7.3.2018 Ink

Black Panther

I když se tu já i moji kolegové většinou zabýváme literaturou (řekněme) vyšší ráže, myslím, že dnes, pod vlivem současných událostí, by bylo dobré říci něco i k té obskurní záležitosti geeků, fandů a širokého publika, tlačeného jako nějakým obskurním nápojem lásky k fanatickému obdivu stomiliónových blockbusterů plnících kina a založených právě na té zmíněné obskuritě – komiksu.

Komiks a jeho filmová zpracování. Jako jedna z těch, kdo patří k menšině, která větší část komiksů tvořících předlohu těch opojných behemotů četla, je pro mě velmi zvláštní a zajímavé vidět dění kolem sebe, které tyhle filmy nezřídka vyvolávají. Jako svědek fanoušků, kteří jsou v těchto filmech šťastní za každý kvalitnější zvukový nebo příběhový prd i těch, co tráví celý čas promítání hlasitým komentováním nesrovnalostí, mě často přepadá pocit, že se pohybuji v nějaké zvláštní, pokřivené realitě. Realitě výbuchů a hlasité hudby a postav ve spandexu, které na sebe vprostřed boje volají hlášky.

A přesto přese všechno jsem i já chycená v tom zvláštním kouzlu. Proč? Je to snad tak jiné, aby mě to zaujalo? Tak zábavné, aby pobavilo? Je tam někde nějak schované to NĚCO, co z filmu dělá zážitek, který si ještě dlouho nosíte všude s sebou a hýčkáte si ho jako nějakou cennost?

Ve většině komiksových filmových adaptací tomu tak není. Dokonce v drtivé většině ne. Jen málo z nich je víc než nalakovaný, beatem ovoněný a stovkami přesčas pracujících grafiků naondulovaný odpad.

Ale – tenhle odpad je součástí konzumu většiny západní kultury a jako takový se stal v posledních letech nástrojem ještě jedné zajímavé tlačenky, která je – jak píšu výše – často oslavovaná kvůli svému navoněnému prdu, předhozenému fanouškům jako ten nejpokrokovější a nejupřímnější poklad.

O čem mluvím? Vezměte si třeba Wonder Woman. Takového pozlátka feminismu na ni sypali, tak nadšeně za ni horovali, tolik starých komiksů, kde na nás karotkově cizelovaná Wonder Woman kouká ze zažloutlých stránek, nám ukazovali. Všechno pro trošku toho sentimentu.

Ten film nebyl dobrý. Dovoluji si to říct nahlas proto, že většina z obdivovatelů tohohle filmu naštěstí neví, kde bydlím. Podobně jako v případě posledního Mad Maxe se totiž obávám rozlíceného davu s vidlemi.

Jak si vůbec můžu dovolit (!) dívat se darovanému koni na zuby? Jak jen můžu nevidět ten přínos, kdy konečně má nějaký stomiliónový projekt nejen ženskou hlavní hrdinku, ale i režisérku (Patty Jenkinks)? Cihla spadla v DC producentům na hlavu, že něco takovému pustili do oběhu a já – nějaký no name z Horní Dolní uprostřed Evropy mám tu drzost komentovat, že to „feministické poselství“, které v tomto filmu leckdo vidí, je jen jako nějaká chabě ověšená figurína, které někdo přilepil prsa a dlouhovlasou paruku, a která stejně jako řada jejích předchůdců celá čerstvoučká sjela z pásu americké velkovýroby? Protože přesně to Wonder Woman je. Špatně napsaný, graficky nezvládnutý film, který se prodal jako nějaká sufražetská pochodeň tisícům žen, aby s ní nadšeně mávaly nad hlavou a oslavovaly svou reprezentaci.

Abych se vyjádřila přesně – já bych hrozně ráda mávala tou pochodní nad hlavou taky. Běhala bych s ní od domu k domu a nadšená provolávala slávu, kdyby to byla pochodeň, za kterou bych se nestyděla.

Je nepochybně důležité si něco takového najít. Svou pochodeň. Mít ten jeden film, o kterém rodině a přátelům a cizincům na internetu řeknete: „Na to se podívej. To je dobrý. Změnilo mi to pohled na svět.“ A je mi líto, že ženy, které čekaly, že s Wonder Woman něco takového dostanou, mají místo ní jen napůl zčernalou a polámanou sirku.

„Musí se přinášet oběti. Nemůžeš mít všechno hned. Je to jen začátek.“

Ne, sakra. Ne. Já nechci drobky, já chci chleba. Nebuďme vděční koncernu, který na svých filmech vydělává miliardy, že se pokusil caterovat populární téma a ještě to neudělal dobře.

 

Ale protože tenhle článek má pointu a pointou není mé kydání na Wonder Woman, pokračujme dál. Ráda bych totiž zmínila v kontrastu s tímhle filmem ještě jeden. Taky má v ústech současné, široce řešené téma a také se prodává jako „revoluční“ a „inkluzívní“. Je to Black Panther, od dalšího komiksového giganta, od Marvel Studios.

Nechci se tu pouštět do polemiky Marvel versus DC. To je téma na jindy. Ráda bych tady proti sobě postavila dva filmy, které se nejen podle propagačních materiálů, ale i kritiků a diváků zapsaly do historie tím, že udělaly něco jinak. Že se vzdaly části své pověstné superhrdinské akčnosti a akcentovali i něco v současném světě široce řešeného.

Wonder Woman se to nepodařilo. Nebo alespoň ne tak, jak mohlo. Black Panther dosáhl trochu výš.

Když jsem odcházela z kina a v hlavě mi rezonoval tribální hudbou inspirovaný soundtrack, na sítnici mi chladlo africké umění zkombinované se sci-fi a ještě mě příjemně v žaludku hřál pocit dobře napsaného scénáře, říkala jsem si – jo. Tohle. Tohle vyšlo.

Ne snad, že by se film nějak snažil skrýt svou zřejmou agitku – kolik narážek na otroctví, na americké rasové pokrytectví a nenávist tam padlo a kolik citací z proslovu Martina Luthera Kinga se proneslo. Ale proč by nemělo? Který jiný film by něco takového měl obsahovat než ten, který je téměř výhradně obsazený černými herci, natočený černým režisérem a odehrávající se ve střední Africe?

Podstatné „proč ano“ mi bylo jasné hned potom, co jsem odešla z kina a opadl ze mne první hype.

Vážná nepromyšlená agitace, téma, které by se velmi rychle mohlo dostat z pod kontroly a přerůst film samotný – ať už se v něm zmiňovali uprchlíci, mezinárodní pomoc a odkazy na obrovské bezpráví otroctví – tohle všechno mohlo, pokud by to nebylo pojato citlivě, mohlo film znehodnotit. Udělat z něj tupý přednes krutosti a temnoty světa, který by se v ničem nelišil od každodenních ranních zpráv, které nás chtě nechtě otupují i k té největší bolesti kolem.

Black Panther tohle všechno obešel jednoduše tím, že to použil jen jako stavební prvek, nikoliv jako základní kámen. Nejdříve obsadil dobré herce a ti sehráli kvalitně napsaný scénář. Pak přišla Rachel Morrison a s bechderoucí kamerou dokreslila fantastický svět africké Wakandy, kterou dobarvily kmenové rituály zakomponované do pokročilé a technicky vyspělé společnosti a to celé završila silná a na motivy bohatá hudba. Jedna složka by film nezachránila, druhá by ho nikam neposunula, ale všechny dohromady položily základ, ke kterému se už s klidným svědomím dalo přidat i trochu toho „vlastního názoru“.

Proč by si takový film nemohl dovolit sdělit něco navíc? Trochu pošťouchnout, trochu namíchnout svého diváka? Posunulo ho to do podivně mravokárné roviny, která ale utkvěla v hlavě nejen svou naléhavostí, ale i tím, že za ní stál velký obraz, který říkal „jsme tady, umíme to a dokážeme udělat dobrý film, který má poselství – jen když k tomu budeme mít šanci“.

Když se ohlédneme k Wonder Woman a pokusíme se najít to samé, zjistíme, že i přes nesporně krásnou kameru se herci zasekávají na přiblblých dialozích. V lepším případě, v tom horším na dialozích kýčovitých až běda. Začněte film s národem Amazonek a pak pošlete jednu z nich, ať se konfrontuje se světem, kde je její výlučné postavení, na které je zvyklá, ohroženo normami patriarchální společnosti, se kterou se ona jen těžko vyrovnává. Usmějeme se, pokýveme hlavou, ztotožníme se s postavou v jejím názoru, že je to všechno vlastně strašně hloupé. Ale změnu to nepřinese. Nemáme chuť nic měnit. Vidíme ji poznávat každodenní nerovnosti a vidíme i její odhodlání se jim nepodřídit, ale tenhle krásný sentiment se topí v tolika nekvalitních složkách filmu, že v nich skoro zaniká. Jsou lidé, kteří ve Wonder Woman našli svou startovní čáru. Uviděli něco, co jim ukázalo, že fem otázka je skutečný problém, na kterém by se mělo pracovat. Já jsem za to ráda. Pokud film aspoň u některých svých diváků uspěl, pak svůj cíl zřejmě splnil. Nemůžu si ale pomoci, když je mi líto, že nedokázal to krásné pozlátko větší myšlenky zabalit do něčeho jiného, než do halabala poskládaných a nedomyšlených cihel dialogů a prázdných scén. Kdyby se Wonder Woman podařilo to, co Black Pantherovi, šla bych na ni podruhé. Potřetí. Udělala bych film night a nadšeně ji ukazovala všem, kdo by měli zájem mě poslouchat. Takhle ale pro mě zůstala kdesi vzadu na zaprášené poličce mé hlavy jako smutná vzpomínka na to, kolik mohly ty peníze, co do ní investovali, změnit životů a kde nakonec skončily.

 

Tagged:

Napsat komentář