28.3.2018 Ink

Vítězný rok 1984

Champs-Elysées měla s tanky bohatou zkušenost. Místo těch německých ale tentokrát nesla hrdé, socialistické, československé té sedmesát dvojky.

Jakeš zavelel „no tak Maruš, co čekáš? Nalej pánům přece!“ a mladá sekretářka, vyběhla ze dveří.

Pozoroval nedůvěřivě soudruhy shromážděné v generálním štábu. Neměl rád tu vojenskou upjatost. Všichni důstojníci vypadali stejně, ramenatý gorily s připitomělým výrazem novorozeňat. Zasraný gumy. Nebo Korčák. Prej místopředseda vlády. Seděl v koženým křesle jak nějakej baron, kouřil a smál se. Furt se jenom smál. To by mu taky šlo – ale že za něj museli pracovat jiný, s tím už si hlavu nedělal.

Maruška se vrátila, v rukou tác s panáky. Když zachytila pohled generála Blahníka, zabalila ho do úsměvu a poslala mu ho zpátky. Generál cítil, jak se mu rozlil po těle, a bylo mu najednou ještě o kousek líp. Zasnil se. Pořád nemohl uvěřit, že zrovna jeho armáda je teď nejmocnější na světě. Viděl před očima Eiffelovu věž, pod ní svoje chlapce v uniformách a se samopaly. Skoro cítil slavností vůni motorového oleje a střelného prachu. Stál se zavřenýma očima a usmíval se.

„Na soudruhu generále, tady máš,“ podával mu sklenku Jakeš.

„Šup tam s ní, Miloušku,“ otočil se k němu Blahník. Ze všeobecného šumu v místnosti vystoupil Husákův hlas. Dožadoval se přípitku: „Súdruzi, dnešní den je vítězstvím socialismu! Je víťazstvom rolnictva a je vítězstvom pracující dělnické triedy! Tak na dělníctvo a na nás, soudruzi!“

Všichni přítomní do sebe obrátili obsah skleniček. Korčák se zhluboka nadechl a otřepal. Kořalka ho pálila v krku.

„Dolej ještě Maruš! Ukážem ti, jak pijou vopravdoví chlapi!“ houknul na sekretářku a plácnul ji po zadku. Maruška vypadala, že se snaží co nejcudněji propadnout do země. Když se jí to nepodařilo, vzala do ruky láhev a začala papalášům nalévat. Pozoroval ji s chutí a rostoucím vzrušením. Jiskry myšlenek mu v hlavě létaly do všech stran. Na čele mu vyrážely kapičky potu. Cítil se důležitě, cítil, že utírat si kapičky potu z čela kapesníkem mu dodává na důležitosti a cítil, že i ta mladičká holčina cítí, že je důležitý. Podávala mu sklenku a bála se k němu zvednout oči. Vzal panáka, kopnul ho do sebe a vší silou jím mrštil o zem.

„Ale no tak, Pepíku, ovládej sa trochu,“ přitočil se k němu Husák a vzal ho kolem ramen. Dívka mezitím vděčně vyklouzla z místnosti.

„Dyťs mi jí, odehnal, Gusto!“ zlobil se Korčák.

„Zapomeň na sukně, soudruhu místopředsedo, dnes jsme preca dobyli Paríž! Představ si to… ty, soustružník z Holštejna, jsi ode dneška jeden z nejmocnějších mužů v Evropě! Na svetě! Můžeš mít koho chceš. Helenku. Bohdalku. Bardotku. Ktorú jenom chceš!“

Husák spokojeně pozoroval, jak se Josefovi vrací do obličeje krotký výraz. Za ta léta si zvyknul, že místopředsedu musí občas usměrňovat. Měl horkou krev, ale byl oddaný a poddajný jak mech. Stejně jako spousta dalších soudruhů. Gustav věděl, že je tak trochu jejich tatíček: musel je umět ve správnou chvíli pochválit nebo pokárat, popíchnout nebo zkrotit. Poplácal Josefa po plešaté hlavě a políbil ho na zpocené čelo. „Představ si to, Pepíku! Bardotku!“

Rozložil si v hlavě mapu Evropy. Rudá barva Československa se poslední rok roztékala do všech směrů jako láva. Čísla nelhala. Stoprocentní zaměstnanost. Průmysl ženoucí se vpřed na sto dvacet procent. Nové způsoby obdělávání půdy, které každý rok přinášely další a další zemědělskou revoluci. Socialismu nešlo konkurovat a prohnilý Západ to konečně poznával. Po Rakousku, Německu a Beneluxu naposled zakokrhal i galský kohout. Tvrdá, ale spravedlivá dělnická pěst tříštila ztrouchnivělé buržoazní okovy.

„Soudruzi, soudruh prezident Mitterand je na telefonu,“ ozvala se od dveří sekretářka.

„No konečně, Francois se ozval! Já to, pánové, vyřídím,“ řekl Husák, usmál se naposled na Korčáka a vstal. Přátelsky položil Marušce ruku na rameno a vyšel s ní ven, k telefonu.

„Na Bardotkuuu!“ zakřičel Korčák a dolil sobě i ostatním.

*

Když se Husák vrátil, v místnosti bylo přes kouř sotva vidět. Rozeznal čtyři mužské siluety více či méně rozvalené v kožených křeslech.

„Dáš si kubánskej, soudruhu?“ podával mu Korčák doutník. Vděčně přijal, odplivnul ukousnutou špičku na podlahu a připálil si.

„Plácli jste si?“ zeptal se Blahník.

„Je to náš člověk. Francois bol vždycky chápavý,“ odpověděl Husák. „Pomůže nám vytvořit novou, lepší Francii.“

„No tak hurá sláva!“ vyfouknul kouř Jakeš. „Ale víš jak to je, Gusto. To není jednoduchý proces ta přestavba, není.“

„To máš pravdu, Miloušku.“

„To je proces, bych řekl, v kterým se ne každý dost vyzná a proces, do kterýho mohou vstoupit nepřátelé.“

Jakeš se zamračil. Vzpomněl si na všechny ty problémy, které za svojí dobu v Ústředním výboru zažil. Všechny ty grázly, rozvraceče. Podvratný živly. A kolik jich bylo, na Západě. V Rakousku to viděli. V Německu museli do lágrů nahnat statisíce lidí na převýchovu. No ale jinak to nešlo. Byla potřeba disciplína. Ne ta slovanská rozvolněnost a lenost. To bylo na těch západních lidech jediný dobrý, ta jejich cílevědomost. Skoro arogance, ba jo. Ale věděl, že s trochou socialistickýho tříbení jí šlo využít k dobrýmu.

Ale nebylo to jenom tak, exportovat dobro do světa. Občas pochyboval, jestli to stojí za to. Občas si říkal, že si to svět nezaslouží. Míval zlost. Bývalo mu mdlo ze všeho toho nevděku a křiku, všech těch urážek a prachsprostejch lží. Občas mu přišlo, že je jima docela zavalenej, a to si pak říkal, že to on nemá zapotřebí. On teda ne. I ve Straně byli takový typy: líný, pohodlný. Když se je snažil „odstavit“ a prosadit konečně rázný, soudružský změny, to bylo pořád samý „takový novoty ale nebudou dělat dobrotu“. Pokaždý ho to dopálilo. A vždycky, když to chtěl vzdát, když chtěl složit funkci a odejít do důchodu, tak si to uvědomil. On přece nemůže skončit. Vždyť je to přece jeho odpovědnost. Je to jeho poslání. On měl ten recept, kterej vyléčí nemoci lidstva. Nemohl přestat. On byl paží komunismu, údem těla, který bylo větší, než on sám.

*

„Dyť vidíte, jaká je tam kázeň, jaká je tam disciplína, jestli chce něco dosáhnout. A u nás je to tak piánko, ano, ne, prostě s tím se musíme rozejít, soudruzi. To žádnou životní úroveň nezvýšíme, prostě, my potřebujeme výkonnou ekonomiku, dobře organizovanou ekonomiku, dobře organizovanej život. Trochu toho bolševickýho ducha s tím kapitalistickým sebevědomím a hnedka to půjde!“

„Jak to řikáš, tak to je Miloušku,“ přitakali ostatní. Jenom Korčák si místo Jakeše všímal sekretářky, která mu strnule seděla na klínu. Hladil jí po stehnu a cosi jí šeptal do ucha. Z úst mu vycházely jiskry a mladičká asistentka celá hořela.

Nejdřív ze všeho vzplála její blůza, a tak byla zahalená jenom do chuchvalců dýmu, které se líně převalovaly prostorem. Pomalu se zbavovala strachu. Nedávno dokončila střední školu. Psala dobře na stroji a tak jí maminka poslala do světa na vyučenou. Co nevidět si ji vybrali – na ÚV KSČ! Nejmocnějším úřadu na celém světě!

Za těch několik měsíců v kanceláři ale zjistila, že šikovné prsty nejsou její největší zbraní. Cítila na sobě těžký rumový dech tlustého papaláše. Znala jeho manželku, upovídanou odvketlou krasavici – uměla svého manžela ovládat jako nikdo. Pravý místopředseda federální vlády teď seděl doma v kuchyni s natáčkami ve vlasech a u rádia si lakoval nehty. Korčákovy doteky byly Maruščinou šancí, jak přebrat jeho vodítko do svých rukou. Stačilo tak málo a mohla si ho ochočit jako malého psa.

„Vidíte to, soudruzi, to je přesně, o čem mluvím,“ máchnul Jakeš rukou směrem ke Korčákovi, zaklíněném v obnažené sekretářce.

„Ale Mílo, ty seš takovej perfekcionalista porát, dyť ho nech aspoň dneska,“ omlouval kamaráda Blahník.

„Je čas predstoupit před lid, soudruzi,“ přerušil je Husák. „Dopijte a upravte se! Pepíku, práca volá, musíme jít makat,“ zavolal a hodil po místopředsedovi dokouřený doutník. Korčák zvednul hlavu od sekretářky, zamrkal na ni, zabroukal jakousi populární melodii, vzal ji velkýma prackama kolem pasu a postavil ji na nohy. Pak se zvednul sám, zastrkal si košili do kalhot a polohlasem k ní prohodil „a pamatuj, jak jsme se domluvili, Maruško. Ani muk!“ Sekretářka si natáhla blůzu, nevinně si přilozila prst ke rtům a vyběhla ze dveří.

„Tak soudruzi, konec radovánek, zpátky do poctivý, socialistický práce,“ řekl Jakeš a vykročil ven.

Tagged:

Napsat komentář