26.3.2018 Ink

Podskalí, část druhá

Co si (možná) pamatujete z první části:… boj, krev. Husité a křižáci svádějí lítý boj o ozbrojenou pokladnu. Husity žene víra a hlad a nepřátelské vojáky zase pud sebezáchovy. Vůdce husitů, nebojácný Borek, se v noční tmě vydává za kapitánem zbrojnošů, aby ho na koni pronásledoval mezi stromy až k rozbouřené řece. Po krátkém boji se Borkovi nepřítel ztrácí kdesi v proudu, ale i sám Borek je unášený dál a dál, dokud i jeho řeka nestáhne k sobě a on neztratí vědomí.

Bude jeho velitel, vznešený pán z Jimramova, svého muže postrádat? Nebo bude i pro něj Borek jen další z mnoha, kdo padli v nelítostné bitevní vřavě kališnických válek?

Borka probralo tlumené tepání v zátylku. Jako kdyby ho cizí dlaň zas a znovu dřela po temeni a hlava se házela na všechny strany. Když otevřel oči, uviděl bílou pěnu, jak se mu valí pod nosem na ledovém kamení a za ní černý temný les.

Zamrkal a pokusil se zvednout, ale nohy mu sevřela silná křeč a se sténáním klesl zpátky na kámen.

Pokusil se pohnout rukama. Do konečků prstů ho bodaly ledové jehly, klouby mu praskaly, jako kdyby je zpřelámal, a plíce měl stažené tak, že se nemohl pořádně nadechnout.

Zvedl se na rukou a vyplivl hrudku krve smíšenou se slinami a hlenem. Se zavřenýma očima se silou vůle a zmrtvělých paží vytáhl na kameni výš.

Když vytáhl nohy z ledové vody a popadl dech, znovu se rozhlédl. Houpající horizont se ustálil a Borek pod sebou rozeznal kaskádu valící se řeky sevřenou ze všech stran holými skalami a hlubokým lesem, který v noční tmě působil, jako kdyby kopcům narostly černé ostny.

Znovu si odplivl a vtáhl si rukama obě nohy pod sebe. Rozhlédl se po cestě, ale žádnou mezi kmeny neviděl. Hlava se mu točila, plíce ho pálily. Po chvíli prázdnoty, která ho zevnitř zachvátila, se podíval na obzor, napůl smířený a napůl rozhořčený nad vlastním osudem.

Pak mu zrak padl do bílých peřejí pod ním.

Naklonil se dopředu. Mezi blýskající se vodou – měl aspoň ten dojem – se mu zazdálo, že zahlédl tvář. Jak se proudy vody rvaly dolů do údolí a lámaly se o skaliska, uviděl mezi dvěma balvany, špicemi přiraženými k sobě, v místě malé tůňky kde se točil vodní víry, lidský obličej. Díval se na něj.

Nejdřív si myslel, že se snad pod ním v proudech chytil nepřítel, ale když se naklonil ještě blíž, až skoro ležel na břiše, uvědomil si, že je to tvář jemná, okrouhlá a něžná. Nebyl si jist, jestli patří muži nebo ženě. Volně se kolem ní vznášely prameny dlouhých plavých vlasů, které Borek v černé vodě sotva rozeznal, jak se ztrácely v hlubinách.

S otevřenými ústy na tvář zíral, a když zamrkala, trhl sebou a zalapal po dechu.

Prsty sevřel pevně okraj kamene, a když se vynořila z vody a za ní celá postava, Borek ztuhl.

Ven vykročilo stvoření, které vypadalo, že by mohlo být asi jeho výšky. Vlasy, které měly být mokré, mu suché a nakadeřené splývaly dolů pod ramena. Tmavá tunika na něm zářila, jako nějaké zvláštní temné světlo.

Postava udělala krok k němu a až teď si uvědomil, že kráčí vzduchem. Jako kdyby se kolem vznášela pevná zem, kterou on, Borek, neviděl, a na kterou přece postava zlehka došlapovala bosýma nohama, zlehka a mírně, jako kdyby měla každou chvíli začít tančit.

Když k němu došla a tyčila se nad ním temná a děsivá, obklopená svatozáří z plavých vlasů prozářených temným jasem a s očima, které se mu dívaly až do hlouby duše, Borek pochopil. Pak se postava usmála, snad ušklíbla a jednou rukou ho chytila za kabátec pod krkem.

Zvedla ho do vzduchu jako kotě a pak hodila. Borek opsal vzduchem půlkruh, přeletěl nad rozbouřenou peřejí a dopadl o kus dál v haldě mokré hlíny a listí při břehu. Náraz mu trhl s obitými žebry a Borek bezhlesně vykřikl. Ještě než bolestí omdlel, podíval se zpátky na místo, odkud ho stvoření odhodilo. Peřeje byly prázdné.

Znovu se probral a bylo to tentokrát probuzení milejší a přátelštější. Cítil, že je v teple, měkce zabalený a – to když se pohnul – zalátaný pruhy plátna od hlavy až k patě. Pokusil se hnout hlavou, ale ta mu třeštila a tak jen pootevřel oči, aby se rozhlédl.

Byl v jakési kamenné místnosti, kde naproti němu plál oheň v otevřené kameninové kuchyni, kolem které byly vyskládané koše, některé otevřené a některé stále ještě převázané lýkovými provazy, a malé soudky. Když se podíval na sebe, uviděl, že je zabalený v několika pokrývkách a kůžích.

Zkusmo pohnul prsty na nohou i na rukou a odkašlal si. Z toho ale dostal záchvat kašle, až se musel i přes bolest převalit na bok a z postele kašlal a plival, dokud neuslyšel, že se rozrazily dveře a dovnitř někdo nevběhl, aby ho chytil pod rameny a podepřel.

Když se Borek uklidnil, rozeznal tvář jednoho z mužů, se kterými ten podivný večer vedl útok na nepřátelskou pokladnu. Přimhouřil oči. Michal.

„Co…-“ Zachraptěl.

Michal se na něj podíval a pak, aniž by ho pustil, kopl do jednoho z bližších sudů, a pak ještě jednou a ještě, dokud plný měch, který na něm ležel, nespadl dolů. Michal ho zachytil nártem nohy a podal si ho. Odzátkoval ho a dal zadýchanému Borkovi napít.

Pak ho položil zpátky.

„Co se stalo?“ Zeptal se Borek šeptem. Michal si vzal zpátky měch a sám si lokl vína, než začal vyprávět.

„Stáli při tobě všichni svatí, to se stalo, pane. Kdyby tě Jiřík neviděl zajet do toho lesa, nevěděli bysme, kde tě vůbec začít hledat. A stejně jsme tě našli napůl zmrzlýho daleko po proudu v jedné z děr u břehu. Musel sis pořádně zaplavat, jen co je pravda.“

Podíval se na Borka a ten sklopil oči. Napůl čekal, že na zářivé stvoření od řeky zapomene, ale viděl ho před očima stejně jasně, jako tehdy.

„Asi ano.“ Přisvědčil potom.

„Našli jste kapitána? Toho muže, co jsem sledoval?“

Michal se pousmál a pak pozvedl měch jako kdyby v přípitku.

„Jen kousky pane. Hlava v přilbici se mu zachytila mezi kameny u Šárčina splavu a utrhla se. Nic jinýho tam nebylo. Pane.“

Borek se odvrátil. Až příliš jasně si dokázal představit zsinanou tvář chycenou pod vodní hladinou.

„Pane.“ Michal se usmíval. „Pane, když jsme ji vytáhli tak na helmě měl ten člověk rodové znaky. Dostal jsi mladého pána Otta z Hohenzollern.“

Když Borek dál nechápavě mrkal, Michal ho poplácal po rameni.

„To je synovec toho braniborského kurfiřta, co na nás poslal vojska u Tachova a Náchoda. Za to dostanete prý od pána z Jimramova, co si jen budete přát. Říkal to aspoň.“

Borek zamrkal. Pak se znovu rozhlédl kolem sebe. Všechny ty soudky, koše, kožešiny. Takhle se nevraceli do tábora obyčejní vojáci.

„Takže…“

„Takže až budeš moct stát, pane, tak to zapijem.“ Znovu plácl Borka po rameni a ten pod tou vahou klesl zpátky do pokrývek. Michal se na něj usmál, položil poloprázdný měch vedle jeho hlavy a zvedl se k odchodu. Ve dveřích se ještě otočil.

„Pošlu ti sem felčara, pane. Prohlídne tě. Stejně,“už ve dveřích a napůl v oblaku světla z chodby si pro sebe zamumlal,“ to byl stejně opravdový zázrak.“

Pavel se za ním chvilku díval, pohled upřený do zavřených dveří a pak se podíval ke stropu. Civěl do něj a nahlas polykal.

Zázrak.

On aby zažil zázrak? Možná. Jen kdyby se i cítil jako po zázraku.

S nejistotou a prapodivným, nejasným strachem v srdci, Borek znovu usnul.

Přišel felčar a po něm duchovní. Jeden ho poléval pálenkou a balil do bylinkových, sádlem promazaných košil a druhý mu napůl spílal za to, že se setkal s čímsi nadpozemským k čemuž on, služebník boží, měl stále daleko a napůl ho po očku obdivně pozoroval a jak mohl, hned se Pavla dotýkal, tu na hlavě, tu na rameni a když mu Borek řekl, jak ho stvoření zdvihlo a kde, nemohl starý muž z Borkova krku spustit oči.

A protože duchovní jsou vždycky ty největší drbny v táboře a kvokající slípky v kurníku, stalo se, že když se Pavel uzdravil a konečně vyšel ven – byl v jednom z přízemních pokojů tvrze, kterou si jeho spolubojovníci v posledních měsících přivlastnili – zvedaly se k němu pohledy plné obdivu, strachu a zbožňování.

A pak se setkal s pánem z Jimramova. Stále ve svém stanu, který si nechal rozbít na nádvoří, i když mu nabízeli zařízené, panské komnaty, skloněný nad mapami, kde byly tlustými, rozmazanými tahy rudky načrtnuté postupující husitské jednotky, přijal Borka mlčky. Když Borek vstoupil, neotočil se na něj.

Místo toho jen dalším, přesným tahem obkreslil tenkou linii podél nějaké malé říčky. Když Borek popošel trochu blíž, všiml si, že většina linek směřuje do vnitrozemí, spletence červené se táhly po úbočí okolních kopců a všechny vedly na velké a rychlé královské cesty, teď dočasně zbavené panského mýta. Ustupovali.

Pavel z Jimramova vrhl na velitele ostrý pohled přes rameno. Pak se otočil zpátky k mapě.

„Co vidíš?“

„Mapu, pane.“

„A na ní?“

„Naše jednotky, pane.“

„Dobře, Borku. A co dělají?“

„…Postupují pane, samozřejmě. Jak jinak.“

Pavel se na Borka znovu podíval. Ten mu pohled vrátil. Shodli se.

„Díky Borku. To jsem chtěl slyšet.“

„Ano, pane.“

Pavel se zvedl a obešel stůl, tak aby byl mezí jím a Borkem.

„Určitě už ti řekli, kdo bránil tu pokladnu.“

„Ano, pane.“

„Dobře. Otto, synovec kurfiřta – to je věc, která by zasloužila odměnit jako nic jiného, ale… Hm. Tvoje kořist nám tak akorát koupila čas Borku. Postupujeme samozřejmě,“ dodal,“ ale ne tam, kam bychom teď potřebovali, pochop a zásoby nám docházejí.“

„Rozumím, pane.“ Přikývl Borek. Pán z Jimramova překvapeně zamrkal.

„Nemůžu ti teď vyplatit odměnu Borku, rád bych, ale -“

„Rozumím, pane. Nemusíte říkat víc.“

„Opravdu? Ale-“

„Díky, pane. Nebyl jsem tam protože – nechtěl jsem. Já,“ Borek se zarazil a pak pokrčil rameny.

„Nebyl jsem tam kvůli odměně. Pane.“

Pavel povytáhl jedno obočí, ale nekomentoval. Založil si ruce na hrudi.

„To jsem rád. To tě nepochybně šlechtí Borku. A když si věci stojí, tak jak si stojí, rád bych tě ještě požádal o jednu laskavost.“

„Prosím, pane.“

„Proslýchá se, že jsi vyvázl z ledové řeky jenom díky zázraku božímu,“ Pavel pozvedl ruku, když se Borek začal nadechovat,“ já nevím, kolik je na tom pravdy. Mí muži tomu věří. Když ti sejmuli košile a felčar je odnesl k ženským u splavu, aby je omyly a vysušily, mnozí se jich chtěli dotknout a někteří je dokonce ukradli, když je pověsili nad oheň schnout. Taková víra – nevím Borku, jestli jsi měl z pekla štěstí nebo nad tebou opravdu bděl náš Pán, ale naši lidé tomu věří a to je někdy víc, než jim můžu já nebo kdokoliv jiný dát. Rád bych, abys vedl ještě další takové akce. Buď vidět. Buď v čele, aby o tobě každý slyšel a aby na tebe každý dosáhl. Pak se možná obrátí boží ruce i k nám ostatním.“

Borek polkl. Čím víc ostatní mluvili o zázracích, tím méně si byl on sám jistý, jestli to skutečně zázrak byl.

Nadechl se, aby to pánovi z Jimramova řekl, ale ten zvedl ruku, aby ho zastavil.

„Běž Borku. To je můj rozkaz. A přání.“ Usmál se. Pak poklepal prstem na mapu.

„Ty jsi teď víc než žold a víc než nedělní kázání a dokud se toho naši muži drží, musíš být v čele. Běž. Máš po zbytek dne volno, zítra dostaneš svůj první úkol.“

Borek opatrně přikývl. Pavel se už znovu skláněl nad mapou a dál si ho nevšímal, vyšel tedy s mírnou úklonou ven.

Volno.

Usmál se. A zamířil do hospody.

Jak Jimramovský pán poručil, tak se stalo. Borek byl všude. V hospodě u nejlepšího stolu a nejlepšího vína. V čele (a na koni! Měl vlastního koně!) při obléhání malých tvrzí po cestě i malých, křižáckými vojsky popleněných vesnic. Když některý z mužů zaváhal, stačilo, aby kolem něj projel a hned se všichni znovu hnali smrti vstříc.

Borek se zmítal mezi pýchou, radostí, nejistotou a věčným strachem. Jak stoupal výš a výš a čím víc úsměvů a očí plných očekávání se na něj obracelo, tím víc měl pocit, jako kdyby se sám sobě vzdaloval, jako kdyby pohled na jeho vlastní ruce, když si čistil meč nebo vedl koně, nepatřil jemu. Jako kdyby on sám stál někde daleko, daleko od vlastního těla a s každým dalším obdivným slovem a úctyhodným vděkem se ztrácel sám v sobě.

A přesto byl jako zlaté tele svého pána. Každý Borka chtěl vidět. Od nejmenších rolníků až po bohaté pány přející husitské věci.

Každý den a každý týden byl někde předváděný, na někoho útočil nebo domlouval odvody jídla a vína od místních.

A každý večer se pilo a pilo a pilo se hodně. Každý chtěl připít na hrdinu a to se neodmítalo.

Proto byly Borkovy následující měsíce napůl jakousi fantaskní vidinou a napůl točící se spirálou věčné kocoviny.

Skoro si ani neuvědomil, že někdy když se těžké zimní dny začaly pomalu přehupovat v jaro a svět kolem se začal zelenat, začal si k němu přisedávat jakýsi cizinec – nejdříve jen na okraj sezení, pak blíž a blíž, až nakonec sedával pokaždé vedle Borka a než přišel, jeho místo zůstávalo podivně prázdné, jako kdyby se na něj neodvážil usednout nikdo jiný, než on.

Ale všichni kolem se smáli a pili a vyprávěli, a i když cizinec mlčel, brzy se v okolním veselí rozplynul Borkovi před očima v točícím se fialovém oparu.

Přesto.

Byl tam večer a v noci. Nad ránem vstával s nimi a přes den mašíroval nedaleko Borkova koně. Když se začalo stmívat, i on shodil svou zbroj a šel s ostatními k ohni. Tichý, mlčenlivý. S každým dalším dnem měl Borek čím dál větší pocit, že se mu modré cizincovy oči vpalují do hlavy. Jako kdyby mu zezadu leptaly krk, v noci otravovaly víno a přes den stínily slunce. Mlčky sedával vedle něj, ale každý další pohár vína byl v tom tichu otrávený.

Jednoho večera se na cizince otočil. Půl džbánu neředěného rýnského dobře v žaludku a plný odvahy neznámého provokovat, popíchnout alespoň k jedinému slovu, docela kratkému, se nadechl.

Cizinec ho pozoroval, jako obvykle, a když se na něj Borek rozmáchlým gestem otočil, střetli se pohledem. Plavě rámovaná tvář s velkýma děsivýma očima, zmazaná jako všechny ostatní od bláta, ale přesto jasná a hladká jako den, se na Borka dívala se vším pohrdáním, které se dalo vměstnat do malého potměšilého úsměvu. Borek zaváhal. Naprázdno několikrát klapl pusou a pak znovu, polozvednutý, klesl na lavici.

Cizinec se odvrátil a se smíchem se přidružil k ostatním. Borek po zbytek večera mlčel.

Když se všichni začali rozcházet, počkal. Pil, protože víno nedocházelo, ale to mu nebránilo, aby si cizího alespoň pohledem nehlídal.

Když se zvedl, vydal se Borek za ním.

Jen krok, dva – třetí od ohně a na Borka padla tma, jako černý balvan. Jen matně před sebou rozeznával žlutou korunu cizincových vlasů. Až pozdě si uvědomil, že v ruce stále ještě nese hliněný pohár napůl plný vína. Odhodil ho. Pálenina tlumeně žuchla v křoví a cizinec se zastavil.

Stáli na okraji jakési opuštěné vesnice, u které toho času s vojskem nocovali.

Cizinec stál, bez pohnutí, zády k Borkovi. Čekal.

Borek také zastavil, ale pak se otřepal a se zuby zaťátými a očima plovoucíma v alkoholovém oparu se vydal k němu.

Když k němu došel a muž se stále nepohnul, popadl ho Borek za rameno a hrubě otočil.

„Hej!“

Když spatřil cizincovu tvář, přízračnou v černé tmě, zalapal po dechu. Musel zamrkat, aby si vymazal ten příšerný obraz z hlavy. Neviděl lidskou tvář. Ta se na něj teď usmívala širokým, zubatým úsměvem. Jakoby se spálil, ucukl Borek rukou z cizincova ramene.

„Kdo…“ Vydechl.

Cizinec se na něj díval bez pohnutí, bez mrknutí. Jako socha z kamene, stál před ním a Borek ucouvl. Prala se v něm nesmyslná chuť muže udeřit, zmlátit, skopat, aby se už nezvedl, aby se na něj už neusmíval tím šíleným úsměvem. Ten úsměv, jako kdyby Borkovi trhal živé maso z těla. Skoro cítil, jak se mu boří bílé tesáky hluboko, hluboko do těla.

Otevřel ústa k výkřiku. Cizinec se nehýbal. Čas neplynul, noc se zastavila, zvuky v trávě utichly a Borkův svět pohltil narudlý, smrdutý opar. Jako ve snách a přesto jistě přidřepl a jedním pohybem z onuce vytáhl lovecký nůž a bodl do toho zubatého úsměvu.

Jednou, podruhé, vykreslil nožem hlubokou rýhu rozšklebeného smíška, chytil bílou kůži pod čelistí a trhl, až vzal kus masa i s krásnými prameny žlutých vlasů.

Bodal a kopal a táhl. Pak svět zmizel v rudé a Borek usnul.

Ráno bylo krásné. Nebe se koupalo v červáncích a všechno vonělo jarním životem. Borek se probral, ležící v nové trávě mezi opálenými trámy jednoho z vyhořelých stavení malé vesničky. Když se posadil a dostal se skrz nejhorší bolehlav, padl mu pohled na jeho ruce. Byly čisté. Stejně jako jeho kazajka a nohavice. Nůž na zvěř byl také na svém místě, bezpečně zabalený do onuce na Borkově lýtku.

Borek ho vzal do ruky. Opatrně prohlédl jílec a nevěřícně prstem přejel po ostří. Vypadalo tak, jak si ho pamatoval, jen u špičky bylo na několika místech odštípnuté a tupé, jako kdyby s ním řezal něco tvrdého.

Borek se zvedl, opatrnými kroky a s rukou na čele proti šílené bolesti hlavy, vyšel ven. Byl ve vesnici sám. Nikoho neviděl, ale když se pomalými kroky vracel zpět k husitskému ležení, nemohl se zbavit pocitu, že ho někdo pozoruje.

Když se vrátil, zdálo se všechno v pořádku. Muži posedávali nebo polehávali mezi stany a starali se o své věci; čistili zbraně, látali si nahrubo oblečení nebo dojídali svůj denní příděl. Část z nich sténala s přikrývkami přetaženými přes hlavu a část hlasitě chrápala odkudsi z hlubin ledabyle postavených stanů.

Vše bylo při starém.

Několik dalších dní se také nic nedělo. Nepilo se tolik a ostatní k němu už nebyli tak přátelští jako předtím, ale za to byl Borek celkem rád. Některé dny byly zas skoro celé ponořené v tichu.

Někdy, když Borek někoho ze svých druhů oslovil, trvalo to, než si ho vůbec všimli a pak byly jejich odpovědi jenom kusé a úsečné. Jako kdyby upadal v zapomnění vprostřed všech, kdo ho předtím tak oslavovali. Stále ještě jezdil v čele a na pěkném koni, ale už neměl pocit, že by to bylo proto, že ho vpředu nese láska a obdiv jeho mužů, ale spíš zvyk.

Jednoho rána, když slunce vstalo do stejně krásných červánků jako tehdy, když se probudil sám ve vypáleném domě, táhli na malou, takřka bezvýznamnou tvrz jednoho z místních pánů. Proslýchalo se, že sám ji už s rodinou opustil a nechal na ní jen slabou posádku ozbrojenou luky a vším, co měli zrovna po ruce.

Už ze zvyku vsedl Borek na koně a připravil svou skupinu k útoku. Jak stoupali mírným zalesněným svahem ke kamenným hradbám a pršely na ně urážky obránců, Borek měl znovu pocit, jako kdyby to snad ani nebyl on, kdo sedí v sedle. Díval se na své rukavice svírající otěže a cítil se, jako kdyby najednou byly strašlivě daleko. Svět zastal v pohybu. Kůň, dřív v klusu, čerstvý a odpočatý, se najednou táhl tak pomalu, jako kdyby musel nést nějakou ohromou tíhu. Muži, před chvílí s bojovým křikem, se teď nepřesvědčeně popoháněli kupředu, zbraně svěšené, tváře znuděné.

Když z hradeb vyletěl první šíp, zvedl Borek hlavu.

Sledoval ho. Proletěl mezi větvemi, zašustil listím, opsal půlkruh ve sluneční záři a potom se s neomylnou přesností zabodl Borkovi do krku.

Hlavu zvrácenou nazad, sesunul se Borek z koňského hřbetu a dopadl pod nohy svých druhů. Běželi dál. Jeho zvíře šlapalo, jako kdyby před chvílí neztratilo jezdce. Borek cítil, jak mu po tvář teče cosi teplého a rozeznával chladné, modré nebe nad sebou mezi pírky na konci šípu.

Dunění země kolem něj ustalo, křik a nadávky ztichly a zbyl jenom les a i ten se naplnil hrobovým tichem. Borek zíral vzhůru. Nemohl se hnout. Listy, které se mu nad hlavou utrhly, zůstaly viset ve vzduchu, jako kdyby je tam přidržovaly neviditelné ruce.

A za nimi slunce putovalo po obloze – z rána se stalo poledne a z poledne odpoledne a pak les začal tmavnout a přišel večer. Borek zíral vzhůru.

Zem vedle něj najednou hlasitě zakřupala a vedle jeho tváře se objevily vysoké černé jezdecké boty. Pohnul očima. Dívala se na něj usměvavá, zlatě orámovaná tvář.

Cizinec byl bohatě oblečený, na černém sametu vyskládané krásné zlato, modré a rudé kamení. V rukavicích z nejjemnější koženky měl krátký jezdecký luk a toulec.

Borek, neschopen čehokoliv jiného, se mu díval hluboko do očí. Cizincova tvář jako kdyby se přelévala, tu zahalená zvláštním závojem a tu jasná jako den. Jako oči pod vodou.

Prošel kolem nich Borkův oddíl, minul je i Borkův kůň bez jezdce. Dolů na zem nikdo z nich nepohlédl. Minuli je oba, jako kdyby nebyli. Borek bezhlesně otevřel ústa a v tu chvíli se cizinec natáhl, vzal šíp až těsně u Borkova krku a prudce ho vyškubl.

Otřel si hrot do okraje pláště a uložil šíp k ostatním ve zdobeném toulci. Sklonil se a jemně, přeněžně pohladil Borka po krví zbrocených tvářích. Pak se odvrátil a zmizel.

Poslední, co Borek viděl a slyšel, bylo listí, které začalo znovu padat, život, který se znovu vrátil do okolní půdy, hlasy ptáků ve větvích nad ním a černá noc, která se snesla tak hustě, jako kdyby ji vylil.

Do černého lesa se z dálky ozývalo tlumené hlučení splavu nedaleké řeky.

Cesta byla prázdná.

 

Napsala Tereza Dosek

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *