5.3.2018 Ink

Podskalí, část první

Země byla promrzlá, tvrdá jako skála. Když si Borek přidřepl, praskala mu pod nohama, a když se ztuhlými prsty opřel do hlíny, měl pocit, že si o ni sedře kůži.

Listí bylo ale dost a tak si pod koleny nahrabal malé kopečky, do kterých si klekl. Opatrně sundal z ramene luk, z toulce, který si položil vedle, vytáhl šíp a opřený o strom, schovaný v křoví, znehybněl.

Stejně tak dvacet jeho spolubojovníků. Minuty běžely, muži, rozesetí mezi stromy, ztichli. Větve povrzávaly ve větru a odpolední slunce pomalu začínalo mizet za obzorem.

Pro skupinu lučištníků to nebyla zrovna dobrá zpráva.

Netrvalo dlouho a někteří se po sobě začali nejistě rozhlížet. Mezi listím se leskly oči a Borek skoro viděl ta povytažená obočí. Na les rychle padla podzimní noc.

Mezitím v husitském ležení, ve stanu pana Pavla z Jimramova, se dotyčný pán opíral o stůl a vedle něj, záda jako svíčka, oči upřené do plátna stanu, stál jeho zástupce.

„Takže, Janku, kde že teď jsou?“

„Pa-e, v lese, pa.e. Chystají léčku, pa-e.“

Pan Pavel zvedl oči od hrubé mapy, kterou měl před sebou a podíval se na Janka. Mladá tvář, hojně pokropená nežity se snažila tvářit, jako kdyby už přežila všechny bitvy světa a teď, oddaná, slouží, div se nestrhne. Povzdechl si.

„Venku.“

„Ano, Pa-e!“

„V lese.“

„Ano. Pa-e!“

„Ve tmě?“

Janek se podíval ven. Pavel taky. Za hranicemi pochodní stála v ležení tma, jako kovaná zeď. Odkudsi zahoukala sova.

Janek se pomalu otočil a znovu upřel pohled před sebe. Po spánku mu stekla osamělá kapka potu.

„Náš nejlepší lučištnický oddíl je ve tmě, v lese, v zimě a čeká na ozbrojenou pokladnu, kde bude aspoň patnáct těžkooděnců na koních. Janku…“ Pavel svěsil hlavu. Teď aby Malému Petrovi vysvětloval, proč ztrácí muže, jak kdyby sami skákali ze skály. S Jankem jako pobočníkem a tou proklatou zimou na krku umírali jako děcka na záškrt.

„Pa-e?“

„Ano Janku?“

„Mám poslat někoho na pomoc?…Pa-e?“

„Těm pomůže tak akorát Pánbůh, Janku.“

Janek se usmál. Uvolnil se.

„Tož to je dobré, pa-e. To sme na tý správný straně.“ Hrdě se praštil do hrudi, kde měl hrubě nějakou mazlavou barvou načrtnutý tvar kalicha.

Pavel si znovu těžce povzdechl a poslal ho ven.

 

Borek už věděl, že je zle. On i jeho muži byli teď jak zvířata čekající na porážku. Mohli by se sice stáhnout, ale to by znamenalo přenechat lup těm brunšvickým schweinům a to se taky nikomu nechtělo.

Schovali tedy toulce, šípy, a dokud předsunutá hlídka nikoho nehlásila, horečně se pustili do práce.

Popadané stromky a větve naskládali do zákrutu cesty a blíž brodu, přes který musela skupina nutně, i v téhle zimě, přejet, si připravili haldu jemného chvojí. U něj zůstali dva muži s křesadly a zbytek se vrátil na místa.

Právě včas. Hlídka jim dala signál a muži se připravili. Zbraně – různé nože, okované tyče a hřeby pobyté klacky, měli při ruce.

Jen co uslyšeli cinkání postrojů a zvuky koňských kopyt a skupina ozbrojenců, vezoucí mezi sebou těžký, opancéřovaný vůz, přejela brod, dal Borek pokyn oběma podpalovačům.

Ve tmě se zablesklo a něčí rukáv zmuchlaný v kouli, důkladně prosáklý bramborovou samohonkou, vzplál jako louče.

První císařský jezdec vykřikl, ale už bylo pozdě.

Hořící keře naházeli muži koním pod nohy, zapálili jim ocasy a těm, kteří stále ještě nezpanikařili nebo si neuvědomili, co se děje, je hodili na hlavu.

Zvířata šílela. Zbrojnoši už stihli vytáhnout zbraně, ale na plašících se koních se sotva udrželi.

Borek vykřikl signál a vrhl se do útoku. Za ním všichni ostatní.

Když k nim doběhli, některým koním stále hořela srst, hustá a dlouhá na zimu, a dupali po svých pánech, kteří se marně snažili zvednout. Rozháněli se ze země nebo v pokleku meči, ale oslnění ohněm, skorem nikoho nezasáhli.

„Vůz! Michale, Jiříku – vůz!“ Zvolal Borek, ale nemusel. Jiří se už vyhoupl k vozkovi a jednou přesnou ranou nožem mezi brnění a krk muže zabil. Skopl ho dolů a s Michalem v zádech nahnali spřežení do zátarasu a s těžkým vozem ho rozdrtili. Zmizeli ve tmě.

Borek, kterému úspěch jeho druhů dodal odvahu, se vrhl na nejbližšího nepřítele. Ten, když ho spatřil, se po něm ohnal mečem, ale Borek, oblečený do lehké, kožené zbroje, snadno uskočil.

Přikrčil se a těžkou ranou odspodu probodl vojákovi bradu. Trhnutím si uvolnil čepel, ale než se stihl postavit, někdo mu skočil na záda a povalil ho na zem.

Ucítil pod krkem okovanou rukavici, stisk, začal se dusit. Máchl rukou se zbraní a na poslední chvíli v ruce nůž protočil. Bodl ozbrojence do kyčle, to cítil, protože se mu nůž svezl po kosti a voják děsivě zařval. Touž rukou mu Borek vrazil loket do obličeje. Stisk povolil a Borek se po čtyřech pokusil dostat pryč. Dusil se a chrchlal, jak mu ozbrojenec zarazil ohryzek hluboko do krku.

Když zvedl uslzené oči a děkoval za své štěstí, že nikdo nevyužil jeho slabosti, setkal se jeho pohled s pohledem velitele císařské jednotky. Přes pancíř měl přehozený bohatě vyšívaný plášť a oči se mu ve tmě leskly. V ruce držel zkrvavený meč a vedle sebe měl těla dvou padlých Borkových druhů. Odvrácenou tvář jednoho bratra ve zbrani nepoznal, ale k němu byl obličejem otočený druhý, Václav. Malý, mladičký, hnědooký Václav.

Borek se, jako nesený nějakou cizí silou, zvedl a prohnal se vřavou. Velitel v obraně zvedl meč, ale nečekal, že do něj husita plnou vahou narazí. Tak jako Borka přitiskli k zemi, vlastní vahou zalehl teď on svého nepřítele. Zuřivě mu v ruce drtil rukavici svírající meč, mlátil s ní do jeho hrudního pancíře, do mužova obličeje, o zem – kam dosáhl. Druhou rukou se snažil přidržet u země tu velitelovu. Velitel se mu vysmekl, rozmáchl se a těžkou rukavicí ho zasáhl do ucha.

Borek se svalil na stranu.

V hlavě mu zvonilo a před očima měl černo. Řízením osudu bylo, že když se konečně vzpamatoval, uviděl velitele mizet v lese. Chtěl se ho jen zbavit?

Ne! Borek vyplivl krev a pokusil se zvednout. Nohy se mu podlomily, ale napodruhé to dokázal a vyškrábal se vzhůru. Vběhl do lesa.

Tma ho spolkla a stejně tak chlad. Ve tmě před sebou rozeznal velký stín. Skoro by do něj naběhl, kdyby se kůň neklidně oddychující opodál nepohnul. Borek nezaváhal. Vrhl se mu na hřbet a vyčerpanému zvířeti násilím otočil hlavu a vyrazili za velitelem. Jeho zbroj se leskla v měsíčním světle, ale i tak Borkovi docházelo, že muže vlastně pořádně nevidí. Mimoto se mu svět rozmazával před očima a měl pocit, jako kdyby měl hlavu lehkou jako peříčko.

Muže skutečně uviděl a dostihl jen díky tomu, že vběhl na otevřené prostranství u řeky. Borek se nenamáhal koně zastavit. Prostě s ním na velitele najel. Narazili těžce na prchajícího muže a Borek se mu ve snaze nespadnout do ledové řeky pověsil na krk. Spadli do ní oba.

Po krátkém zápasu, kdy se kůň vydrápal na břeh a nechal oba muže ve vodě, se Borkovi podařilo převalit nepřítele pod sebe a zatímco je unášel proud a Borek pomalu, ale jistě cítil, jak ztrácí cit v prstech a tváři, snažil se velitel v jeho sevření probojovat k hladině.

Bylo by se mu to i podařilo, kdyby proud řeky nevklouzl do výmolu a hluboká voda je oba nestáhla ke dnu. Borek, snažící se sám dostat ke vzduchu, muže pustil.

Zmizel mu v temnotě. Borek se pokusil kopáním a rukama dostat k hladině, ale i když se mu to podařilo, proud ho nesl ke středu řeky a do rukou a nohou ho hryzal chlad.

Pohyby byly najednou pomalé, všechno bylo těžké a jeho vlastní zbroj ho táhla ke dnu. Ještě než se nad ním zavřela voda, uviděl měsíc, který maloval okolní kameny na bílo.

Právě ty Borka hodily na záda a udeřily do hlavy. Omdlel.

 

Pokračovat na část druhou.

Tagged:

Napsat komentář