6.2.2018 Martin Brys

Slam poetry má energický náboj koncertů a intelektuální rozměr divadla, tvrdí Anatol Svahilec

Zdroj: Facebook | Autor: Ivan Bllemby Krejsa

Není snadné ho zastihnout. Čtyřiadvacetiletý Václav Šindelář, alias Anatol Svahilec, je vysoce vytíženým performerem slam poetry a v současnosti jednou z nejdominantnějších osobností tohoto žánru.  Přiznává, že některé kolegy slamery vídá na cestách po republice častěji než svoji rodinu. V čem tkví kouzlo čím dál více oblíbené umělecké platformy? Co všechno lze pomocí slamu vyjádřit? A jak vzniká úspěšný slamerský výstup?

Umíš si představit, že slam poetry bude jednou heslem v učebnicích literatury či divadelní vědy?

Byl bych za to hrozně rád, ačkoliv jsem ve střetu zájmů. Myslím, že by si to slam zasloužil. Je to žánr úžasným způsobem dynamický a živý. Má energický náboj hudebních koncertů a intelektuální rozměr divadla. Přijde mi, že česká scéna se už dostala na takovou hranici, kdy by jí uznání nějakých oficiálních kruhů patřilo.

Je ten žánr vzhledem k oné dynamičnosti vůbec jednotně popsatelný a uchopitelný? Jak z pohledu vás tvůrců, tak z pohledu lidí, kteří by se jím chtěli zabývat.

Já jsem si pro potřebu takových otázek vymyslel definici, že slam je všechno, co není nic jiného z žánru mluveného slova. Není to stand-up, protože ten se píše na pointy, není to ani storytelling, který pracuje s jinými prostředky a prvky. Slam je ohraničen několika pravidly – žádné rekvizity, žádný zpěv a text musí být autorský. Člověk se zkrátka skrze mikrofon snaží zaujmout čímkoliv, co zvládne svým hlasem předvést, říct nebo zahrát a diváci pak pomocí bodů rozhodnou o úspěchu. Soutěživost je pro slam strašně důležitá a určující.

Co se týče obsahu, tam je proměnlivost obrovská. Každý slamer má ve svém projevu prvky, které ho definují a dělají známým v rámci scény. Ti fakt úspěšní pak mají tak specifický a neopakovatelný jazyk, že je lze podle textu poznat.

Velké divácké riziko

Pravidla jsou nepsaná? Co by se stalo, kdyby sis vzal na pomoc rekvizitu nebo začal zpívat?

Nemáme nikde v trezoru schované kladivo na čarodějnice. Jsou zkrátka nějaké mantinely, které jsou nastavené. A navíc to porušení pravidel se děje zřídkakdy, maximálně jednou za rok. Posledně se stalo, že v Ostravě slamerka Adeladla při svém výstupu přistoupila k divákům a napila se jejich vína. Bralo se to jako rekvizita a postihovalo se to bodovou ztrátou. Jinak ale spoléháme na stavovskou slamerskou čest. Všichni si tak užívají ten strhující zápas se svými vlastními schopnostmi a svým vlastním intelektem. I navyklí diváci by rekvizitu či neautorský text u performera vnímali jako diskvalifikaci.

Takže by pak v hodnocení dostal méně bodů?

Určitě. Divák může vlastní vůlí tu srážku učinit. Čas od času se stane, že jdu na slam jako divák a je to pro mě velký svátek, užívám si to. Hodnotící zodpovědnost bych si ale do ruky už nikdy nevzal, na to je moje prizma už moc pokřivené.

Co na slamu lidi tak přitahuje? V čem tkví úspěch takového formátu?

Živost. Když jdeš do divadla na nějakou hru, tak zhruba tušíš, co se tam bude dít. Když jdeš na slam, nikdy nemáš záruku, že bys věděl, o čem to ten večer bude. Jestli budou mít účinkující ambici tě rozesmát, rozplakat, zmást, nebo nasrat. Je to velké divácké riziko. Čím dál víc lidí ale zrovna tohle nejvíc baví. Druhá věc je obrovská různorodost. Málokdy se stane, že jsou na exhibici dva performeři, které by sis zaměnil. Tahle barvitost a všechno s ní související dělá skvělou atmosféru. Já sám jakožto autor se divím, že lidi to mluvené slovo i bez výrazné dramatické invence takhle baví.

O vítězi slamového večera rozhodují diváci | Zdroj: Facebook | Autor: Ivan Bllemby Krejsa

O vítězi slamového večera rozhodují diváci | Zdroj: Facebook | Autor: Ivan Bllemby Krejsa

Nemůže to být tím, že slam podává ten umělecký a do jisté míry literární prožitek přímo a hned. Nepřeje v tomhle slam poetry doba?

Je velikou otázkou, do jaké míry se slam lidem propojuje s literaturou a poezií. Co se týče mě osobně, tak já sám sebe nepovažuji ani za básníka ani za literáta. Já se považuju za slamera, jakožto nějakou specifickou entitu a i texty píšu v tomto svébytném modelu.

Měl by slam pronikat dál z klubového a hospodského prostředí?

Prostředí klubů a hospod je to pravé. Lidé sledují jakoby divadlo v kulisách koncertu. Dají si pivo, sedí nebo stojí, poslouchají, hodnotí, když někdo dá málo bodů, tak občas bučí, může dojít i k hádce, k nějaké interakci. Pokud se nemýlím, když slam vznikl v 80. letech v Chicagu, tak to bylo přesně v takovémto prostředí. V zahulenejch a zasmraděnejch klubech, kde se sešla parta lidí a řekla si: „Hele, nás už nebaví dělat nějaký uzavřený autorský čtení, my si v tom dáme jakousi soutěž.“ Implantace sportu do poezie. Mám i zkušenost, že lidi, kteří dělají klasickou poezii, slam až tolik nebaví.

Někteří slameři včetně tebe ale knižně vydávají své texty.

Slamerskej text se od klasické básně liší tím, že je psán pro to, aby byl slyšen, kdežto báseň vzniká jakožto čtenářský impulz. Já říkám, že ta moje sbírka je něco jako rozšířený booklet od cédéčka, kde máš napsaný texty od písniček. Když lidi teda tomu blbečkovi na pódiu nerozuměli, tak si pak doma zalistují a řeknou: „Jo aha, tak to je to, co tam říkal.“ Sbírka slamerských textů tak možná je v Česku specifický knižní žánr.

Šimek, Grossmann a Svahilec

Jak dlouho slamuješ?

Skoro čtyři roky.

S čím novým tehdy přišel Anatol Svahilec?

Já jsem nastoupil v době, kdy scéna nebyla moc početná a převažovala improvizace. Kralovali lidé jako Bohdan Bláhovec, Bio Masha nebo Metoděj Constantine. Ke slamu mě přivedl kamarád David Hynčík, alias Mručivák, ze kterého jsem zpočátku svým způsobem hodně vycházel. Věděl jsem, že nemám improvizací lidem moc co říct. Navíc mě hodně ovlivnili Šimek s Grossmanem a v slamu jsem spatřil platformu, pomocí níž můžu dělat něco podobného jako mí mytizovaní oblíbenci. Po určité době jsem se zavedl jako autor pevných textů s lehce surreálným námětem. Vítězství na MČR ve Slam poetry to ještě ten rok (2014, pozn. red.) stvrdilo.

Před tvým nástupem pevné texty neexistovaly?

Rozhodně existovaly. Honza Jílek, dvojnásobný mistr republiky, je pro mě prvním českým slamovým textařem. Do té doby byly texty spíš těmi básněmi na papírku. Jak jsem říkal, převažovala improvizace. Bohdan Bláhovec vypil dvě piva, vylezl na pódium, řekl těm lidem tak spontánní mentální proud a je to tak vzalo, že ho bodama vystřelili na vrchol.

Proudy improvizace a pevných textů se zjevně často střídají. Převažují nyní na scéně jiné trendy, než před čtyřmi lety?

Řekl bych, že improvizace je momentálně na ústupu. Když jsem začínal, bylo to 50 na 50, improvizace možná trochu převažovala. Dnešní scéna je hodně o pevném textu, často s komediálními prvky. Trochu mě to mrzí. Improvizátoři mají na scéně velkou platnost. Vystoupí-li během exhibice jediný improvizátor, dostává od diváků zpravidla víc bodů diváků. S příchodem slamera Tukana se k řeči dostává čím dál více politicky motivovaný slam s jasným apelem, což je něco co obdivuji a v poslední době mě to i dost ovlivnilo.

Nemůžou slamu politicky motivované texty uškodit?

Mě osobně to strašně baví. Česká scéna by se tím více začala podobat scénám v západní a jižní Evropě. Slameři z Francie, Belgie nebo z Německa, které je mimochodem největší slamovou scénou, jsou hodně vážní a hodně političtí, jsou sociální, hovoří o problémech menšin, o feminismu. I ten formát akcí není apriorně zábavný. Nejbližší slamová scéna je mi ta maďarská, kde je obsah vzhledem k tamější politické situaci hodně ostrej. Slam poetry je skvělá platforma pro vyjádření svého názoru. Kterékoliv téma se do něj přenese, rozšíří to pole, čemu slam může dát zaznít. A to je jenom dobře.

"V prvním plánu se snažíme překvapit ostatní slamery." | Zdroj: Facebook | Autor: Ivan Bllemby Krejsa

„V prvním plánu se snažíme překvapit ostatní slamery.“ | Zdroj: Facebook | Autor: Ivan Bllemby Krejsa

Je těžké udržet autorskou osobitost?

No. Nemám pocit, že by to bylo těžké, ale v zásadě to asi těžké je. Nikdo mě neukřižuje, když řeknu, že se na té scéně mezi sebou hrozně milujeme. Potkáváme se často, některé slamery vídám častěji než svoji rodinu. Samozřejmě do toho vstupuje ona soutěživost. Ta mnohdy ale funguje tak, že se performer v prvním plánu snaží překvapit své kolegy namísto diváků, takovéto „hele, koukejte, co jsem vymyslel“. Slam je konkurenční prostředí, nicméně komunita je hodně silná.

Myslím to spíš tak, jestli se snažíš udržovat svůj charakteristický styl, se kterým jsi přišel, nebo jestli se raději pokoušíš o experimenty?

Moc se neděje, že bychom jako autoři podléhali nějakým momentálním tendencím na scéně. Každý si jedeme svoji linku. U mě ty věci přichází sami, akorát se hlídám, abych nevykrádal sám sebe, přeci jen mám za sebou už přes 80 autorských textů. Zjistil jsem, že už při tvoření postupuji řemeslně.

Nejlíp se slamuje o vlastním mindráku

Může být měřítkem úspěšnosti ve slamu to, když někdo dokáže udržet svoji originalitu v delším časovém horizontu?

Tak to v principu funguje. Pokud je slamer schopen udat trend, a poté jej udržet, je mu to prospěšné. Před rokem mi to přišlo nepředstavitelné, ale dnes mám pocit, že lidé chodí na konkrétní performery, chodí na Filipitche, chodí na mě, chodí na Bohdana. Pro slamera je to obrovská pocta, pokud má stabilního diváka, pro něhož ten večer třeba už dopředu vyhrál. Kolikrát jsem se svým výstupem nebyl spokojený, ale protože jsem propálená tlama, dostal jsem hodně bodů. Stává se to jen někdy. Umím dostávat špatné hodnocení.

Nové náměty stále přichází?

Zatím dobrý. Zatím přichází. Mám určitý fundus věcí, o kterých chci psát.

Dá se ten fundus obecně charakterizovat?

Buď vycházím z konkrétní situace, nebo vyčerpávám nějaké téma, dokud mi nezbyde pomyslné jádro pudla, které ukazuji lidem, jakože mi to přijde nosný. Většinou jsou to témata, která s tebou přímo souvisí. Píšu o tom, že mi vypadávají vlasy, že kouřím, nebo o tom, že jsem celoživotní abstinent. Baví mě hledat způsoby, jak o tom vyprávět.

Čili je to i způsob sebereflexe.

Přesně tak. My si z toho v rámci scény děláme srandu, nejlíp se slamuje o vlastním mindráku. Chtěl bych teď napsat text s názvem Lenin neni. Bude o tom, jak z mauzolea na Rudém náměstí zmizí Lenin a všichni ho budou hledat. Nevím, jak to dopadne, ale baví mě pracovat s určitou totalitní tupostí. Bohužel se mi to dost asociuje se současností. To že o tom napíšu text, je pro mě ventil a třeba to bude ventil i pro lidi, kteří to následně uslyší.


Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *