Představoval si velikánský bazén s průzračnou vodou a šplouchajícími vlnkami, po kterých sem tam hopsají duhové odlesky slunce a hlavně veliký barevný nafukovací balon. Někdo proplaval mezi ostatními pod hladinou jak mořská panna. Na jazyku cítil osvěžující ovocnou zmrzlinu. Slyšel, jak mu uši zaléhají radostným povykem dětí v brouzdališti, smíšeným s rozjíveným smíchem kluků z vyššího stupně, kteří se navzájem postrkují a pak skáčou kufry do hloubky. Pokaždé způsobí obrovský výbuch na vodní hladině, ale nikdo z nich neumí skočit šipku. To tatínek ji skáče ze všech nejlíp – i ze skokánku.
„Tati, naučíš mě šipku?“
„Počkej chvíli. Ano? … Jo, jo, už jsme skoro tam… Ano, namažu ho… Jo, dam mu najíst… Ano vzal jsem mu ty brýle… Jsem jeho otec, taky vím, že bez nich do bazénu nejde… Prosimtě, pohlídam ho, neutopí se. Umí taky plavat ne… Jo, přivezu ti ho v pět… Když říkam v pět, tak myslim v pět, nech si toho… No, tak čau.“
Přestal telefonovat, ale mobil si nechal v ruce a psal zprávu, zatímco ve vzduchu začínal být slyšet šum divokého letního koupaliště.
„Tati, naučíš mě šipku?“ Otočil se syn na otce a tahal ho za zápěstí ruky, ve které držel tašku s věcmi na plavání.
„Prosimtě, kam ženeš?“ Odpověděl otec malinko podrážděně, protože se mu na dotykovém telefonu nedařila zpráva napsat, jak s ním syn škubal.
Před nimi se objevila vstupní budova a vedle ní plot. Kluk se ihned pustil otcovy ruky a běžel k němu. Škvírou mohl vidět, jak lidé běhají sem a tam s nanuky a ledovými tříštěmi v rukou. I když samotný bazén vidět nebyl, byl slyšet. Kluk skoro střihal ušima, aby mu neušel jediný zvuk.
„Kde jsi? No pojď si pro lístek!“ zavolal na něj otec a ani od mobilu neodtrhl oči. Kluk se otočil a utíkal za tatínkem.
U pokladny byla nekonečná fronta. Za přepážkou seděla starší prodavačka s trvalou na hlavě a zrovna se dohadovala s matkou, která chlácholila jedno dítě v náručí, do čehož druhé křičelo a bouchalo ručičkami do kočárku a třetí ji popotahovalo za sukni.
„Kam si můžu dát věci, aby mi je někdo neukrad?- Do schránek. Vejde si mi tam tahle?- Jsou tam i velké. Kde jsou?- V sekci bé. Kde?- Tam… Záloha, kolik, cože?“
Otec mezitím někoho vytočil: „No, čau!“ pozdravil vesele. „Jakto, že je to moc pozdě?… Ale já nemůžu dřív než tak v těch šest… Nech toho, víš, že za to nemůžu… Tak, půjdem na dobrou večeři a koupíme nějaký dobrý víno, jo?“
Mezitím se doplahočili až k pokladně. Otec s telefonem přimáčknutým ramenem k uchu ukázal na prstech a mlčky zahýbal rty, že dvakrát a podával pokladní bankovku.
„Nemáte drobný?“ zeptala se paní a měla obrovité oči za tlustými skly brýlí. Otec na ní zakroutil hlavou, a tak se pustila do počítání.
„Prosimtě, no dobře jo? Zkusim to dřív, oukej?“ Telefonoval dál, poslepu posbíral peníze aniž by je počítal, a vydal se směrem k turniketu, kde už přešlapoval kluk.
„Táto, co lístky?“
Otec ho neposlouchal a šel dál jeho směrem zabraný do hovoru.
„Fajn, fajn, tak jsme dohodnutý. Čau.“
„Halo, pane, tady máte lístky!“ Zaječela pokladní.
Byla podrážděná, fronta se jí táhla až ven. Kluk tedy přiběhnul k okénku sám, popadl je a hned je poslušně donesl k tatínkovi. Společně prošli turniketem do šaten.
Otec si jednou rukou sundával boty a šortky, zatímco druhou rukou psal další zprávu. To kluk si už oblékal plavky. Od bazénu ho dělily jen tenké dveře, skrz které dovnitř doléhal venkovní ruch.
„Táto poď.“
„Počkej na mě chvilku. Jdi se zatim vyčůrat.“
„Ale mě se nechce, poď, prosím.“
„Tady máš krém a namaž se,“ a odložil mobil, aby si svlékl triko. Kluk se podíval na krém a běžel se tedy raději vyčurat. Pak se vrátil ke dveřím k bazénu a upřeně pozoroval svého otce, jak se se nahatý přehrabuje v tašce.
„Tak už ses namazal?“ Zavlnil rty během toho, co si natahoval plavky.
„Hmm, jo.“ Odpověděl postávaje u dveří ven.
„No, tak dem.“ A s telefonem v ruce strčil do dveří, které syna dělily od zurčícího koupaliště.
Povyk a šplouchání vody s jejich otevřením mnohonásobně zesílilo a kluka naprosto prostoupilo. Táhl otce za ruku k volnému kusu lavičky hned vedle bazénu. Procházeli kolem skokanských můstků, kde zrovna jeden z výrostků natahoval ruce nad hlavu a hodlal skočit šipku. Odrazil se, v letu se mu od sebe nohy vzdálily a zalomily do dvou fajfek. Jeho tělo sebou plesklo o hladinu.
„Táto, táto, viděls toho placáka?“ škubal kluk otce za ruku a poskakoval.
„Co? Hm, jo, viděl.“
Otec pohodil tašku na lavičku a posadil se k psaní zpráv. Kluk se na moment zastavil, kouknul na tatínka a pak nedočkavě otevřel tašku, aby z ní vyndal své plavecké brýle. Neviděl je, a tak zabořil ruku až na dno a nahmatával je poslepu. Ucítil jejich gumový pásek. V tašce ale byly mezi ostatními věcmi tak hluboko, že musel vynaložit spoustu své síly, aby se vůbec pohnuly. Zatáhnul tedy ze všech sil. Rázem se uvolnily s takovou energií, že spadl na zadek. Brýle ale následovala i celá taška, která se s rachotem klíčů z lavičky zřítila a vyvrhla své vnitřnosti na mokrou zem. Otec sebou leknutím vyskočil na nohy. Kluk se ještě ani nestačil zvednout ze země a už mu přes ucho přilétl pohlavek. Překvapením brýle upustil.
„Co vyvádíš ty nemehlo! Kam furt pospícháš?“
Hluk ochabl, snad ho zastínil pískot v uších, nicméně lidé kolem se na okamžik zastavili a podívali se jejich směrem. Během pár okamžiků ale koupaliště zase ožilo a bylo snad ještě více ohlušující, než před tím.
Bolely z toho uši a hlava. U brouzdaliště brečela mimina, vedle brýlí tál ztracený kopeček zmrzliny obalený mouchami.
„Tak co, půjdeš do tý vody?“ řekl tatínek. Už seděl, telefon v ruce, ale tentokrát se díval přímo na něj.
Kluk zůstával sedět na zemi a pohled upíral nepřítomně před sebe. Pak se na rukou otočil a spustil své nohy z okraje bazénu do vody.
„Co je? Mám pro tebe skočit šipku?“ Odložil telefon a došel na můstek. Rozhoupal se a skočil ukázkovou šipku. Syn ale stále upíral svůj zrak před své nohy, kam se vynořila otcova hlava.
„Tak co, viděls? Perfektní ne?“
„Hm“
„Tak poď do vody. Slyšíš? Prosimtě, co je?“
„Nechci, je to moc studený“
„Ále prosimtě…“ nedořekl to, protože zase zvonil telefon. Tak rychle vylezl a šel ho vzít.
„No?… Je to tak, jak jsem psal. Jeden vůl si zapomněl u mě v kanclu práci, tak mu tam musim sjet otevřít, aby na tom moh přes svátky dělat… Já nevim proč nemůže pozdějc, asi ještě dneska jede pryč… No tak co řešíme, když ty máš čas? Já vím, jak to miluje, ale teď mi řekl, že je na něj ta voda moc studená..“
Syn se sesunul do vody, jak kdyby ho tam někdo vtáhl za nohu. Jeho uši podrážděné od kakofonie ječících děcek a otcovy facky rázem pohladil chlad a táhlé hluboké tóny vody. Otevřel oči. Chlór ho do nich nejdřív nesnesitelně štípal, po pár vteřinách ale bolest odezněla. Z přelidněného koupaliště zbyla jen příjemná modř, ve které se vlnily sluneční paprsky. Vůbec se mu nechtělo zpátky. Potřeboval se ale nadechnout.
„No bájo, tak za chvíli jsme u tebe,“ řekl otec, zavěsil a podíval se na místo, kde ještě před chvíli seděl jeho syn. „No to je super, že jsi tam skočil, budem už muset jít,“ řekl, sebral tašku a nastavil ruku.
Pospíchal, tentokrát tahal kluka za ruku on.
„Ještě z tebe musíme dostat ten chlór, máma by mě zabila.“ Pustil sprchu.
Pod sprchou byl venkovní hluk krásně ztlumený, skoro tak jako pod hladinou. Akorát tentokrát tam byl tátův hlas, který se ozýval vedle od pisoáru.
„Halo, no, tak teda do hoďky jsem u tebe… No, zařídil jsem si to, takovej sem džentlmen… Těším se, papa.“ Spláchl.
„Dělej, prosimtě, stačí to ze sebe jenom spláchnout.“
Sprcha se po chvilce zastavila sama od sebe, jak to tak na koupališti bývá. A otec už čekal převlečený s ručníkem v ruce, aby syna usušil.
„Kam bys chtěl za týden?“