25.2.2018 Ink

Kolektivní klitoris

„Pro muže prodáváme pouze kupóny na čtyři hodiny,“ oznamuje nám pokladní.

Ani Čeněk, ani já nechápeme.

Přesto kupujeme.

„Pardon, ale proč tu máme strávit takovou dobu?“ nasazuje Čeněk výraz raněného zajíce.

„Víte, vycházíme z výzkumu jednoho australského sociologa, který potvrzuje, že muži spolu málo mluví. Snažíme se to změnit.“

Když vidí naše nechápavé obličeje, pokračuje:

„Je vědecky dokázáno, že muži se za dobu dvou hodin stihnou bavit méně než za dobu hodin čtyř.“

Zvedáme oči.

S rozpolcenými pocity vcházíme do výhně pekelné. Sauna se překvapivě zdá normální. Pánů by tu sice mohlo být míň, ale konverzační ani jiné orgie se nekonají.

Dřepíme tu. Potící se půlky mučí prostěradla. Čistíme ducha i tělo. Všichni jako jeden.

Jen v bazénku v relaxační zóně plave cosi divného. Jakýsi záhadný objekt, o jehož bližší identifikaci se raději nechci pokoušet. Z oční komunikace s Čeňkem pochopím, že on to vidí stejně.

Bazének tedy raději vynecháme.

Hodiny ukazují půl sedmé, když si pánové začínají významně špitat. O pět minut později vchází do sauny postarší muž s širokým úsměvem.

Nahlas pozdraví: „Sauně zdar!“

Muži mu sborově odpoví: „Nazdar!“

Chlap zaostřuje na nás.

„Vy jste tu poprvé?“

„Ano,“ pípne Čeněk.

Těla potících se starců zkroutí záchvat smíchu. Nově příchozí kápo však mocně dupne, aby tím utišil jejich chechot. Prostor posléze znovu ovládne jeho hlas.

„Saunujeme vždycky do devíti! Kdo to nevydrží, s ním to dopadne špatně…“

Muži se opět rozesmějí.

„Všimli jste si tý věci na hladině bazénu?“ obrací se na nás dosud mlčící muž.

„Víte, co to je?“ mrkne obrovskýma očima jiný.

„Když člověk skápne, tak si holt kákne,“ bere si slovo znovu ten první.

„A když se to stane v bazénu… Tak lejno vyplave…“ doplňuje okatý.

„Je to tak, jak říkají chlapi,“ ujímá se kápo znovu vlády nad místním časoprostorem: „Ta věc na hladině je po vašem předchůdci, kterej nevydržel. Tak jsme ho trochu přitopili. Stěžoval si na horko, teď je studenej až až…“

Teprve teď si šéf za všeobecného potlesku sedá. Hned však roztáčí další kolovrátek:

„Víte, tadyta naše sauna, to je vlastně takovej odboj. Odboj proti těm zkorumpovanejm euráčům a dalším, jim podobnejch…“  

„Přessssně!“ zasyčí nějaký hlas.

„Jo! Naše karcinogeny nám nikdo brát nebude,“ huhlá jinej.

Pánové vidí, že jsme z probíhajícího dění na větvi. Evidentně je to vzrušuje. Mučení nově příchozích tvoří jejich kolektivní klitoris. Tvoří ho a zároveň dráždí.

Když nově příchozí kecy a horko nevydrží, má dvě možnosti: umřít v sauně, nebo umřít v bazénku.  

Asi zvolím bazének.

Tu se kápo podívá naším směrem: „A co vy, mladý? Roštěnky máte?“

„Jako přítelkyni? Mám,“ odpoví Čeněk.

„A jak se jmenuje?“ vyzvídá kápo.

„Milena.“

„Cože?!? Milena?!?“ maník, co byl doposud jistota sama, zvedá ruce k nebi. Pak si asi uvědomí, že všude okolo něj je jenom dřevo, a chytá si raději hlavu do dlaní. Přes medvědovité pracky slyšíme vzlyky střídané opakováním: „Mileno, Mileno…“

Ostatní chlapi na svého kápa nevěřícně zírají. Letmo mrknou po Čeňkovi, co to jako udělal… Ale ne, byli tam. Ten mladej vážně jen řekl jméno nějaký holky.

„Milena byla moje úplně první dětská láska,“ skučí padlý šéf: „Chodili jsme spolu ve školce tajně na záchod a tam jsme si dávali pusu. Pak to šlo všechno do prdele! Škola, práce, žena, děcka, alimenty… Nikdo mě v životě neměl rád, jen Milena…“

Kápo prachsprostě bulí. Bulí jako to děcko ve školce. Kápo bulí a kůže se mu v místech lebečních švů podivně odchlípne. Jeho hlava teď připomíná již zmíněnou součást ženských pohlavních orgánů. Ano, on sám je nyní klitorisem kolektivu.

„Jděte pryč! Vypadněte!“ křičí na nás jeho pobočníci.

Rychle se tedy vypaříme.

Při odchodu mi to nedá a podívám se na objekt v bazénku. Na hladině plave shnilá gumová kachnička.

Tagged:

Napsat komentář