14.3.2018 Ink

Had

„Je to má vina! Popletla jsem mu svými řečmi hlavu!“

Na policejní stanici byla zima a tma. Místnost páchla úzkostí a její klaustrofobický vzhled mne mačkal ze všech stran.

„Madam, uklidněte se,“ zpražil mě policista.

Nervózně jsem nehtem sloupla kousek laku ze stolu před sebou.

„Řekněte mi, proč jste nic nenahlásila dříve?“

Výslech trval už dobrou půlhodinu. Hlava mi třeštila z neustálého bubnování strážníkových prstů do psacího stroje, zatímco jsem v kabelce prosebně svírala placatku.

„Já… kdybych o manželově chování někomu řekla, riskovala bych, že na péči o syna zůstanu sama. Pochopte, nestačila bych na to.“

Věnoval mi krátký pohled a já vytušila, že mne jen považuje za další naivní ženušku, co se raději nechá zmalovat vlastním manželem, než aby se živila sama. Pár krátkých bouchnutí a stvrdil mou stupiditu na papír. Pálily mě oči, a když jsem zamrkala, na stole se objevily mokré skvrny.

„Zhruba před půl hodinou jsme z vašeho syna sice doznání dostali, ale potřebujeme si vyslechnout i vaši verzi.“

Přikývla jsem a utřela slzy do rukávu. V krku mi hořelo a chvíli ticho v místnosti lámal jen tikot hodin na stěně. Otřásla jsem se a přitáhla si k tělu vlněný svetr.

Už jako malá jsem si všimla, jak moc jsme někteří nepovedení. Zatímco děti okolo vyrůstaly ověnčeny láskou, já se stala dospělou už v sedmi letech, když jsem místo starostem malé dívky musela čelit mrazivému světu plnému křiku. Rodiče mi k psaní domácích úkolů vytvářeli zvukovou kulisu nekonečných hádek a nutili mě probouzet se do rán, kdy jsem si netroufala odhadovat, jestli bude líp.

Nikdy nebylo.

Jedna ze studených vzpomínek ve mne žije dodnes. Pár dní po mých osmých narozeninách matka znovu štkavě plakala a zároveň po otci házela nádobí, jako se to děje většinou jen ve filmech. Nejsem si jistá, proč tak činila. Připadalo mi to tehdy ponižující a dnes to nemohu považovat za nic jiného než pouhé plýtvání pro efekt. Možná toužila ukázat, jak moc je její nitro už mrtvé, když nemá problém zničit i to jediné, na čem jí záleželo – krásný svatební porcelán, kterého se babička v rámci tradice vzdala.

Jenže letící hrnek zničehonic zasáhl tátu přímo do spánku. Střepy odletěly a zanechaly za sebou krvavou stopu. Pět vteřin se nic nedělo a dle mého názoru oba z aktérů přemýšleli, jak se zachovat. Matka nakonec starostlivě přikročila k manželovi, aby zkontrolovala způsobené zranění, zcela zapomínajíc na hádku. Avšak než stačilo dojít ke vřelému usmíření, políbila ji otcova pěst a bylo po všem. Její laskavé a provinilé gesto se rozplynulo ve vzduchu, zostuzeno surovým činem.

Já stála na schodech a páteř mi zmrzla. Otec – právník, jenž nevyšel nikdy z domu, aniž by vypadal jako pravý gentleman – klidně uhodil svou ženu, zatímco denně pokrytecky bojoval právě proti sobě podobným. Matka – učitelka, která byla ve třídě žactvu vzorem a zastávala dominantní, příkladný postoj – nyní ležela schoulená na linoleu.

Nečinně jsem naší rodinné mizérii přihlížela, dokud jsem se v osmnácti nesbalila a nenechala matku, aby se s tím vypořádala sama. Když jsem se s ní občas setkala na šálek kávy, očima jsem se jejím modřinám vyhýbala. Nechtěla jsem znovu spadnout do minulosti. Byla jsem zbabělá. Ubíhala léta a já se u vroucího hrnku tmavé břečky objevovala míň a míň. Ignorovala jsem tu všední krutost, jež mne prakticky vychovala a která tak štědře rozdávala barvy matčině kůži. Najednou jsem se zamilovala, vdala a zaslepila svůj úsudek.

Když jsem po roce manželství také jednou spočinula na podlaze s pramínkem krve řinoucím se z úst, napadlo mě, že jsem si to možná zasloužila. Tak silně jsem se stranila svému starému životu, až jsem si nevšimla, že stejné zlo zakořenilo i v tom novém a jen čekalo na vhodnou chvíli k vybujení.

Sbalila bych se a odešla znovu, nebýt toho, že jsem týden po prvním incidentu zjistila, že jsem těhotná. A světe div se, pokušení stát se matkou, chuť mít jakési poslání, které mi tak zoufale chybělo, a naděje, že mi dítě do domova vrátí mír – obojí bylo silnější než manželovy pohlavky.

A tak jsem porodila.

Jenže každý den jsem se stávala svědkem situací, kdy se syn vymykal normálnímu chování. V šesti letech mu omezená slovní zásoba působila potíže poskládat dohromady smysluplnou větu, a když už naše konverzace trvala déle než minutu, byla na vině spíše jeho neschopnost vstřebávat informace a vyjadřovat se. Podezřívavost mne přemohla, navštívili jsme lékařské vyšetření, kde jsem se dozvěděla, že se jeho IQ pohybuje značně pod průměrem. Doktor mi sdělil, že příčin může být několik. Často genetická dispozice, ale dokonce i stres matky během těhotenství, nemluvě o úrazech. V hlavě se mi při těch slovech promítlo, jak jsem po celých devět měsíců bouchala hlavou o zeď, narážela do nábytku okolo a každý večer padala na kuchyňské dlaždice.

Dny plynuly, zatímco jsem občas v noci přemýšlela nad tím, jak by asi vypadal život, kdybych ve své kleci našla štěrbinu, jíž bych se dokázala protáhnout. Styděla jsem se za podobné myšlenky, za to, že se kvůli nim propadám do hlubiny nejhorších matek světa, a proto jsem se občas snažila vyplavit z hlavy temno pomocí lahve vodky.

Úplně nejhorší chvíle ale nastaly, jakmile se syn ve své pubertě začal zajímat, proč obden maminka pláče v koupelně. Jeho mozek, stále na úrovni malého dítěte, nechápal, jak lehce se někdy dvě osoby začnou navzájem ničit. Nerozuměl tomu, že pod matčiným pudrem vězí pečlivě zamaskovaný vztek tatínka. Připomínal mi mě samotnou. Stvoření, jež stojí ztuhlé na schodech a nechápavě přihlíží přeměně vlastní rodiny v psychologické drama o nekonečném počtu dějství.

Stála jsem před rozhodnutím, jestli by nebylo lepší vysvětlit mu, jak snadné je v lidské bytosti probudit démony, jak si musí dát pozor na zlo, které se dřív nebo později svými drápy ozve v nitru každého z nás.

„Manžel se vrátil z práce. To bylo zhruba ve čtyři hodiny. Zrovna jsem v ložnici povlékala postele, když jsem zaslechla jeho křik. Vyběhla jsem z pokoje a ze schodů spatřila tělo v kaluži krve. V rohu místnosti stál syn s nožem v ruce a ptal se, proč se táta nehýbe-“ zlomil se mi hlas.

„Pak jste nás zavolala?“

„A-ano.“

„Pokusil se váš syn napadnout i vás?“

„Ne! On by mi nikdy neublížil! Snažil se mě chránit… jen nechápe, jak špatný způsob k tomu zvolil.“

„To jistě ne,“ opáčil muž, posledními klepnutími uzavřel mou výpověď a byl konec.

Vyklopýtala jsem ven s oblečením smáčeným smutkem a nastoupila do auta. Myslí mi rachotila předešlá slova, vpalovala se do mě a rozbíjela mě na kusy.

„Není to tvá vina,“ šeptala jsem si už potřetí.

Zapnula jsem rádio a jen apaticky civěla z okna s Fleetwood Mac v pozadí. Na volantu se leskly zpocené otisky mých prstů.

Není to tvá vina.

Pokaždé uměl pronést ta správná slova, která cizí uši uspokojila. Zřejmě tak nevědomky učinil i dnes, nechápaje okolní skutečnosti a možné následky. Třeba se domníval, že jakmile přizná vraždu otce, policejní auto jej odveze zpět k domácím úkolům.

Musela jsem se kousnout do dlaně, abych nezačala křičet na všechny strany.

Protože tohle ženy jako já občas udělat musí. Zvolit štěrbinu ke svobodě. Možná kdybych vzala život do svých rukou dřív, našla bych si jinou. Čistší. Takovou, z níž bych nevylezla jako slizký had, jako bytost, jejíž nespokojená část čekala příliš dlouho, až mne zvrátila.

Někdy se prostě hráz mezi příčetností a šílenstvím prolomí a jako elektrický zkrat v duši zhasne kontrola nad tělem. Chvíli připravujete večeři a pak mrknutím oka vaše ruka vězí v manželově těle, zatímco jako hromosvod vede vnitřní mizérii ven. A protože se podobným činem zažehne jiskra ještě větší zvrhlosti, nebude vám stačit sundat si okovy jen z jedné nohy.

Vnutit svou verzi reality slabomyslnému půjde snadno. Jeho nechápavý pohled, s nímž můžete tak neřestně manipulovat, z vás však vysaje poslední špetku lidskosti. Teprve když vložíte zakrvácený nůž do teplé dlaně patnáctiletého s mozkem dítěte, teprve když vytočíte číslo policie a vyděšeně oznámíte, že jste se stala svědkem manželovy vraždy, teprve pak vám dojde, jak moc jste špatná matka. A jak moc by najednou bylo pro celou rodinu bezpečnější, kdyby hlavním rysem vašich chyb ještě pořád byla pouhá nečinnost.

 

Jakub Stanjura

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *