22.3.2018 Ink

Pod ledem

Byla sobota a ráno jsme vyrazili ven. Irina, Pavlík a já. Irina udělala všem vydatnou snídani a dala Pavlíkovi do kaše spoustu medu a cukru, pak ho oblékla do svátečních šatů. Venku tály ledy, tak si na sebe Irina vzala těžký kožich, který by se spíše hodil do opery než na procházku, a já jsem to neopomněla na cestě ven poznamenat.

V ulicích jsme se museli proplétat mezi lidmi, náhlá obleva všechny vytáhla ven. Došli jsme k zamrzlé řece. Ještě před pár dny byl led tak tlustý, že se po něm proháněli kluci na bruslích a s hokejkami, teď se tenčil a na některých místech byly vidět černé puchýře vody. Pavlík se chvíli choval jako malé bezstarostné dítě. Držel svou matku za ruku, kopal do hrudek sněhu a obracel k nám své modré oči. Irina ho držela pevně, usmívala se na něj bezkrevnými rty a občas ke mně něco prohodila. Chvíli jsem si připadala, jakoby se nic zlého nestalo. Byla jsem vdova, na procházce se svou mladou švagrovou a hodným synovcem. Večer se vrátí ze šichty bratr. Nic zlého se nestalo.

*

Zastavila jsem se u obchodu a očekávala jsem, že Irina půjde se mnou. Před časem zmiňovala, že si chtěla koupit nějaké knihy.

„My zůstaneme venku,“ řekla. „Je tak hezky teplo.“

„Dobře. Mám ti vzít ty knihy?“ zeptala jsem se. Pavlík civěl do výlohy. Lákala ho.

„Můžu dovnitř s tetou?“ zeptal se tak sladce, že jsem sebou málem trhla. Nevěděla jsem, kde se to v něm bere. Jakoby měl tu nemoc, kdy se uvnitř jednoho člověka skrývá více osobností.

„Ne, teta potřebuje klid na nákup. My se půjdeme podívat k řece,“ řekla Irina a obrátila ke mně oči. „Ne, díky. Ty knihy už nebudu potřebovat.“

Kývla jsem hlavou a vešla do obchodu. Nad hlavou mi cinkl zvonek, sklo ve výloze se náhle zablýsklo ve slunečním svitu. Pořád jsem v sobě cítila strach. Nedovedla jsem si představit život bez něj, byla jsem ho plná, tak jako je dřevo plné třísek. Když jsem si chtěla stáhnout rukavice, tak to šlo těžko, protože jsem měla ruce mokré potem. Zacinkal zvonek a já se otočila za zvukem. Viděla jsem, že se ke břehu řeky sbíhají lidé, otevřené dveře zanesly do tichého obchodu křik. Vyšla jsem ven. Přes hradbu lidí v tmavých kabátech jsem ani neviděla, na co se dívají.

„…pod led.“

Rozhlédla jsem se. Neviděla jsem ani Irinu, ani jejího syna, žádnou známou tvář.

„Propadli se.“

Stála jsem tam jako zamrzlá, a pak jsem se vrhla vpřed. Prorvala jsem se mezi lidmi, nohy mi zapadly do bahna na břehu. Hladina se přede mnou rozpínala, led, který byl ještě před chvílí celý, byl na kusy, černá voda se převalovala pod ním a v puklinách mezi krami. Všichni ukazovali k díře daleko od břehu.

Jakmile jsem vešla do obchodu, tak Irina vzala svého syna do náruče a vstoupila na led, který se pod jejich společnou váhou a váhou toho jejího zatraceného operního kožichu propadl. Nevím, co jsem vykřikla, ale asi to na lidi kolem mě zapůsobilo, protože mě odvedli k nejbližší lavičce a přehodili přese mne dva kabáty. Slyšela jsem něco o bidlech a provazech, o teplotách pod nulou a zatracené ženské.

Přitiskla jsem si ruce k ústům a zhluboka dýchala. Cítila jsem cizí ruku na svých zádech.

Irina vzala svého syna do náruče a propadla se s ním pod led a zabila sebe i jeho, čímž mi ušetřila strašně moc práce.

*

Když nám vzali dům a přesunuli nás do malého bytu, tak to nebylo nic zlého. Když začala celá rodina pracovat v továrně, také ne. Když začala válka a zabili mi v rychlém sledu otce, matku, manžela i milence, tak to také nebylo nic zlého. Byla jsem silná a z každého utrpení jsem vyšla silnější. Byla jsem naživu a utrpení je na nás sesíláno, aby nás zkoušelo. Ten byt nám díkybohu po válce zůstal, ale byli jsme v něm trochu natěsno, když se bratr oženil a přivedl si těhotnou Irinu, která po několika měsících přivedla na svět Pavlíka.

Prvních pár let, kdy ten malý spratek uměl sotva chodit a mluvit, bylo krásných. V malém bytě bylo vedro a vonělo to tam mlékem a voskem. Když jsme se s bratrem vraceli z šichty, tak jsme je často našli v jejich manželské posteli, Pavlík v jedné ruce držel svou matku za vlasy a ve druhé svíral nějakou hračku. Hraček měl tolik, že nevěděl, co s nimi. Bratr mu je vyráběl, i když se Pavlík vždycky dožadoval těch drahých barevných, které viděl ve výlohách. Bratr vždycky políbil svou ženu i syna na čelo. Když šel Pavlík poprvé do školy, tak jsme ho doprovázeli všichni. Měl krátké kalhoty, koženou aktovku a kolem krku červený šátek.

*

Ve škole se naučit číst, psát, počítat a udávat. Během několika let do něj vštěpili strach a oddanost, byl plný třísek, tak jako já. Propukával s ostatními dětmi v jásot, kdykoliv byl zmíněn Vůdce nebo Revoluce. Uměl nazpaměť důležité části důležitých projevů, všechny nás u večeře tím zarážel. Bratr tvrdil, že jenom papouškuje, Irina raději neříkala nic. Já jsem Pavlíkovo řečnění brala jako součást školní výuky, dokud jsem nenašla mezi jeho povinnou četbu životopis toho malého kluka, který udal svého otce kvůli tomu, že byl proti kolektivizaci. Nevím, co mě vyděsilo víc, to, že se ti dva jmenovali stejně, nebo to, že si Pavlík pověsil nad psací stolek jeho fotografii. Hezkého kluka s odhodlaným bojovným výrazem světce, který byl umučen k smrti pomstychtivými vesničany.

„Jenom je v té škole děsí. Tak, jako děsí nás všechny. Stačí slovo a člověk jede,“ šeptal mi bratr cestou do práce. Slunce ještě nevyšlo, ale kráčeli jsme pevně a čile, jakoby bylo poledne. Řekla jsem mu, že by měl Pavlíkovi tu fotografii sebrat a spálit. Bratr se zasmál a řekl: „Neblázni. Ještě by mě udal.“

Pořád svého syna líbal na čelo. Viděla jsem ale, že je opatrnější, že mluví o nedůležitých věcech, které se nedají překroutit. Továrnu ani nezmínil. A také jsem viděla, že Pavlík šmejdí, že poslouchá, že čeká na svou příležitost. V bytě nebylo místo, kam se schovat.

*

Děti v téhle zemi můžou popravit, jakmile dosáhnou dvanácti let. Krátce poté, co Pavlík oslavil dvanácté narozeniny, si pro mého bratra přišli komisaři. Nic jsem neviděla. Ráno jsme šli do práce, jako obvykle. Obědvali jsme odděleně. Pro mě si přišli do umývárny. Dva muži v šedých oblecích, postavili se do dveří. O chvíli později jsem seděla u ředitele v kanceláři. Tiskla jsem si zpocené ruce do montérek a rozhlížela se po tabulkách na zdech a přeplněných kartotékách. Jeden komisař stál přímo za mnou a měl dlaň položenou na opěradle mé židle, jen centimetr od mého odhaleného zátylku. Ten druhý strážil sedícího ředitele.

„Co nám můžeš říct o svém bratrovi?“

Odříkala jsem připravené fráze. Manžel, otec, bratr, dělník, člen strany, bojoval ve válce proti fašistům.

„Dostali jsme informaci, že tvůj bratr stojí na straně kontrarevoluce.“

Vzhlédla jsem ke komisaři, který stál nade mnou. Měl hladkou tvář, pečlivě učesané vlasy, souměrné rysy jako z plakátu. Jediné, co mu chybělo, byl ten červený šátek. Narovnal se ještě víc a začal mi vysvětlovat, čím se můj bratr provinil. Zaslechla jsem něco o falšování dokumentů, o nepříteli lidu.

Viděla jsem v tu chvíli Pavlíkovu tvář. Až bude dospělý, tak se z něj nestane dělník, ale komisař, stoupenec, monstrum. Cítila jsem, jak se komisařova ruka dotkla mého krku.

„Kdo vám to řekl?“ ozvala jsem se.

Komisařovy prsty přitlačily. „Mějte oči otevřené. A my si na vás budeme dávat pozor.“

Ředitel nevěděl, kam s očima. Měla jsem nejasný dojem, že mi chce říct něco soucitného, ale v přítomnosti komisařů mohl sotva polykat. Komisař sundal ruku z mého krku a usmál se na mě.

„A teď se vrať k práci.“

*

Vrátila jsem se k práci. Všechny ženy měly kolem mě sklopené hlavy, poznávala jsem své kamarádky, ale některé tváře byly pro mě naprosto cizí. Nemohla jsem nechat uniknout jedinou slzu, jediné ušklíbnutí. Zatnula jsem všechny svaly a soustředila se jen na práci. Čas byl jako závaží. Když šichta skončila, tak jsem beze slova uklidila, vzala si své osobní věci a vyšla na ulici. U poštovní schránky na mě vždycky čekal bratr, ale teď tam nikdo nebyl. S nikým jsem se nerozloučila a šla nejkratší cestou domů, sama, vyšla jsem schody, odemkla si dveře do bytu, zula se, pověsila si kabát na věšák a spatřila Pavlíka, jak sedí u stolu a něco si píše. Byl ke mně otočený zády, ale nad ním se ze zdi šklebil portrét mučedníka. Pavlík sklonil pero a pomalu se ke mně otočil.

„Dobrý večer, teto,“ řekl s úsměvem. Tentokrát měl ve tváři ten nemocný chlapec obě své duše. Roztomilého chlapce a chladné monstrum, které ten den ráno napochodovalo k řediteli školy a udalo svého otce za to, že je nepřítel.

„Cos to udělal? COS TO UDĚLAL?“ zaječela jsem na něj. Pavlík vyskočil se smíchem ze židle, oběhl jídelní stůl a chtěl vyklouznout z pokoje, jako kdyby si se mnou hrál na honěnou, já jsem mu zastoupila cestu, popadla ho za košili a svalila jsem se s ním na parkety. Sevřela jsem mu zápěstí a přitlačila mu je nad hlavu, on kroutil krkem ze strany na stranu, ani si nesundal červený šátek. Sevřela jsem mu krk a on se najednou přestal zmítat, ručičky se mu uvolnily z pěstí. Dokonce trochu zaklonil hlavu, jakoby mi chtěl usnadnit přístup ke svému hrdlu. Zaškubala jsem s ním.

„Pusť mě, teto,“ řekl tichým hlasem. „Nebo je zavolám znovu.“

Ty velké modré oči se zadívaly do těch mých, stiskla jsem mu hrdlo a –

Ode dveří se ozvalo: „Co to tady vyvádíte?“

Obrátila jsem se a spatřila ve dveřích Irinu. Měla v jedné ruce láhev a ve druhé napěchovanou síťovku. Obličej měla úplně bílý. Vytrhla jsem Pavlíka na nohy a chtěla jsem jí ho předhodit.

„Irino, on…“

„Udělal velmi správnou věc,“ řekla Irina s úsměvem. „Dnes se mnou mluvil soudruh ředitel i soudruh komisař, Pavlíku. To, co si udělal, bylo velmi dospělé rozhodnutí, nemohlo to pro tebe být lehké. Ale zachránil jsi tím celou rodinu. Pojď, podívej, co jsem ti přinesla…“

Rozbalovala síťovku. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Vešla jsem do chodby a rychle se oblékla. Pavlík vykoukl z pokoje.

„Ty nezůstaneš na večeři, teto?“

Je nemocný, pomyslela jsem si v tu chvíli. Musí být nemocný. Tak, jako jeho otec byl nevinný. Je to tak jasné, ale nikdo to nevidí.

A já se musela opít.

Vrátila jsem se až v noci. Pavlík spal, otočený ke zdi, v pruhovaném pyžamu. Irina seděla u jídelního stolu. Padla jsem vedle ní na židli a odhrnula si slepené vlasy z tváře. Před domem jsem zvracela do škarpy a bylo to ze mě cítit.

„Co budeme dělat?“ mumlala jsem. „Jak jsi to mohla…co budeme dělat… jak jsi…“

Varovně se na mě podívala a sevřela mi zápěstí. „Zachránil celou rodinu. Copak to nechápeš?“ Oči měla vytřeštěné, rukou mi to zápěstí málem lámala a pokračovala: „Copak to nechápeš? Žily jsme tolik let vedle nepřítele a netušily jsme to, ani jedna jsme neměly tušení! Pavlík nás zachránil. Zachránil celou naši rodinu. Musíme mu být vděčné. Takový dluh nikdy nesplatíme, ale pokusíme se o to. Musíme. Být. Vděčné. Rozumíš?“

Postel zavrzala a já jsem ztuhla. Copak ten zmetek nespí? Copak nás poslouchá? Irina mě chytila za druhou ruku a z očí jí vytekly slzy. Já jsem také tiše plakala. Držely jsme se za ruce. Chtěla jsem mít svůj vlastní pokoj, do kterého bych se mohla schovat, ale uvědomila jsem si, že už se nikdy nikam neschovám.

*

Hned druhý den jsem musela do práce, i když jsem sotva stála na nohou. Vzít si volno den poté, co vám zatkli bratra, by bylo podezřelé. Musela jsem si vzít směny navíc, abychom vyšli s penězi, a aby zbylo na drahé dárky pro Pavlíka. Konečně mohl dostat ty barevné hračky z obchodu, které vždycky chtěl. Těch, které mu vyrobil otec, se už nikdy nedotkl a my jsme ho nenutily. Pavlík seděl v čele stolu. Pavlík poroučel, co bude k večeři. Pavlík dostával kapesné. Pavlík byl hlavou rodiny.

Škola zorganizovala v tělocvičně slavnost na jeho počest. Ředitel měl dlouhou řeč, zpívala se hymna, Pavlík vedle něj stál narovnaný, nažehlený, skoro k nerozeznání od portrétu, který mu stále visel nad stolem. S Irinou jsme samozřejmě přišly také, seděly jsme v první řadě a gratulovali nám.

Přivezlo nás auto a auto nás také odvezlo domů. Řidič byl tichý, ale na sedadle spolujezdce seděl komisař. Irina měla vyčesané vlasy a byla výrazně nalíčená, hladila Pavlíka po vlasech a usmívala se. Ale viděla jsem napnutou žílu na jejím krku, záděry na jejích prstech a věděla jsem, že je plná třísek strachu, tak jako já. Vozovka byla zledovatělá a já jsem doufala, že auto dostane smyk, že nabouráme, a že se všichni zabijeme. Krátce poté nám přišel rozsudek. Mého bratra poslali do tábora na pětadvacet let a on nepřežil ani první zimu.

*

Byli oba mrtví. Utopili se. Byla jsem zhroucená na lavičce, hlasy, které se ozývaly, se vpíjely jeden do druhého. Nevěděla jsem přesně, co se děje, ale věděla jsem, že něco končí. Dva muži se vysvlékli do košil, svázali se k sobě dlouhým lanem, jeden zůstal na břehu a druhý se na člunu nechal spustit na vodu. Chytila jsem se za hrdlo a cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy radosti. Tváře mi hřálo slunce.

„Mám!“ ozvalo se.

Muž, který mi hladil záda, mnou zatřásl: „Pojďte rychle. Možná ještě není pozdě.“

Vzhlédla jsem k němu, pak jsem ze sebe shodila kabát a spatřila člun, který narazil do břehu. Muž byl promočený a hned ho jako velkého hrdinu obestoupili. On sundal ze člunu další tělo a položil jej na připravenou deku. Jiný muž ho odstrčil, vyhrnul si rukávy a zahájil resuscitaci. Byl to Pavlík. Byl promočený, rty měl tak modré, že byly skoro černé a nehýbal se.

„Ten je váš?“

Mávla jsem rukou. „Hledejte dál! Spadli tam dva!“

„Viděla jste, co měla ta ženská na sobě? Tu to muselo stáhnout ke dnu,“ slyšela jsem kousek za sebou. Roztřásla jsem se. Přijela sanitka.

„…malý chlapec. To je strašné.“

„…v novinách…“

„…chudák ženská.“

Pokusila jsem se muže odtáhnout od těla, křikla jsem na něj, ať ho nechá být, ať na něj nesahá, ale on mě odstrčil a pořád stlačoval Pavlíkovi bledý hrudník. Klečela jsem vedle těla, ohlížela se k řece, ale Irinu nevytáhli. Napětím jsem skoro nemohla dýchat. Snad už bude konec. Dva muži v bílých pláštích se tlačili k nám a přinášeli nosítka. Zašlo slunce.

*

Pavlík se náhle rozkašlal, z úst mu vytekla voda a hleny, cukal sebou jako ryba vyvržená ze sítě. Všichni kolem vydechli nadšením, někteří začali tleskat. Pavlík otevřel oči, pořád kašlal, klepal se zimou. Rozhlížel se kolem a mrkal mokrými řasami. Muži v bílých pláštích ho zabalili do deky a zdvihli na nosítka, nesli ho do sanitky. Já jsem klečela na zemi, nedokázala jsem říct jediné slovo. Ucítila jsem, jak mě někdo poplácal po zádech a někdo jiný mi pomohl na nohy, aniž bych o to požádala. Vedli mě k sanitce a já byla poddajná a zmatená jako zvíře, které se chystají porazit. Chtěla jsem se vzpouzet, chtěla jsem řvát, ale věděla jsem, že by to nemělo smysl. Jeden z mužů v bílém plášti nastoupil do sanitky, ale druhý čekal na mě.

„Vy patříte k němu?“ oslovil mě. Jakmile se mi podařilo kývnout hlavou, tak mě vzal za paži a táhl k sanitce, kde ležel Pavlík na nosítkách. Viděla jsem, jak kroutí krkem ze strany na stranu, jak mu je zle, jak má strach. „Pojedete s námi. Postaráte se o něj. A o jeho matce mu zatím neříkejte.“

„Přežije to?“ zeptala jsem s nadějí v hlase.

„Samozřejmě. Je to zdravý hoch. Teď musí být v teple a …“

Víc už jsem neslyšela. Nevím, jak jsem dokázala nastoupit do sanitky, nevím, jak jsem dokázala usednout vedle Pavlíka, nevím, jak jsem dokázala vnímat to, že se sanitka rozjela, že mi je zima na ruce, že mám mokrá otlačená kolena.

Měla jsem před očima Irinu, její tělo pod ledem a věděla jsem, že už nemusí mít z ničeho strach.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *