15.2.2018 Ink

Matka

Na své svatbě před dvaceti lety jsem měla šaty velikosti 36. S manželem jsme měli dceru, které bude brzy šestnáct let. Po porodu jsem už zůstala tlustá a manžel mě přestal milovat, začal mě podvádět a před dvěma lety mě opustil. Po rozvodu jsme měli dceru ve střídavé péči. Nedávno mi oznámil, že se bude znovu ženit. K svatbě ale nedošlo, protože před třemi dny zemřel a dnes se chystám na jeho pohřeb.

Oblékla jsem si své nejlepší šaty, které vlastně ani jako šaty nevypadaly. Na ramínku visely jako obrovská černá záclona. Dmuly se mi pod nimi ňadra a břicho, tuk na zádech a na zápěstích. Nezapnula jsem žádný náramek, ani ty zlaté hodinky. Šla jsem dceři pomoct s oblékáním. Dcera si sundala si župan a zády ke mně si přetahovala šaty přes hlavu. Všimla jsem si, že ty šaty velikosti 42, které jsem jí koupila loni, na ní visely a byly jí krátké. Přiznávám se, že mi dělalo radost, že mi je dcera podobná, a že se jí kdysi děti často vysmívaly kvůli tloušťce. Ale teď najednou mluvila o kamarádkách a kupovala si za kapesné upnuté džíny a trička. Napadlo mě, že to zhubnutí má nejspíš na svědomí smrt jejího otce, a že se to brzy zase srovná. Řekla jsem jí, ať si pospíší.

Sešla jsem dolů do kuchyně a po chvíli jsem si uvědomila, že se dívám z okna a jím přitom majonézu ze sklenice lžičkou. Vypláchla jsem si ústa, ulomila jsem si několik kusů chleba, abych tu odpornou chuť zajedla. Od té doby, co mě manžel opustil, se mi to stávalo často. Přistihla jsem se, že jím i věci, které mi nechutnaly, nebo které byly naopak bez chuti. Čekala jsem, že se dostaví nějaký šílený pocit viny, ale teď jsem necítila nic. Nedokázala jsem zhubnout, tak mi nevadilo, když ještě ztloustnu. Nebylo co zkazit, nic už mě v životě nečekalo.

Dcera sešla dolů. Na sobě měla černý šaty, dlouhé tmavé vlasy rozcuchané, měla řasy slepené pláčem a propadlé tváře. Nikdy jsem nechtěla, aby se ode mne odloučila. Byla to jediné, co mi zbylo. Právě proto jsem byla tak ráda, když jí děti roztrhaly obrázky a rozkopaly hrad z písku a křičely na ni, že je prase, protože pak běžela se slzami ke mně a měla mě nejradši ze všech lidí na světě nejvíc. Ty chvíle jsem měla nejradši. Vyzvedla jsem ji ze školy, chvíli dělala, že se nic neděje, a pak se rozbrečela, dlouze mi vykládala o tom, co ošklivého jí řekly hubené třídní krásky, já jsem jí doma pustila televizi a nosila z lednice všechno, co se našlo, aby jí bylo na chvíli dobře. Ale teď běžela k jiným, teď už jsem nebyla jediná. Třeba kamarádky, které mi nikdy nepředstavila, ale které podle fotografií prokazatelně existovaly. Nebo svou nevlastní matku, snoubenku mého bývalého manžela.

Spatřila jsem ji před krematoriem. Většinu lidí převyšovala na těch svých vysokých podpatcích. Štíhlá. Na očích měla tmavé brýle, aby zakryla slzy. Kamarádky mě utěšovaly, když mě manžel opustil, říkaly, že ho to jednou bude mrzet. Ale myslely si svoje, že? Byla to přece jen moje vina, že mě přestal milovat. Nikdo, ani světec nemohl milovat něco tak odporného, jako jsem já. Takže když mi začal říkat, že jsem tlusté prase, že jsem nechutná, že se na mě nemůže dívat, tak jsem to přijímala s naprostým klidem a jistotou a divila jsem se, že mi to neřekl dřív. Na koupelně nebyl zámek, takže občas vešel, když jsem byla ve vaně nebo ve sprše. Mlčky jsem se na něj dívala nahá, zatímco on nadával a dělal, že zvrací. Člověk by řekl, že ho za to přestanu milovat a časem jsem ho opravdu milovat přestala. Ale nikdy jsem ho nezačala nenávidět, alespoň ne tak moc, jako jsem nenáviděla sebe. Překážela jsem mu, vadila jsem mu, odpuzovala jsem ho, ale to, co se ze mě stalo, byla jen moje vina a vina mé dcery. Dcera nemohla za to, že mému tělu dala tak obludné rozměry, nemohla za to, že jako malá nejedla a já jsem po ní musela všechno dojídat. Ale stála na začátku mého konce. Jediný jasný fakt byl, že kdyby se nikdy nenarodila, tak by mě manžel nikdy neopustil.

Je to má dcera a mám ji ráda bezvýhradně. Nepřeji jí nic zlého. Zároveň jí ale nepřeji nic příliš dobrého. Nechci mít dceru, která má kamarádky a dobře střižené džíny a život, který stojí za to fotografovat.

Rakev byla tak zasypaná květinami a věnci, že skoro nebyla vidět. Připadalo mi, že na lavici zabírám místo pro dva. Potila jsem se, tak jsem musela tisknout ruce pevně v tělu, aby nikdo neviděl zpocenou látku v podpaží. Dcera seděla vedle mě, na klíně svírala bílou růži. Posledních pár dní skoro nevycházela z pokoje. Odmítala mé jídlo. Nenechávala se objímat tolik jako kdysi. Nevěděla jsem, jak to zvládneme.

Její nevlastní matka se posadila vedle ní a já jsem ucítila její parfém. Ten, který jsem občas cítila z jeho košilí. Byla to výrazná vůně, přitažlivá i odpudivá. Dcera se k ní otočila, jako korouhvička za větrem. Tolik jsem doufala, že bude svou nevlastní matku nesnášet, ale ona se na ni těšila. To ona ji brala nakupovat. Moje dcera se jí začala jakýmsi nevysvětlitelným způsobem podobat. Ty lichotivé střihy, ten útlejší pas. K snídani začala jíst jogurt, proboha.

Začalo kolem nás procházet defilé. Každým stiskem ruky jsem byla unavenější. Všechny ty tetičky a babičky, které jsem sotva znala. Nepamatovala jsem si, že by tolik lidí bylo na mé svatbě. Bílé šaty velikosti 36. Bílou bych si teď na sebe nikdy neoblékla. A pak jsem ji ucítila. Natahovala ke mně štíhlou ruku, s dokonalými nehty. Viděla jsem ty tmavé rty v napudrované tváři, které vyslovovaly: Upřímnou soustrast. Chvíli jsem uvažovala o tom, že jí tu ruku nepodám. Ale stejně jsem to udělala. Beze slova, bez stisku, ale podala.

Můj manžel se s ní tajně scházel rok a půl. O tom, že mi je nevěrný, jsem věděla dávno předtím, než mi to řekl. Kromě vůně parfému na košili to byly služební cesty, které se úplně neshodovaly s tím, co měl v diáři a jednou jsem je také viděla, jak společně nastupují do taxíku. Ten pohled, jak se drží za ruku s jinou ženou, byl jako elektrický šok. Vzpružila jsem se. Dokonce jsem si koupila krajkové kombiné a jednou v noci jsem se rozhodla jednat. Lehla jsem si vedle něj v tom krajkovém kombiné a přivinula se k němu. Kdyby postel v tu chvíli zavrzala, asi bych umřela, ale nestalo se. Tři dny v kuse jsem nejedla a doufala jsem, že je to vidět. Nepohnul jsem, když jsem ho začala hladit po hrudi a po břiše. Zajela jsem mu rukou pod kalhoty a cítila, že i přes mou snahu, i přes můj hlad a i přes to kombiné, zůstal netečný. Chvíli nedýchal, pak mi sevřel předloktí a ruku mi vytrhl. Tu noc jsem poprvé spala na gauči. Vyhýbali jsme se sobě. Několik týdnů se mi nepodíval do očí. Když mi řekl, že odchází, tak to byla úleva.

Pohřební hostina byla u tchána a tchýně. Kuchyňský stůl byl roztažený a obložený jídlem. Chtěla jsem všechno, ale nikdo si nic nebral. Zhluboka jsem dýchala a nasávala všechny ty sladké a slané vůně, uprostřed toho všeho jsem ale cítila její parfém, který se celou místností táhl jako černá nit.

Všimla jsem si, že je dcera trochu nejistá na nohou. Muselo toho na ni být opravdu příliš. Jeden z hostů se odhodlaně vydal ke stolu a nabral si na talíř dva chlebíčky, ostatní šli s úlevou za ním. Za několik minut měl každý něco k jídlu, včetně mě. Nabrala jsem talíř i pro dceru, nevěděla jsem, jestli snídala a teď byl skoro čas oběda, ale ona jen zavrtěla hlavou, vysmekla se mi a řekla, že jde na záchod. Dojedla jsem svůj talíř, a pak, když se dcera nevracela, tak i ten její. Občas se ke mně někdo přitočil a soucitně se ptal, jak to zvládám. Začala jsem se stydět. Byla jsem si jista, že se na mě všichni ohlížejí. Svižně jsem si znovu obložila talíř a odešla jsem na záchod, nedívala jsem se přitom ani napravo, ani nalevo. Zamkla jsem dveře, posadila se na prkénko a dala se do jídla. Jak to zvládám? Ulevilo se mi, že zemřel. Už nikdy neuvidím tu ženu, která měla všechno, co já ne. Stane se z ní jen špatná vzpomínka.

Odpoledne pokročilo a hosté začali odcházet. Dceru nejspíš odvezl domů strýc. Tchán naložil dvě staré tety do auta a vezl je na nádraží. Ta kurva odjela s jedním ze svých kolegů a cestou k taxíku se klátila, jak byla opilá. Já jsem pomáhala tchýni do schodů. Trochu se motala a z jejích rozmazaných rtů byl cítit alkohol. Na nočním stolku měla synovu fotografii, na které byla uvázaná černá stužka. Svíčka, která byla postavena vedle, už dávno zhasla. Sevřela mi ruce svými hubenými prsty a pevně řekla, že si jen na chvíli lehne, a pak sejde dolů uklidit. Zavřela jsem jí dveře a vzápětí jsem zaslechla, jak se rozplakala.

Došla jsem dolů, kde bylo prázdno. Začala jsem sbírat špinavé nádobí a tácy s jídlem, nosila jsem se do kuchyně. Slyšela jsem jen tikání hodin, jinak byl v domě naprostý klid. Mezi každým tiknutím se mi víc sevřelo srdce a ústa se mi plnila slinami. Všimla jsem si, že má na prstě trochu majonézy a bez rozmyslu jsem ji olízla.

Dojedla jsem tác vaječných chlebíčků. Bylo jich tam posledních pět a ve vajíčku je samý protein, takže to nevadilo. Vyjedla jsem pak i vajíčkovou pomazánku, která zbyla na dně mísy. Dortu zbyla čtvrtina, tak jsem si ukrojila malý kus, aby to nebylo vidět, ale pak jsem si ukrojila ještě jeden, z druhé strany. Neudržela jsem se a dala si ještě jeden a to už ten dort vypadal tak směšně, že jsem ho rozkrojila v půli, aby se mi lépe držel a dojedla ho celý. Olízla jsem nůž, opatrně, abych se neřízla o ostrou hranu a nabrala na něj čokoládové drobečky. V lednici byl kus sýra, který měl projít dnešním dnem. Přece se to nevyhodí. Ukrojila jsem si plátek a po několika žvýknutích mi došlo, že bych si měla dát alespoň kousek chleba. V ošatce bylo několik tvrdých rohlíků, které jsem nedokázala rozlomit, a pak několik housek se slunečnicovými semínky. Dala jsem si jednu jen tak samotnou, a pak jsem rozkrojila tu druhou v půli a obložila obě poloviny sýrem. Rozhlédla jsem se po zbylých tácech. Po chlebíčcích s chorizem se jen zaprášilo a toho jsem litovala, protože jsem chorizo mívala málokdy a měla jsem ho hrozně ráda. Ale zůstalo tam několik obyčejných šunkových. Snědla jsem je všechny a přikusovala k tomu zeleninovou oblohu, pak kolečka kyselých okurek, které nějaké dítě z chlebíčku sundalo. Ve sklenici byl ještě zbytek kyselých okurek, který jsem dojedla. Zůstalo ještě několik sklenic, které byly plné slaných tyčinek, chtěla jsem je dát zpátky do původních krabiček, aby ještě chvíli vydržely, ale někdo je nejspíš vyhodil. Vzala jsem si jich několik do pěsti, nejspíš jich bylo pět nebo šest dohromady a začala jsem je ukusovat. Těšilo mě, jak se mi rozlomily mezi zuby a vytvořily pět nebo šest samostatných úlomků, samostatných soust. Po chvíli to bylo příliš suché, tak jsem vzala sklenici majonézy a tyčinky do ní namáčela. Namáčela jsem ale tak neurvale, že byla majonéza ve sklenici brzy plná drobků, takže jsem pak vzala lžičku a vyjedla sklenici celou, aby po mně nezůstala ani stopa.

Zhroutila jsem se u lednice. Venku se už stmívalo. Černé šaty jsem měla potřísněné. Měla jsem zrychlený dech a pot mi tekl po obličeji, jako kdybych běžela do kopce. Byla jsem plná, jako kdybych spolykala závaží. Na chvíli jsem se svezla na dlaždičky a zhluboka dýchala. Nemohla jsem na zemi ležet věčně. Tchán se měl za chvíli vrátit domů. Tchýně plakala jen o patro výš. Musela jsem dokončit úklid kuchyně. Musela jsem dojet domů a promluvit si s dcerou o tom, jak teď bude vypadat náš nový život. A musela jsem jí uvařit večeři.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *