9.3.2018 Ink

Tvý sny jsou moje vydutý zrcadlo

Spala si vedle mě a oči ti pod víčky těkaly tam a zpátky. Něco se ti zdálo. Opatrně jsem prstama roztáhnul tvý ucho, ukazováčkem odchlípnul bubínek a co nejtiššeji jsem prolezl dovnitř.

Lebku jsi měla stísněnou a studenou. Stál jsem na temenní kosti a musel se občas přidržovat vláken mozkový tkáně, když si pootočila hlavu a já ztratil rovnováhu. V neprostupný tmě zářily vysoko nade mnou, na klenbě tvejch neuronovejch sítí, obrazy.

Byl jsem tam já, seděl jsem u svýho pracovního stolu. Něco jsme říkali, ale slova neměla tvar – a stejně jsem cejtil, jak se mě vesele ptáš, jestli nepůjdem bruslit, a já se otáčel od papírů a nevrle ti opáčil, že je venku zima a že přece víš, že mám hodně práce.

Šumění elektrickejch výbojů v hlavě rozčíslo burácení, asi si začala trochu chrápat. Země se roztřásla a já se propadnul někam dolů. Padal jsem a výstupky kostí mě obíjely. Zachytily mě až záhyby mozečku, byly lepkávý a hrály všema barvama.

A bylas na nich ty, docela spokojená si kroužila po zamrzlým bílým rybníku. A s tebou kroužil kluk, vypadal úplně jako já, stejný ramena a stejný oblečení. Ale když jsem se slizkou organickou podestýlkou dočtveral k tomu bruslařovi, viděl jsem, že je úplně uvolněnej a dělá krásný piruety a v obličeji má mráz a radost a říkal jsem si „kámo, to je nějakej cizí zmrd todleto“, i když mi byl vážně moc podobnej. A jezdili jste na tom ledu a za váma zůstávaly křivky, který se protínaly a propojovaly.

Zahlídnul jsem pak kus před sebou průrvu, která červeně blikala do tmy. Zvědavě jsem k ní dolezl a protáhnul se dovitř. Octnul jsem se v jakýsi mozkový výduti. Její prokrvený stěny zářily a pulzovaly. Osvětlovaly velkej penis, kterej se vznášel v prostoru. Protáhnul jsem se opatrně pod tím válcovitym objektem, sálalo z něj teplo a pach, a vyšplhal po stěně výdutě nahoru. Přidržoval jsem se žilek a vlásečnic, občas některá praskla a polila mě krví. Mířil jsem vzhůru, kde jsem tušil díru ve stropě.

Když jsem jí našel, uviděl jsem tě, jak utíkáš ulicema. Bloudila si v labyrintu města, zatímco já seděl na vysoký pouliční lampě, která celý to bludiště osvětlovala a čněla vysoko nad něj. A v ulici vedle tebe bylo monstrum, stvoření s šesti nohama a obří tlamou, která se otvírala do všech stran.  Bylo docela bez chlupů, jenom růžová kůže natažená na neúnavnejch svalech. Občas se zastavilo a zařvalo, a ty si ve vedlejší ulici vypískla a dala se do ještě překotnějšího běhu.

Začal jsem se spouštět z lampy s nejasnou představou toho, jak tě zachráním, jak tu nestvůru zamorduju a jak očistím kus tvýho podvědomí. Šel jsem za řevem, na zemi byly vrnící kočičí hlavy a domy okolo vypadaly vybydlený a zpustlý. Po chvíli bloudění jsem zaslech funění příšery z vedlejší ulice, opatrně jsem vykouknul za roh. Stála tam a čenichala, zvedla hlavu a zakoukala se mým směrem, ale jakoby mě neviděla. Byla odporná a odpudivá, ale v něčem se ti hrozně podobala. Snad tvarem hlavy. Oddech jsem si, že není moc podobná mně.

Příšera zvedla tři nohy a vykročila. Namířila si to přímo ke mně. Když procházela okolo, vší silou jsem do ní strčil. Jen tak tak že nespadla. Zmateně se otočila kolem svý osy, jako pes za svým ocasem. Zavětřila. A pak zakřičela a běžela dál, pryč ode mě.

Tvoje lebka se potom na dva krátký okamžiky bíle rozzářila, a mně bylo jasný, že si zrovna nevědomky zamrkala a vpustila skrz svý oči dovnitř trochu denního světla. A tak jsem nechal zachraňování a dal se na útěk, šplhal jsem po liánách neuronů vzhůru, provlíknul se uchem a lehnul si zptáky do postele vedle tebe.

„Ty ses koukal na mý sny?“ zeptala ses rozespale.

„Jo.“

„Jé, a co se mi zdálo?“

„O velkým péru a o mně.“

„Nene!“

„Jojo. Ale byly to dva různý sny.“

„A půjdem si zabruslit?“ zívla si. „Mám hroznou chuť bruslit.“

„No já mám hrozný práce dneska.“

„Nojo vlastně. Tak pojď ještě na chvíli ke mně,“ řeklas a natáhla ke mně poslepu ruce. A tak jsem šel ještě na chvíli k tobě.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *