3.3.2018 Ink

Vyčpělý Blaník zapadá do nudné kampaně

Prezident Blaník se rozhodl ukázat, jaká byla letošní prezidentská kampaň. To se mu podařilo velmi přesně – bohužel pro něj ale naprosto mimoděk. Experiment, ve kterém se tvůrci pokusili sedmiminutového Blaníka roztáhnout do hodiny a půl, aniž by se ho snažili zasadit do smysluplného příběhu, nedopadl. V kombinaci s často impotentním humorem dává vzniknout vyčpělému celku, ze kterého jen občas vystupuje povedená narážka nebo vtipná momentka.

Kvalitní politická satira má balancovat na hraně vkusu. Má prolamovat ledy toho, co už se ve veřejné debatě nesmí říkat. Blaník je ale konformní od prvopočátku, totiž idey všemohoucího lobbisty v pozadí společenského dění. Tím to ale nekončí. Ústřední postava totiž sice je vulgární, nevkusná a oplzlá – často ale příliš primitivně a prvoplánově. Pointy gagů jsou tak mnohokrát vidět dlouho dopředu. A v kontextu „prezidentských kund“ či ministra zdravotnictví hodnotícího sexappeal poslankyň do politické scény Blaník spíš zapadá, než že by z ní vyčníval.

Vedle skutečné prezidentské kampaně, která byla soběstačným festivalem absurdity, pak působí vlastně docela umírněně a krotce.

A to přesto, že měl obrovský potenciál. Autorům se podařilo přilákat velkou řadu osobností české společenské scény, kteří si v něm zahráli sami sebe: krom Ivana Bartoše a Miloslava Kalouska ve filmu vystupují třeba Tomáš Sedláček, Jakub Železný, Tomáš Sokol nebo Helena Třeštíková. Myšlenka vylepšit realitu prezidentské kampaně přímou infiltrací skutečného dění je sice poněkud limitující, ale originální a (v české filmografii) neokoukaná.

Na těchto základech se ale nepodařilo roztočit politický uragán, který by si zasloužily. Scénáristi filmu se konzervativně drží humoru, jenž bezpečně sklízí úspěch u jejich několikatisícové (a politicky jasně vyprofilované) fanouškovské základny. Nesnaží se jít o krok dál a vysmát se všem. Interakce se skutečnou prezidentskou kampaní začíná i končí záběry, ve kterých se Tonda Blaník „familierně“ zdraví s jednotlivými kandidáty, kteří mu ve vzniklé trapné chvilce adresují neutrální úsměvy. A když se konečně na scéně objeví Kalousek, uvědomíte si, že humornost situace spočívá v samotném faktu, že se tvůrcům podařilo na několikavteřinovou scénu angažovat opravdového politika – nic víc, nic míň.

Kdyby film zastřešoval promyšlený příběh, mohl by vyznít alespoň jako humorný portrét lobbistického rozervance. Dějové zvraty jsou ale často nesmyslné a působí násilně. To sice vyplývá z toho, že scénář vznikal živelně v reakci na aktuální politické dění. Neucelený děj ale prostě po chvíli začně nudit. A co víc, z Blaníka kvůli tomu na konci filmu zůstává neuchopitelná postava dobrosrdečného, havlistického, sobeckého lobbisty, která je spíš dadaistická než satirická.

A tak je Prezident Blaník, krom několika vtipných aluzí na několik směšných momentů prezidentské kampaně, jen příliš dlouhou a nesourodou sekvencí otřepaných vtípků.

Tedy, pokud hodnotímě Blaníka jako film. Jako marketingový produkt je totiž trhákem: za dva týdny ho shlédlo přes sto tisíc diváků a vydělal skoro čtrnáct milionů korun. A právě tím Prezident Blaník trefně (byť nechtěně) vystihuje smutnou realitu letošní prezidentské kampaně. Ta sice byla všeobecně sledovaná a „divácky úspěšná“, ale v konečném důsledku také bezobsažná a plytká.

Zájem o film ale ilustruje díru na trhu, která v Česku na poli politické satiry existuje. Blaníkovi tak náleží aspoň pochvala za snahu a smutný vítězný vavřin z dostihu o jednom koni. Nezbývá než doufat, že se brzy objeví někdo, kdo se tématu chopí s větší originalitou a nemilosrdností.

Tagged:

Napsat komentář