4.4.2018 Ink

Mirek Dušín by neměl radost (aneb Mé bouřlivé dospívání)

Je mi dvacet, jsem celkem prima děvče a oplývám sebereflexí, takže můžu říct, že jsem byla v období svého bouřlivého dospívání upjatá, zbabělá a naprosto nesnesitelná.

Důvodů bylo několik. Například ten, že pro mě Mirek Dušín představoval vrchol dokonalosti a spolužáci tudíž u mě neměli sebemenší šanci. Také to bylo tím, že mě otec hlídal na každém kroku a maminka mi zakazovala bužírky a žvýkačky. Nepomohlo ani to, že jsem bydlela v malém městě kousek za Prahou, kde se mnou žádné děti nechtěly založit Klub Mladého hlasatele. A už vůbec nepomohlo to, že období nejkrásnějších let mého života koincidovalo s kauzou otrav metanolem. Místo toho, abych jako normální dítě experimentovala s alkoholem a falešnými občankami, tak jsem se snažila ve třídě zavést prohibici. (Nevěřím tomu, že jsem nejdrsnějšímu klukovi ve škole řekla do očí: Nekuř, cvič a zakrátko budeš zase chlapík, ale prý se to fakt stalo.) Kdykoliv některý z mých dospěláckých spolužáků na škole v přírodě vytáhl z krosny láhev, tak jsem vzala nohy na ramena, protože i líznutí mohlo být smrtelné. Tak strašně jsem se bála, že oslepnu, že jsem do svých patnácti zůstávala naprosto střízlivá.

V patnácti se mi těch strachů nakumulovalo tolik, že se divím, že jsem byla schopna vyjít ven z pokoje. Měla jsem strach z HIV, o kterém jsem byla přesvědčena, že se přenáší i polibkem na diskotéce. Měla jsem strach i z těch diskoték, kde byla hudba tak hlasitá, že mohlo dojít k trvalému poškození sluchu. Měla jsem strach z antikoncepce i z otěhotnění, z injekčních stříkaček na sedadlech i z žiletek na tobogánu. Ale největší strach jsem pořád měla z toho, že si cucnu piva a budu po zbytek života o slepecké holi.

Velký obrat v mém bouřlivém dospívání (a v mé literární tvorbě) nastal, když mi v patnácti náhle zemřel otec. Vzhledem k tomu, že nezemřel na otravu metanolem, tak jsem si troufla dát panáka, abych zapila svůj žal jako romantický básník. Pár dní jsem pak v zrcadle obsesivně kontrolovala svoje bělmo a zkoušela jsem přečíst jeho parte z co největší dálky. Neoslepla jsem. Byla jsem tak šťastná, že jsem si o čtyři měsíce později troufla na první pivo a dva fernety se spolužáky, po kterých jsem všem přísedícím vážným hlasem oznámila: Jsem opilá.

Mirek Dušín pro mě tehdy už trochu ztratil kouzlo, takže jsem se pokusila chodit se skutečným hochem. Ten skutečný hoch nekouřil a cvičil a už vůbec nepil alkohol, a pokud jsem s ním chtěla chodit, tak jsem se musela řídit jeho příkladem. Rozešla jsem se s ním na své sedmnácté narozeniny, protože mi zakázal si připít šampaňským. Na své oslavě jsem se naprosto ztřískala, otravu metanolem a slepotu jsem měla úplně na háku. Probudila jsem se sice celá a ve své vlastní posteli, ale to, že jsem si dala pár panáků a neoslepla, mi dodalo pocit nesmrtelnosti. Takže jsem se konečně vykašlala na Rychlé Šípy a začala žít.

Děda mi vždycky vyprávěl, že by si přál se opít tak, aby se ráno probudil v Brně a nevěděl, jak se tam dostal. Ještě se mu to nepodařilo a mě zatím také ne. Ne, že bych to nezkoušela. Opileckých historek mám celkem dost, na to, že jsem celé tři čtvrtiny svého života abstinovala, ale vždycky jsem se probudila na známém místě a věděla jsem přesně, jak jsem se tam octla. Maminka vždycky lamentovala a říkala, že mladá dívka má dobrou pověst jen jednou. Mně to bylo fuk. Na kontrole u očaře mi bylo řečeno, že mám přibližně jeden a půl dioptrie, a že bych měla nosit brýle. Trochu jsem se vyděsila, že za můj zhoršený zrak může ten sobotní mejdan. Mirek Dušín by ze mě zkrátka neměl radost.

Po maturitě jsem se konečně zklidnila a první rok na filozofické fakultě mě vytrhl ze spárů alkoholismu. Studia jsem se chopila tak zodpovědně, že na večírky a alkoholové opojení nezbýval čas (pravdou ale je, že mě tehdy nikdo moc nikam nezval). Pak mě vzali na scenáristiku a já jsem tu novinu oslavila tím, že jsem za jeden večer absolvovala dva mejdany, usnula na koberci v bytě svého polského kolegy z práce, nad ránem se nechala odvést taxíkem domů a celou cestu taxikáře přesvědčovala o tom, že Jaroslav Foglar fakt nebyl homosexuál. Po probuzení jsem měla pocit, že mi někdo do očí natloukl hřebíky a uvědomila jsem si, že jsem s tím polským kolegou vypila celou láhev nějaké polské domácí pálenky. Opatrně jsem se rozhlížela kolem sebe a věděla, že jestli někdy v životě mám přijít o zrak, tak právě teď. Ale nebyla jsem ztrestána za svou prostopášnost. I týden poté jsem viděla naprosto jasně.

Když mě maminka vypouštěla o pár měsíců později na kolej a do umělecké školy, tak ji svírala smrtelná hrůza. Její holčička samotná v Praze! Co když začne brát drogy? Co když propadne alkoholu? Co když bude chodit venku bez čepice? Pravdou je, že jakmile jsem zmizela z dohledu všech svých zákonných zástupců, tak jsem si nacvakla kolejní ledničku vínem a pokusila se v opilosti ukrást loď. Začala jsem si ve stáří vynahrazovat to, co jsem nestihla v mládí a asi měsíc to byla neskutečná sranda. Pak jsem dospěla, znovu rozečetla Rychlé Šípy a začala řešit důležité věci.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *