15.4.2018 Ink

Zápisky Trudomysla Pražského

I.

Tramvaj číslo 18 zahýbá ke Karlovo náměstí.

Blonďatá pětadvacítka štěbetá do telefonu: „No předevčírem… Jako bylo to fajn, ale nebudem spolu… Je z práce a tak, víšco…“

Podřimující děda se rázem probudí. Zastřihá ušima. Posléze se napomíná. Nesmí vypadat tak nápadně… Sklání hlavu, slechy však dál chvatně mapují prostor.

Slečna po krátké odmlce pokračuje: „Jo, sejdeme se tam. Nejlepší kalbička to bude!“

Stařík zakleje. Zpravodajství ze života mladé blondýnky ho evidentně zajímalo a teď se zdá být u konce… Pro jistotu nechává boltce v pozoru, poněvadž dívka telefon stále neodložila. A peroxidka opravdu po chvilce vykřikne: „No uvidíme, co tam bude za boye! Tak pa!“ posléze dává telefon do kabelky a odkvačí ke dveřím. Důchodce nasucho polkne a vydává se za ní. Do cesty mu však vstupuje chlapec s černými brýlemi a slepeckou holí.

„Dobrý den, nepřispěl byste na asistenční pejsky? Jejich výcvik…“

„Uhni! Nevidíš, že neslyším?!?“ utne ho stařec.

II.

Chci opustit tramvaj o tři zastávky později. Malému slepci strkám do kasičky dvacet korun.

„Kolik jste dal?“ vzhlédnou ke mně černé brýle.

„Dvacku.“

„Dejte víc!“

„Nezlobte se, nemám drobné…“

„Dejte víc!“

Chlapec mě udeří svou holí do kotníku.

Úpím bolestí.

„Dejte víc!“ štěkne znovu a s obdivuhodnou přesností se holí trefí do stejného místa jako prvně.

Tramvaj konečně zastavuje. Prchám.

III.

Důvod, proč jsem se vypravil do těchto krutých končin, jest prostý. Musím do lékárny. Potkalo mě totiž cosi, co bych se nebál nazvat alergií. Něco podobného jsem zažil doposud jen jednou, když mi matka jako desetiletému řekla, abych šel pomoct s nákupem. Než jsem uchopil první tašku, naskákaly mi po celém těle pupínky. Dodnes mi ale stejně nikdo nevěří, že mám alergii na fyzickou práci.

IV.

O návštěvě lékárny, vlastně lékáren, raději nemluvit. V té první se zařadím na konec fronty. Po pár momentech se na mě obrací hora svalů stojící přede mnou: „Hele… Nejseš ty ten…?“

Poznávám ho. Ano, je to on… Základní škola byla krutá…

„No jo, jsem…“ šeptám.

Momentálně asi neurčím kdo, nebo co jsem. Hlavně je to teď úplně jedno. Proti němu jsem zkrátka jenom nic.

Prchám. Za zády ještě slyším cosi jako: „Hele, docela si zhubnul, vole.“

Ani ve druhé lékárně to nedopadlo lépe.

Před vstupem do té nesympaticky vyhlížející budovy, ten den navíc už druhé, se musím uklidnit. Zapaluji si tedy cigaretu.

Dva potahy před zahozením tabákové nevěstky letmo registruji vosu. Vyhazuji nedopalek. Opět vcházím do lékárny. Opět si stoupám do fronty. Můžu tu stát dvě minuty, když mi na hlavě přistává neznámý objekt. Hned za ním následuje vysvětlení: „Lítá vám tam vosa!“

Otáčím se za výrokem a spatřuji protivnou, podupávající babu. V ruce svírá potenciálního kandidáta na onen létající objekt – mohutnou kabelu.

„Děkuji za upozornění, snad jen mohlo přijít před útokem…“ krčím rozpačitě rameny.

„A to s tím jako nebudete NĚCO DĚLAT?“

Nechápu, jestli se stále bavíme o tom samém. Raději se tedy ujišťuji, dostává se mi víc než jistoty: „Samozřejmě, že myslím tu vosu! Je tu kvůli vám! Na slušný lidi vosy nelítají!“

Její znalost hmyzu mě udivuje a vyzvídám, jak došla k tomu objevnému závěru.

„Tak to je přeci jasný, ne? Jim chutná víc ta zkažená krev!“

„Netušil jsem, že vosy pijou krev… Považoval jsem to za věc typickou pro komáry,“ neskrývám svůj údiv.

„Dyť je to ta samá pakáž! A budete s tím teda něco dělat?!? Já jsem na žihadla alergická!“

I odsud musím odejít bez léku…

V.

Je to podruhé, co mi vosa způsobuje potíže. Poprvé se tak stalo ve školce. Dlouho před tím, než byl důvod k alergii na fyzickou práci. Měli jsme tehdy maškarní a já naivně přišel bez kostýmu, v přesvědčení, že mi požadovaný převlek bude zapůjčen.

Chtěl jsem jít za rytíře. Co chtěl?!? Já musel! Bylo to životní poslání!

Ve školce byl ale k dispozici jen převlek vosy…

Vlastně si teď vzpomínám, že to byl čmelák.

Ale jak by řekla paní z obchodu: dyť je to ta samá pakáž, ne?!?

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *