11.3.2018 Ink

Večeře

 

Už několik dní nebylo co jíst, ale matka přesto svolávala rodinu k večeři. Prostřela pro pět. Načesala si vlasy a oblékla modré nedělní šaty, mluvila o domu, o počasí a o tom, co celý den dělala, i když nedělala nic. Nevnímala, že jí nikdo neodpovídá nebo nepřerušuje. Otec seděl v čele stolu proti ní a kouřil. Děti se dotýkaly talířů, občas zvedly příbor a začaly ho sát a olizovat. Když matka poprvé prostřela stůl, aniž by bylo co jíst, tak si z toho ještě byly děti schopné udělat legraci. Předstíraly, že mají talíře plné svých oblíbených jídel, předháněly se, kdo toho sní víc, napichovaly neviditelná sousta. Dokonce si jídlo navzájem nabízely: Trochu kuřete? Trochu šlehačky? Ještě kousek? Teď už ale vtip vyprahl. Děti si nevšimly, že si je otec jedno po druhém prohlíží, jako kdysi prohlížel v chlévě prasata.

Děti šly spát a matka sklidila ze stolu. Napustila si horkou vodu a začala mýt čisté nádobí. Otec ji chvíli pozoroval, pak prudce vstal a vyšel ven před dům. Rozhlížel se kolem sebe. Nebe bylo úplně černé, pod nebem svítil sníh. Nejbližší sousedy několik kilometrů odtud navštívil před dvěma týdny a přinesl to, co z nich zbylo. Nádraží pod skálou bylo opuštěné úplně. Ten šílený mráz zabil všechno, co dýchalo. Potoky promrzly až na samotné dno. Ještě před nějakým časem doufal v oblevu, která by skály vysvlékla a odhalila půdu, ale obleva nepřicházela. Ubalil si další cigaretu a připálil si, vtáhl do sebe několik soust kouře a rozhlížel se po sněhu, jestli neuvidí stopy živého zvířete. Ale sníh byl naprosto čistý, až na otisky bot svého syna, který ještě před večeří šel pozorovat hvězdy.

Otec vytrhl sekeru ze špalku, vešel zpět do domu a hned zamířil k dětskému pokoji. Pevně stiskl sekeru zpocenými prsty a pootevřel dveře. Velkou postel rozřízlo světlo z chodby. Děti ležely bok po boku, spaly naprosto nehybně. Prohlédl si je jedno po druhém – osmnáctiletého syna, šestnáctiletou dceru, a pak nakonec svého nejmenšího, teprve sedmiletého. Otec se trochu pohnul, jakoby chtěl vkročit do pokoje a světlo se odrazilo od ostří sekery, paprsek dopadl na dceřinu propadlou tvář. Dcera začala dýchat nepravidelně, ruka, kterou měla předtím klidně položenou na přikrývce, se jí sevřela do pěsti. Otec se odvrátil a opatrně za sebou zavřel dveře. Vrátil se do kuchyně, odložil sekeru do rohu a padl na židli. Matka právě otírala talíře, pak vzala hadřík, začala leštit příbory a rovnat je do krabice vystlané saténem.

Jakmile otec za sebou zavřel dveře, tak děti otevřely oči. Syn ze sebe odkopal peřinu a klekl si ke klíčové dírce, kterou se díval ven. Jeho mladší bratr se převalil na jeho vyhřáté místo na matraci. Dcera se pomalu posadila a kousla se do jazyka.

„Šel si pro mě,“ řekla tiše.

„Ne. Chtěl mě,“ opáčil její starší bratr, klečící u klíčové dírky.

Starší sourozenci se na sebe chvíli mlčky dívali. Ve tmě nebylo vidět, jestli mají v očích hrůzu nebo závist. Nakonec syn vstal, zasténal, když ho zabolela zraněná noha a vrátil se do postele. Zavřel oči, ale neusnul. Měl hlad a měl strach, naslouchal zvukům na chodbě.

Ráno starší sourozenci vstali už za úsvitu a teple se oblékli. Vzali si otcovy lovecké pušky. Doufali, že všichni ještě spí, ale ve dveřích je zastavila matka.

„Kam tak brzy?“

„Na výlet,“ řekli jí.

„Musíte přece něco sníst!“ vrtěla hlavou matka a táhla je zpět do domu.

Sourozenci už byli na matku zvyklí. Nechali se proto odtáhnout ke stolu, nechali si před sebe postavit prázdné talíře. Matka kolem nich pobíhala, otírala stůl kostkovanou utěrkou a brebentila.

„To jsou mi ale nápady, jít na výlet s prázdným žaludkem,“ řekla a pohladila syna po hlavě. „Copak tobě nechutná?“

„Ale chutná, maminko,“ řekl syn a polkl sliny. „Chutná. Je to výborné.“

„Tak pěkně jez. Jsi hubený jak lunt,“ prohrábla mu vlasy a otočila se k dceři. „Ty se mi taky ztrácíš před očima. No, jez!“

Tuhle hru s ní hráli ještě půl hodiny, a pak je konečně nechala vstát.

„A do večeře doma!“ volala za nimi, když si obuli boty a doslova vyběhli ze dveří. Pak se s úsměvem otočila a šla umýt čisté nádobí. Po chvíli přišel do kuchyně otec.

„Kde jsou děti?“ vyjel na ni místo ranního pozdravu.

„Maličký ještě spí,“ řekla a rovnala hrnky do police. „A starší šli na výlet. Vzali si s sebou ty tvoje pušky, tak si cestou asi půjdou zastřílet k sousedům. Doufám, že ti to nevadí.“

Otec se na ni chvíli beze slova díval, pak se posadil za stůl a začal si ubalovat cigarety. Své děti měl rád a doufal, že se stane zázrak, že se jim podaří něco ulovit. Obětování by tak mohlo být odloženo o několik dní.

Starší sourozenci si mlčky razili cestu sněhem. Dostali se až k domu sousedů, který se už ani nenamáhali prohledávat. Už dávno při svých výletech vytrhali parkety z podlahy, zotevírali všechny skřínky a zásuvky, hledali všechny možné skrýše, kam bylo možné schovat něco poživatelného. Nemluvili o tom, že odtamtud otec jednou přinesl maso, které jedli celý týden, a ze kterého se jim hned první noc udělalo všem špatně. Otec tvrdil, že to byla zvěřina, kterou tam měli sousedé schovanou v kamnech, ale věděli moc dobře, že lhal.

Prošli kolem domu a vydali se dolů k nádraží. Cesta byla zmrzlá a strmá, a když procházeli kolem srázu, tak se málem vzali za ruce. Na dně byly kostry těch, kteří hlad a život nevydrželi. Nikdo nemohl těla vynést nahoru a pohřbít, protože byly skalní stěny příliš hladké.

 

Nejmladší syn se probudil, když slunce stálo vysoko. V pyžamu došel do kuchyně, svíral si břicho. Matka seděla u stolu a z kuchařské knihy opisovala recept. Přiťapkal k ní a vylezl jí na klín.

„Mami, já mám hlad,“ řekl tiše.

„Tak to ti hned něco připravím,“ řekla a posadila ho na židli. Točila se po kuchyni, a pak položila před synka misku a lžíci. Zvedl lžíci. Připadala mu hrozně těžká. Točila se mu hlava. V hlavě mu zněly hlasy jeho starších sourozenců, které vždycky poslouchal na slovo: Maminka si ráda hraje. Mamince nesmíš odmlouvat. Ale našel v sobě sílu lžíci odložit.

„Ale, mami, já mám vážně hlad,“ zašeptal.

Matka se pořád usmívala, mezi obočím se jí ale objevila vráska. „Tak jez,“ řekla přísně.

„Mami,“ řekl naléhavě. „Já ale nemůžu.“

Temné oči jí sjely na prázdnou misku, a pak na odloženou lžíci. Pak hlasitě zasténala a jedním prudkým pohybem dlaně shodila všechno nádobí na zem.

 

Nádraží bylo mrtvé. Budova byla oprýskaná, okna vymlácená. Pod střechou kdysi měli hnízda ptáci, sourozenci tam chodili pravidelně vybírat vajíčka. Teď ale zbylo jen pár kostřiček a z hnízd byly vyschlé slupky. Před nádražím se táhla zrezivělá kolejnice. Vlak sem nepřijel už od léta. Sourozenci vyrazili tedy podél kolejí. Občas se sehnuli, nabrali si hrst sněhu a ujídali.

Neřekli to nahlas, ale věděli, že na jejich lovu závisí jejich životy. Neměli tušení, kterého z nich se otec rozhodl obětovat. Mohl vybrat kteréhokoliv z nich. Syn si byl vědom zklamaných pohledů, které otec upíral na jeho zraněnou nohu. Před dvěma lety se pod ním zlomil žebřík, když opravoval střechu a od té doby nemohl běhat, měl bolesti a výrazně kulhal. Dcera zas věděla, že jí otec nikdy nechtěl, takže se snažila být stejně drsná, jako on. Štípala dřevo, naučila se střílet, běhat, porážet, nosila kalhoty, ustřihla si copy. Kdyby měla alespoň jistotu, že to bude stačit k přežití. Hrozně se chtěla dožít oblevy. Pohlédla na svého bratra, který se s ní snažil držet krok. Než mohla cokoliv udělat, tak se prudce zastavil.

Asi dvacet metrů před nimi se na kolej vyplazila liška. Měla odvrácenou hlavu a pod olezlou srstí se jí rýsovala žebra. Ale pod tím vším bylo maso a krev. Syn sundal pušku z ramene, zadržel dech a zamířil. Dcera udělala to samé.

 

Otec slyšel ránu a vyběhl z dílny do kuchyně. Tam uviděl svou ženu, jak na kolenou rozčileně sbírá střepy. Synek pořád seděl na židli a vyděšeně polykal. Jakmile otce uviděl, tak se k němu rozběhl a objal mu kolena.

„Tati, tati…“

„Ale no tak,“ řekl otec, stiskl mu ramena a sundal ho ze sebe, chtěl se shýbnout, aby matce pomohl. Ona ho ale od sebe prudce odstrčila a zhroutila se na podlahu, shrbená, slzy jí tekly proudem.

„Ale, copak se to děje? Co se to děje?“ mumlal, sevřel jí paže a chtěl ji vytáhnout nahoru. Ona se na něj pověsila, jakoby ho chtěla strhnout na podlahu. Zvrátila hlavu a on viděl její zarudlý obličej, oči neobyčejně jasné.

„Zabij mě,“ zasténala. „Zabij mě, aby ony mohly žít. Prosím.“

Snažil se servat ze sebe její ruce, ale držela ho pevně. Kdykoliv se jí podíval do očí, tak se mu chtělo zvracet, jakoby jí místo slz tekla krev. Konečně se mu podařilo se vymanit. Když bylo v kuchyni dlouho ticho, tak se nejmladší syn odvážil pohnout a svou matku pevně objal, oběma rukama.

 

Syn vystřelil a kulka se odrazila od kolejnice, jen kousek od liščiny pravé přední tlapky. Liška prudce otočila hlavu, na okamžik zasvítily její velké žluté oči, pak se napjala a v mžiku zmizela v keřích, které rostly pod dráhou. Po třesknutí výstřelu se rozhostilo ticho. Slyšel, jak jeho sestra přešlápla, pod nohama jí zapraskal štěrk. Obrátil se k ní. Ztuhl. Stála za ním rozkročená, mířila na něj vlastní zbraní, prst měla na spoušti.

Okamžik uvažoval o tom, že by se na ni vrhl a rozbil jí hlavu o kolejnici. Ale neměl na to sílu. Přestával cítit nohy. Sklonil zbraň a představoval si, jaké by to bylo, kdyby ho zabila, jaké by to bylo, kdyby všechno skončilo, kdyby už nebyl žádný strach, žádný hlad, žádný mráz. Zavřel oči a naslouchal tichu. Po chvíli oči znovu otevřel a viděl, jak jeho sestra běží pryč. Než si uvědomil, že ho nechala naživu, tak začala obloha temnět.

 

Otec seděl na lavici přede dveřmi a kouřil. Už se rozhodl. Ale večeře měla být za čtvrt hodiny a oni pořád nikde. Matka plačtivě prostírala pro pět osob a nejmenší jí horlivě pomáhal, pletl se jí pod nohy, upravoval prostírání i vyšívaný sváteční ubrus.

Konečně spatřil hubenou postavu, jak kráčí směrem k domu. Byla to jeho dcera. Tenké nohy se jí v těžkých botách bořily do sněhu a sotva mohla udržet rovnováhu.

„Kde máš bratra?“ vyštěkl na ni, když se dovlekla až k němu.

„Už jde,“ řekla tichým hlasem a shrbená vešla do domu. Otec se jí neptal, jestli něco ulovili. Podle jejího výrazu poznal, že ne, a že obětování bude dnes. Došel pomalu do dílny a vzal sekeru, kterou si celé odpoledne brousil, donesl ji do kuchyně a položil do rohu místnosti, aby na ni mohl dobře dosáhnout. Hodiny odbily šestou a minuty odtikávaly dál.

„Mami, já mám hlad,“ ozval se nejmenší.

„Nemůžeme večeřet, dokud tu nebudeme všichni,“ poručil otec a nejmenší zahanbeně sklopil hlavu. Matka ho učesala mokrým hřebenem a oblékla mu sváteční košili. Dcera se posadila na své místo a zírala na červené stehy na ubruse.

Čekali ještě půl hodiny. Matka sebou při každém odbití hodin trhla.

„Mám ho jít hledat?“ nabídla se dcera.

„Ne,“ setřel ji otec. „Tady budeš.“

Čekali dál. Matka si nechala hlavu klesnout do dlaní. Dcera se znovu pokusila vstát.

„Já už to nevydržím.“

Otec k ní přikročil a ona se instinktivně přikrčila, v očích čistou hrůzu. V tu chvíli se ozvalo vrznutí dveří a vkročil syn. Sníh, který mu zůstal na kabátě a botách, začal v teplé místnosti tát a skapávat dolů na parkety. Slzy a sliny mu zmrzly na tváři. Pohlédl na svou sestru, ale ta se zadívala stranou.

„Promiňte, že jdu pozdě.“

Otec na něj kývl. „Sedni si, synu.“

Syn se posadil na své místo u stolu, zadíval se na svůj prázdný talíř.

„Tak,“ řekl otec a sepjal ruce před sebou, jakoby se chystal pomodlit. „Pojďme jíst.“

Sourozenci se pod stolem navzájem dotýkali lokty i stehny. Chtěli se vzít za ruce, ale nemohli se ani pohnout. Otec vstal a postavil se za ně, pak položil nejmenšímu ruku na rameno a sebral mu jeho talíř i příbor.

 

Starší sourozenci si šli po večeři lehnout. Dcera byla přejedená a usnula okamžitě. Syn se pokoušel usnout, ale nedokázal to. Třebaže se celý umyl a vydrhl, tak stále cítil krev za nehty, omastek na rtech. Slyšel, jak jeho sestra klidně oddechuje a jak jeho matka myje špinavé nádobí a pobrukuje si, píseň se ale měnila ve skřeky, a pak zničehonic utichla.

Druhý den ráno seděli u stolu jen tři. Matka byla pryč. Otec, syn i dcera dojedli zbytky masa a vyrazili ji hledat. Nebylo těžké ji najít, stopy ve sněhu byly čerstvé. Vedly až na okraj srázu a tam končily. Rozeznali na samotném dně matčino rozbité tělo v modrých nedělních šatech, jako utržený kus oblohy. Dcera udělala ještě krok a málem sklouzla dolů, otec ji jen tak tak stačil zatáhnout vzad. Syn se od srázu odvrátil a odpotácel se na okraj cesty, kde se vyzvracel. Hlasitě se rozplakal, třásl se zimou a znechucením, ale podařilo se mu nabrat si sníh do úst, utřít si tvář a vstát. Když se přiblížil k sestře a otci, tak slyšel, že mluví o tom, jak tělo dostat nahoru.

„Tam dolů se k tomu tělu nedostaneme,“ přemýšlel otec nahlas. „Leda snad po laně.“

„Ale musíme co nejdřív,“ pokračovala dcera. „Jinak se to maso začne kazit.“

Otec a dcera vyrazili směrem k domu.

Syn zůstal stát na okraji srázu.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *