17.2.2018 Ink

Castles Made of Sand

Míla se opíral o posprejovanou zeď jednoho z holešovických činžáků. Ruce založené na prsou. Oči zabodnuté kamsi do oblohy. Snad vyhlížely starého dobrého kamaráda, až přilítne odněkud z vesmíru. Starý dobrý kamarád však kráčel rázným krokem, jehož takt udával klapot elegantních polobotek, od tramvajové zastávky. Míla se v obličeji náhle rozzářil.

 „Stejně ti to kvádro nemůžu uvěřit, vypadáš v něm moc světácky, Kamile.“

„Buď zdráv, Mílo,“ oba se objali a poplácali po ramenou. „Zato ty vypadáš netradičně bídně,“ poznamenal Kamil. Už když z dálky pozoroval svého kamaráda, povšiml si v jeho tváři stopy tísnivého neklidu. Pochopil, že se něco děje.

„To víš, ty tam jsou časy slávy a lesku, kdy se nám celej svět i s oblohou klaněly pod nohama. Ten tam je slastný opojný život. Ale vážně, mám k tomu, jak mizerně podle tebe vypadám, dobrý důvody. Pověděl bych ti všechno raději cestou.“

„Vážně potřebuješ urgentně hodit až na sever?“ ujistil se Kamil.

„Proplatím ti benzín.“

„Na to se vyser. Skočím se převlíct a razíme.“

*

Chvíli trvalo, než se propletli ústrojím odpoledního velkoměsta až k jednomu z jeho mnohých asfaltových vývodů. Společně se stovkami dalších lidí, každý ve své kovové škatulce, opustili změť tisíců budov a ocitli se pod sinavou oblohou.

„Konečně, to město už mi leze krkem,“ začal Míla.

Kamil se škodolibě uchechtnul. „Kdo by si to byl před lety pomyslel.“

„Tobě se to mluví…“

„Co tím chceš říct?“

„Ty seš v Praze spokojenej, ne? Daří se ti tu náramně. Neochvějně kráčíš pro diplom, do toho stíháš solidně placenou brigádu, máš byt, auto…“

„Co je dneska bakalář nebo dvojková fabka?“

„Je to aspoň něco,“ oponoval Míla. „Máš prostě cíle, za kterejma si jdeš.“

Kamil byl zaskočen zasmušilostí svého přítele. Jejich dialog na chvíli utichl. K poklidnému zvuku pneumatik svištících po dálnici se přidalo bubnování dešťových kapek. S každou minutou nabíralo na intenzitě, až se do monotónní symfonie automobilové jízdy přidal gumový skřípot stěračů.

„Je fakt, že jsem o Praze celou střední snil,“ přiznal Míla po chvíli.

„Tak proč z ní teď takhle zdrháš?“ Kamil se stále snažil udržet veselý tón. „Něco s Terezou?“

„Taky. Všechno spolu souvisí.“

„Povíš mi konečně, co se děje?“

„Mám takovej pocit,“ rozmluvil se Míla po delší odmlce, „že se poslední rok a půl v tom životě akorát potácím. Všechno, co stojí za to, jakoby furt viselo někde nahoře nade mnou a já nebyl schopnej se pro to natáhnout. Připadám si jak nějakej brouk krovkama položenej na zemi, máchající nožičkama do prázdna.“

 „Moc tomu nerozumím,“ přiznal se Kamil.

„Ani já ne. Nevím, jestli mám dřív hledat příčiny svý neschopnosti nebo napravovat její důsledky.“

„Si mě teda zaskočil, Mílo. Myslel jsem, že jsi celou tu dobu šťastnej a spokojenej.“

„Mockrát jsme se od matury nesešli, a když jo, nebyly důvody ke smutku.“

„Každej máme teď svůj vlastní svět a život.“

„Já nic takovýho nemám. Mít takovejhle svůj svět znamená vůli chtít ho vytvářet a mít takovejhle život znamená mít důvody ho žít.“

„Co to s tebou je sakra!“ rozlítil se náhle Kamil. „Mluvíš, jako kdybys byl nějakej odsouzenec na smrt. Studuješ vysněnou školu, máš skvělou holku, bydlíte spolu, seš mladej, budoucnost před tebou, tak jakýpak jiný důvody pro žití bys v týhle chvíli chtěl?“

 „Když já cejtím, jakoby se tohle všechno, co jmenuješ, odehrávalo mimo mě, jako bych to jen odněkud z dáli sledoval. Nic mi nepřijde opravdové.“

Kamil se zamyslel, těžko hledal odpověď na taková slova. Znal svého kamaráda. Často mluvíval nesrozumitelně, v jinotajích, jenomže teď se zdálo, že vše sděluje naprosto syrově bez přikrášlení.

Ocitli se na okraji většího města. Pouze ho obkroužili po obchvatu a pokračovali dál. Všude okolo nich déšť umocňoval bezbarvost chmurné podzimní krajiny.

„Asi bych ti to měl vyprávět všechno od začátku, co?“ navrhnul Míla.

„Kdybys byl tak laskav.“

„Než jsem odešel do Prahy, byl jsem plnej nadšení, ideálů a představ o tom, jak budu v následujících letech trávit pobyt na tomto světě. Nemohl jsem se dočkat, až objevím veškerý možnosti, o kterejch se nám v tom našem malým městě nemohlo ani zdát. Však tyhle pocity taky znáš, taky jsi je měl. Já měl navrch ale ještě takovej divnej strach. Strach z toho, abych neudělal nějakou chybu. Zpětně jsem přemítal nad dosavadním životem a říkal si, kdy jsem co mohl udělat líp. Byl jsem odhodlanej Prahu se všema tajemstvíma a možnostma, co skýtala, využít na sto procent ve svůj prospěch. Když začla po létě škola, tak jsem prostě ztuhl, plácl sebou do vody a začal se topit…topím se dodnes.“

„Jakože věčně chlastáš?“

„Taky. Ale já to myslím celkově. Všechno, co pro mě kdysi mělo nějaký tvar, jasnou konturu, je teď rozmazaný. Přátelství, důvěra, vůle v něčem vytrvat, i třeba jen ve sportu, na ten jsem dočista rezignoval a představy o mý budoucnosti, ty zmizely úplně. Dny ubíhaj šíleně rychle jeden za druhým a já je ničím smysluplným nedokážu vyplňovat. Nebo spíš činnosti, o kterejch jsem byl vždycky přesvědčenej, že mají ten nejvyšší smysl, mi najednou nic neříkaj. Po čase se vždycky ohlídnu, a přijde mi, že za sebou nic nevidím, že jsem nic za ten rok a půl neprožil…“

„Přece se takovéhle věci nědějou jen tak, z ničeho nic,“ Kamil stále odmítal uvěřit. „Vždycky všechno má svůj důvod.“

„Taky jsem si to myslel.“

„Co Tereza? Ta tě z toho nedokázala dostat?“

Míla odpověděl hlubokým povzdechnutím.

„Hlavně proto dneska jedeme, viď?“ odtušil Kamil.

„Dokaď jsme se s Terezou vídali o víkendech, dokázal jsem po jejím boku žít zas jako dřív. Pak nás ale napadlo, že budem od léta bydlet spolu. Asi jsem si od toho sliboval, že mě její každodenní přítomnost spasí. Stal se ale úplnej opak. Začal jsem nás oba tahat dolů. Tou svojí posranou neschopností, který musela Tereza přihlížet každej den. Byla už jen otázka času, kdy se sbalí a odejde z bytu.“

„Jak dlouho to je, co odešla?“

„Tejden.“

„Tyvole, tejden! To jedeme až teď? Cos celou dobu dělal?“

„Přemejšlel.“

„Doprdele, o čem si takovou dobu přemejšlel?!“

„S čím se začít vypořádávat dřív, jestli se sebou, nebo s Terezou…“

Tíživý povzdech, jenž podruhé prosytil vnitřek auta, patřil tentokrát Kamilovi.

*

Krátký podzimní den se chystal skonat ve věčnosti času. V tiché tryzně ho doprovázel déšť, teď již zahalený závojem tmy. Nepřestával tepat krajinu, dokonce ani v hlubokých kokořínských lesích, kudy vedla cesta Kamila a Mílu. Po silnici I. třídy klikatící se táhlým údolím míjeli zapadlé vesnice.

Zchátralá i novější stavení, většinou smrsknutá na pár kilometrech čtverečních, se svou romantickou odlehlostí těžko uvěřitelně stála podél frekventované komunikace. Ve tmě by to člověk sotva postřehl, ale Kamil s Mílou tuto trasu znali velmi dobře. Kolikrát po ní cestovali do hlavního města. Za tmy a deště tu ovšem nikdy nejeli. Hleděli upřeně před sebe a mlčeli. V bočních okénkách se tu a tam bez povšimnutí mihl poutač na motorest, zářící nápis návesní hospody či značka upozorňující na ostrou zatáčku.

Kamil zmačknul čudlík na autorádiu a hudba pozvolna pohltila panující ticho. Teskné kytarové tóny písně Castles made of sand se linuly z reproduktorů jako rajský plyn. Vklouzly oběma cestujícím pod kůži a plně uchvátily jejich pozornost.

„Začátek třeťáku!“ pronesl bez váhání Míla, Kamil se pouze souhlasně zazubil. „Skoro každej víkend na tahu. Depresivní podzimní víkendy. Škola nás poprvé doopravdy začínala srát. S Terezou to naopak bylo nejbáječnější. Občas vyrážela s náma. Všichni kluci jsme v tý době byly zadaný. Až na tebe.“

 „Káťa mi dala tehdá kopačky po půl roce,“ Kamil se na chvíli odmlčel, zatímco píseň hrála dál. „Pro mě to bylo vlastně docela smutný období, protože jsem ji jako jedinou doopravdy miloval. To já jsem vás vždycky hned po škole někam tahal. Nedokázal jsem bejt ani hodinu sám doma.“

„Jo vole, a proto si nás vždycky zřídil tak, že jsme leželi až do neděle a pak šli rovnou do školy.“

Oba se rozesmáli.

„Ten rok byl náramnej. Poslední bez starostí.“

Poslední tóny písně doznívaly, něžně odnášejíce Kamila s Mílou zpět ze světa vzpomínek.

„Pustím ji ještě jednou,“ oznámil Míla.

„O čem se tam vůbec zpívá?“

Kamil předstíral, že luští text písně. Ve skutečnosti ho moc dobře znal. „O ztrátě iluzí, řekl bych,“ odpověděl po chvilce a podíval se na svého svátečního spolucestujícího. Seděl připásán, bradu stále položenou v dlani. Přivřenýma očima hleděl kamsi mimo okolní krajinu. Jeho nepopsatelný výraz jakoby ani nepatřil do tohoto světa.

Po zbytek cesty přehrál Míla skladbu ještě čtyřikrát.

*

Ve vzdálenosti několika kilometrů se před nimi rozprostřela temná kavalkáda kopců. Oblých, špičatých, hřebenových i skalnatých, všechny stály tiše a nehnutě jako strážní golemové. Na povlaku nízko ležících mraků se odrážel světelný smog Kamilova a Mílova domovského města.

Shodli se, že jim po cestě a dlouhých rozhovorech vyhládlo. Zaparkovali auto na vyprázdněném náměstí a zašli do své oblíbené čínské restaurace. Uvnitř se nacházelo snad celé město. Mezi plně obsazenými stoly obratně pobíhaly dvě drobné číšnice. I v tom zmatku zpozorovaly nové příchozí a přátelsky je pozdravily. Jako to dělaly vždycky.

Dva kumpáni se opřeli o bar a čekali na objednané jídlo. Než se objevilo zabalené v polystyrenových krabičkách, mlčky pozorovali osazenstvo restaurace. Rozeznali pár známých tváří a kynutím hlavy se s nimi zdravili.

„Už vím, co mi v životě scházelo,“ rozplýval se Míla venku nad otevřenou krabičkou.

„Kolik let už tu jsou a ty nudle smažej furt stejně, furt stejně dobře,“ poznamenal Kamil.

„Zajímalo by mě, kolik nudlí už Číňan za ty roky usmažil.“

Kamil se s plnými ústy nechápavě podíval na svého kamaráda.

„Jen si to představ – tu každodenní rutinu, ten stereotyp, ty tuny nudlí.“

„Radši žer, vole. Začíná mi bejt pěkná kosa.“

Štiplavý vítr je brzy přiměl vstát a dojíst smaženou pochoutku za pochodu.

„Asi se dneska do Práglu nebudu vracet,“ řekl Kamil.

„Nemáš zejtra práci?“

„Mám.“

„Tak dáme pivo, ne?“

„Dáme.“

*

Orosené půllitry přistály na stole. Následné cinknutí se rozeznělo místností, kde seděli všehovšudy tři štamgasti a každý z jiného koutu upřeně zíral na televizní obrazovku. Servírka se vrátila ke svému mobilnímu telefonu doufajíc, že noví příchozí budou pít málo a pomalu.

„Bejvalo to tu živější,“ poznamenal Kamil a otřel si pěnu ze rtů.

„Protože jsme sem chodili o víkendech a ne v tejdnu. A možná taky protože my jsme to tu dělali živější,“ odpověděl Míla.

Oba dva mlčky upíjeli ze sklenic a očima pokukovali po lokálu. Čekali, zdali se jim náhle z oprýskaných zdí nevynoří vzpomínky, jež dlouho ležely ukryty v jejich paměti. Občas se tak stalo a na tváři obou mládenců se objevil úsměv.

„Jednou ses tu hodně ožral a začal si nám všem předpovídat budoucnost,“ řekl Míla se zrakem stále upřeným na cihlovou stěnu.

„Kupodivu si na to nevzpomínám. Co jsem vám věštil?“

„Byl jsem taky opilej, ale pamatuju si to přesně. Říkal si, že si Terezu vezmu ve dvacíti, budeme mít šťastné manželství, tři děti, hezkej barák a že si nikdy z žádnou jinou holkou nevrznu. Strašně ses u toho smál. A já taky.“

„Já tehdy věděl, že si to doopravdy přeješ a dělal jsem si před klukama z tebe vždycky prdel,“ Kamil se na chvíli odmlčel, načež dodal vážným tónem, „ale ve skutečnosti jsem ti záviděl. Tvůj vztah, tvé ideály, tvé sny a tvé zásady. Já nic takového neměl.“

„Podívej se, kam jsem to s tím vším dneska dopracoval.“

„Já to furt nechápu. Měl by ses fakt už probrat a udržovat si to nejcennější, co máš.“

Míla provinile sklopil zrak a mlčel. Kamil v pivu svlažil řečí vyschlé rty.

„Něco ti povím, kamaráde,“ začal opět, „ten můj byt, to auto a zatracená práce jsou sice materiální hodnoty, se kterejma se dá žít, a se kterejma se dá uspokojit, ale zkrátka postrádají něco víc. Možná občas mívám stejný pocity rozpolcenosti jako ty, ačkoliv to vypadá, že k tomu mám minimální důvody, jenže já nedokážu upřímně říct – jsem šťastnej, můj život má smysl.“

„Moc mluvíš a málo piješ.“

„Myslím to vážně!“ ohradil se Kamil.

Míla si povzdechl. Byl čas na další půllitr.

*

„Vídáš se s někým ze střední?“

„Ne pravidelně. Občas se s někým sejdu tady v Boru. Jsou to spíš nárazový akce, takže ti mnohdy ani nestihnu dát vědět, abys dorazil.“

„Já jsem stejně věčně v Praze,“ Kamil svraštil obočí, „v tý zpropadený Praze.“

„Měli bychom se sejít v kompletní sestavě.“

„To je dobrej nápad, zajímalo by mě, co ostatní kluci dělaj.“

Míla pohlédl krátce na sklenici s pivem. „To samý, co my. Chlastaj a přemejšlej o hovadinách. Třeba takovej…“ Schválně prudce přerušil řeč, aby dal dostatečně najevo, že přistihl svého kamaráda při naprosté nepozornosti.

Kamil se založenými pažemi na prsou a okázale napřímenou páteří upíral zrak na servírku, která se snad poprvé od jejich příchodu objevila za barem. Otupělým zrakem leštila skleničku a nepatrně při tom špulila rty.

„Je hezká,“ pronesl Míla, aniž by se na slečnu podíval.

„Tak mě napadá, neměl ty jsi dneska v plánu jít zachraňovat lásku ke své milé Terezce?“

„Obávám se, že tento plán budu muset odložit na zítra.“

„Měl bys za ní jít.“

„Říkáš to proto, že ti na mé lásce tak záleží, nebo jen proto, že ses před pár vteřinama taky zamiloval?“

Kamil pohlédl na svého parťáka. „Jdu objednat panáka,“ zazubil se.

Objednávání se protáhlo na několik minut. Míla si náhle připadal v prázdné místnosti trapně. Zvedl se a odešel ven na čerstvý vzduch. Ruce schoval před mrazem do kapes. Cítil, jak mu alkohol stoupal do hlavy a ponoukal ho k přemýšlení o dnešním dni, o cestě z Prahy na sever a o tom všem, co stihli s Kamilem probrat. Venku, v nepřítomnosti veselého kamaráda, ho jeho trápení opět dostihla. Najednou jakoby se dnešek vůbec neudál, jakoby z Prahy vůbec neodjel a jakoby Kamil byl zas tím vzdáleným parťákem ze střední, kterého dlouho neviděl. Promarněný den opět minul a na východě již číhal další. Obličej své milované dívky si v tu chvíli ani nedokázal vybavit.

„Už jsem myslel, žes fakt šel,“ Kamil se jako nevědomý spasitel objevil s panákama ve dveřích.

„A já myslel, žes tu vodku už dávno vypil s barmankou.“

Kamil pouze zavrtěl hlavou, poté do sebe oba mládenci nalili průzračnou lihovinu.

„Víš proč se do Boru tak často vracím?“

„Proč?“

„Přijde mi, že všechny ty vzpomínky a zážitky, celej ten kus života zůstal uzamčenej navždycky tady. Nikdy jsem si ho nedokázal přenést do Prahy.“

„To je jasný, na to jsme se přece celou dobu těšili, až tady náš starej a malej život necháme a začneme novej velkolepej ve velkolepejch městech. Podle mě to tak má být. Naše předešlý životní fáze zůstanou tady a my teď musíme utvářet ty nový někde jinde, s jinejma lidma, za jinejch podmínek a co já vím, pod jinou konstelací hvězd. Nejsem si jistej, jestli já jsem ten pravej, kdo ti to má říkat, ale ty bys s tím měl už začít co nejdřív.“

„Jsem rád, že mi to říkáš, Kamile. Ale dneska chci ještě chvíli nežít.“

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *