a vrčí na mě. Škubne vodítkem, bába přilítne celá uřícená, a pes zaštěká „trhej!“ a ta postarší paní mě zmerčí, nahrbí se a pak se na mě vrhne, vahou svejch let mě srazí k zemi a šedivýma loknama mě švihá do tváře.

Na mým čele krev a paní nepřestává a pudl zlověstně vrčí a ukazuje palec dolu. V mým mozku konečně na hladinu vyplave ta životodárná myšlenka a křičí: „Zdrhej, ty debile!“ A když už to vypadá, že mi ta stará dáma zabodne svůj nabroušenej pohled přímo do srdce, podaří se mi vysmeknout a po čtyřech se odtrmácet pryč, z dohledu, do bezpečí. Slyším jenom někde za sebou, jak se čokl směje a drbe svojí paničku packou za ušima.

*

A pak je klid. Jsem těžce raněnej. Všude okolo stromy, červená a žlutá. Celej les řve, ptáci se domlouvaj, kdy vyrazí za teplem. Netuším, kde jsem.

Lezou po mě mravenci. Sračky malý, štípou mě všude. Nemám sílu se jim bránit. Rány ze souboje jsou hluboký a mravenci se v nich spokojeně uvelebujou. Smiřuju se s tím, že ze mě bude potrava pro hmyz. Že ze mě budou mravenčí vajíčka a že se v příštím životě probudím jako mravenčí dělník, kterej bude v sobotu nad ránem uždibovat z vyndanejch študáků.

Ve vzduchu je cejtit voda, která ředí mojí krev. Stejně jsem ale vyprahlej. V hlavě se mi pomalu rozprostírá prázdno, splývám s přírodou. Vzpomenu si na tátu. Vidím ho před sebou, jak na mě celej nasranej křičí, že jsem budižkničemu a že by mě seřezal, ale že prej to nemá cenu. A mravenci mě štípou a bolí to a táta křičí a bolí to a vzduch voní vodou a bolí to. Zpěv ptáků zní jako výsměch a hlína na zemi mě dře a rány mě pálí.

Ale pak najednou všechnu tu bolest obsáhnu a celý to zlomím a převrátím, v hlavě jasnej proud světla. Mám svůj nakalenej záblesk pochopení, a tak říkám mravencům a fotrovi „miluju vás“, a fakt, všechny je miluju, i když to třeba nechápou a je jim to fuk. Jsem bolest a láska a jsem splynutí, mravenci mi lezou do nosních dírek a já klidně a smířeně čekám, až mi oddělí duši od mýho těla. A cejtím, že je to všechno dobrý a že to tak má bejt.

Z ničeho nic to škubne. Pohybuju se. Kolem nikdo. Akorát pode mnou černej koberec, kterej kráčí vpřed. Nakloním se, zkroutím hlavu skoro až k tý podivuhodný pohyblivý látce. Jsou to mravenci, nesou mě někam dopředu, a než stihnu pochopit, na nose se mi usídlí obrovská mravenkyně, má nádherný stříbrný šaty ze ztracenejch pavučin a kouká na mě velikýma zlatýma očima. Podívám se na svý tělo. Rány jsou pryč. Pod roztrhaným trikem jsou vidět růžový pásky hojící se kůže. Mravenkyně říká „neseme tě domů“ a já říkám „co tyvole?!“ a ona říká „klid“ a já říkám „kámo cože?!“, panikařím, do hlavy se zas vkrádá tma a sliz a rozespalost a ta mravenčí královna mě kousne a temnota se rozplyne a já zase chápu.

Chápu, že je všechno v pohodě. Mravenčí fellas mě cítí a cítí mojí únavu a nesou mě domů, a královna ví, že vím. A tak na sebe jenom tak koukáme. Z toho, jak drží svoje hmyzí tělo je vidět, že je z nějakýho šlechtickýho rodu. Je to jeden vznešenej mravenec. Vlastně si řikám, že je docela hezká, teda víšjak, na mravence.

„Můžu ochutnat tvý barvy?“ vypadne ze mě a hned se zastydím, lituju, že jsem tak honosnou bytost debilní otázkou ponížil na úroveň nějaký svý školácký lásky. Ale ona se jenom usměje a řekne „samozřejme“ a vleze mi do pusy.

A já jí cejtím. Chutná jako léto a moře a hlína. Cejtim neznámý luční bylinky, lesní tůně a slaný nerosty. A vnímám vlahost a šťavnatost a opatrně cucám, abych tý aristokratce v mý puse neublížil. Už to není pam pa pa pam, ale spíš takový hmmmm, který vytepávaj moje vnitřnosti, a já se do něj úplně položím.

*

„Sbohem,“ slyším pak jenom a vzpamatuju se, když už jsou mravenci i královna pryč. Jenom v puse mám tu šťavnatou ozvěnu chuti nadřazený bytosti. Ozvěnu chuti stvoření, který prohlídlo dál než já, a nechalo mě okusit, jaký to tam je. Už nemám žízeň. A cejtím odhodlání. Jsem sice unavenej, ale najednou silnej. Budu dobrej kluk. Nebudu slimák. Nebudu budižkničemu.

Vstávám a rozhlížím se, jsem na svým rodným sídlišti. Panely chytaj žlutý a červený barvy podzimu, omítka se začíná drolit a hromadí se na chodnících. Za chvíli celý sídliště opadá, opadaj jeho pestrobarevný panely a přijde zlá zlá zima. Ale to už vrážim do vchodovejch dveří, který jsou vždycky pootevřený, a běžím po schodech nahoru, první, druhý, třetí patro, a vím že nemám klíče a tak zastavím u dveří a buším na ně, zvoním na zvonek a čekám, až přijde fotříček.

Konečně otvírá. Z bytu zavane hořkobylinná vůně. Fogi stojí ve dveřích a opatrně se jich přidržuje, kolíbá se jako strom, do kterýho fouká vítr: nohy furt na stejným místě, jenom trup trochu pluje sem a pak zase tam. Zíráme na sebe, trvá to věčnost a já už v sobě nedokážu držet všechnu tu nashromážděnou lásku a říkám:

„Táto, kámo, já tě miluju!“ Táta zamrká a zvedne ruku. Chvíli hledá, kde mám tvář. Zavřu oči, chci obsáhnout tu bolest, až ruka přiletí a dá mi facku, chci zase spojit bolest s láskou a splynout v nich. A pak mě něco pohladí, docela něžně. Čumím. Jeho oči nejsou nasraný a zklamaný, ale vlídný a měkký, rudý bulvy jak dvě žhavý vycházející slunce, mega horký a hřejivý. A pak si krkne a říká:

„Synku, kamaráde, dyť já… dyť já,“ chvíli hledá slova, znova zamrká, a když otevře víčka a jeho roztěkanej pohled se zas zastaví na mým obličeji, tak ty slova najde a rozzářeně pokračuje „dyť já te…tebe taky.“

Když usínám, moje postel voní jako louka a celý mý tělo je jeden jemně páchnoucí, tlející pařez, plnej temně sladkejch, lehce nahořklejch barev.

Tagged:

Napsat komentář