12.4.2018 Ink

Slastné valašské ÁÁÁ

Svými zkušenostmi s chlastem zapadám mezi vrstevníky mezi žabaře. Svůj podíl na tom má fakt, že jsem asociál. Do svých patnácti jsem se asocializovala s matkou u seriálů Ulice, Můj přítel Monk, Gilmorova děvčata a pátečních přenosů z divadla na ČT2. Když jsem poprvé neplánovaně vešla na diskotéku, svou prostotou jsem tam zaujala méně, než červenou batikovanou sukní a fosforově žlutým svetrem. Ale nepředbíhejme.

Napřed musím zmínit počátky. Alkoholismus je mi předurčen geneticky. Jelikož jsem napůl ze Slovácka a napůl z Valach, nepije u nás doma jen jeden člověk, a to poté, co absolvoval léčení v Kroměříži. Už jako batole jsem podle vyprávění nebožky babičky z Valach chodila k demižonům se slivovicí, voněla si k odzátkovaným hrdlům a vydechovala slastné „ááá“. Strýc ze Slovácka na mě od čtrnácti let, jakožto na odborníkovi, testuje slivovici a bavil se od morálně přípustného jaktěživa tím, že ze mě dělal stonožku, zatímco já nezkřivila jediný mimický sval na tváři. Ale nebylo to mé hobby. Obvykle slivovici říkám „sirup proti kašli“, protože přesně to je účel (někdy i výmluva), k jakémuž své lokální lihoviny využívám.

Přes to všechno jsem patřila spíše k těm opatrným. Matky v okolí po zjištění, že se účastním události, na níž se předvídá nalévání mladistvých, v klidu pouštěly své pubescenty z hnízda, neboť věděly, že jim budu vytrhávat panáky z ruky, nenechám je lézt po sloupech pouličního osvětlení a s trochou sebezáporu je dotáhnu domu. Bohužel se během středoškolských let leccos změnilo a já začala pít ve větší míře. Zejména ze žalu, jako jiné děti.

Víte, začínající alkoholik toho moc nevydrží. Což je docela fajn, protože nemá moc peněz. A tak mu nezbývá nic jiného, než nešťastnou láskou zapíjet plechovkou piva za čtrnáct devade a vzít si k tomu brčko. Neměla jsem sebevědomí, takže nehrozilo, že bych využila triků, jako moje kamarádky, které vedly k pozvání na panáka. Pokud se někdo nabídl sám, byli to vesměs třicátníci, kteří okolo druhé ráno nad skleničkami různých parodií na vodku složitě rozváděli s hladinkou v krvi své životní poslání opraváře traktorů a prokládali jej frázemi jako „jsemtunebyldesetroků, vole“ nebo „tysešaleúplnějinánežostatní, vole“.

Navzdory tomu všemu jsem zůstávala vzorným děvčetem. Drog jsem se nedotkla ani lopatou a namísto nezřízené promiskuity jsem si s náhodnými chlapci navzájem vyšetřovala mandle. Dlouhodobým vztahem má krátká éra vymetačky večírků skončila, ale začaly ty nejlepší historky. Mnohem lepší a zábavnější, než si vyslechnete v pondělí ráno ve vlaku z Luhačovic do Uherského Hradiště.

Jsem ten typ pičky alkoholu, který si ráno pamatuje všechno a je mu totálně blbě. Což bylo fajn, neboť jsem se skvěle doplňovala se svou nejlepší kamarádkou, jež si ráno nepamatovala nic a byla absolutně v pořádku. Fakt, že jsem ji většinou táhla domů, můj ranní stav zhoršoval. Není tedy divu, že na vysoké ještě obrážela večírky, zatímco já četla svých třicet kusů per semester ze seznamu literatury na katedře bohemistiky, již jsem stejně nedostudovala, takže jsem klidně mohla chlastat, kdyby se mi chtělo. Kdysi jsem si jí postěžovala, že jsem si fakt nepředstavovala svá nejlepší léta v knihách. Vysmála se mi, že ona si mě zase nedokáže představit jinak.

Taky jsem většinou nezvracela. Zdůrazňuju slovo VĚTŠINOU. Ale koho napadne, že je špatnej nápad dát si pomeranč 24 hodin po stužkovacím večírku? Horší nápad byl dát si deset hodin po pařbě chlorellu. Ale pak bylo zábavnější smývat zvratky. Pokud to nedrhne za vás někdo jinej, jako tehdy, kdy jsem peníze na chlast kvůli katedernímu vánočnímu večírku ušetřila na úkor jídla. Tak z tohohle mejdanu mám dvě složky s fotkami, s cenzurou a bez cenzury.

Jsem už holt na tyhle blbiny stará kráva. Dnes už je vše jinak. Pokud neležím o půlnoci v teplých ponožkách v posteli a neobjímám psa, cítím, že je cosi špatně. Rostou mi šediny a já preventivě vyháním děcka z trávníku. Zůstávají mi už jen vzpomínky. Zejména dvě. Jedna z nich je z mé první Letní filmové školy, kam jsem jela se stovkou a dvaceti stravenkama. Celý týden jsme spali v parku a chodili na filmy zadarmo promítané v letním kině. Jakožto nezletilá jsem se vždycky nalepila na zletilé kamarády s penězi na pití. Nepamatuju si, že bych nějak moc pila, ale jelikož se skupina kamarádů postupně prostřídala za skupinu místních bezdomovců balících cigarety z posbíraných vajglů, se kterýma jsem popíjela do rána (a nechci proboha vědět co) aniž bych si toho hned všimla, asi toho nebylo zrovna málo. Byla jsem šestnáctka s problémy s otcem, takže všechny pijatiky byly protkány mými hysterickými monology „nikdo mě nemá rád“ a „já se zabiju“. Poslední den festivalu jsem se probudila v tureckém sedu opřená na strom na druhé straně parku. Bylo půl čtvrté odpoledne, což není tak divné, protože poslední večírek se od devíti večer protáhl asi do deseti ráno. Prý jsem se prostě probudila, zvedla a odešla. Víc mi neřekla ani moje věrná „nejka“; ta namísto odpovědi ukázala na dlouhou tuniku, co jí při její trpasličí výšce sahala až po kotníky a vykřikla: „Ty vole, já nevím, kde jsem to vzala.“

Opilecká náměsíčnost mě neopustila ani později, ve dvaceti letech, kdy jsem se po jakémsi plese namísto vedle chrápajícího galána probudila nahá v posteli své matky. Mám-li citovat majitelku onoho lože: „Šest ráno, přemýšlím: mám vstávat, nebo nemám vstávat… Pak jsi přišla, lehla sis vedle mě, vzala mi peřinu, a tak si říkám: hm, tak asi vstávám.“

Tímhle vším chci dospět k jedné věci. Prosím, až mě uvidíte v jedenáct večer odcházet z večírku, nesmějte se mi. Ani mě nepřemlouvejte, že se „to teprve rozjíždí“. Pouze se přesvědčte, že jsem schopná mluvit, poněvadž budu patrně schopná dojít domů. Popřípadě si zapamatujte, v jaké tramvaji odjíždím. Prahu totiž ještě dobře neznám a nerada bych se vzbudila o dva dny později v Klánovicích objímající smrky.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *