1.2.2018 Ink

Béla Tarr: Sátántangó

Zlo je pojem, který z mnoha úhlů pohledu popisuje bezpočet uměleckých děl. Zdaleka ne všechny jsou však schopné zapůsobit tak, aby jej člověk dokázal pocítit. Jaké to je, když vítězí lež a nenávist? Jaký je to pocit, když triumfuje rozvrat?

Odpovědi můžeme hledat v díle maďarského režiséra Bély Tarra. Právě rozvrat, konkrétněji rozklad společnosti a mezilidských vztahů, je totiž jedním z jeho ústředních témat. Už ve svých prvních filmech, produkovaných v osmdesátkovém socialismu, si dal za cíl popisovat věci tak, jak jsou: surově a drsně, bez příkras. Sledujeme drolící se lásku manželů v Panelových vztazích, odcizení a krutost rodiny v Podzimním almanachu. Otázka, která z jeho díla vyvstává, totiž kde se všechen ten úpadek a zloba v lidech bere, zůstává znepokojivě otevřena.

Formální stránku Tarrova díla prý ovlivnila zkušenost s natáčením divadelní hry Macbeth. Víc jak hodinové představení natočil na pouhé dva záběry a práci se statickou kamerou a minimem střihů bohatě používal i ve své další tvorbě. Jeho filmy postupně dostávaly pozoruhodnou podobu, kde forma dominuje nad dějem a příběh je chvílemi tak trochu navíc. Jedním z vrcholů tohoto přístupu je adaptace románu Lászla Krasznahorkai, totiž sedmihodinový (!) opus Sátántangó.

Tato černobílá studie lhostejnosti a sobeckosti je zasazena do podmáčeného maďarského venkova. Podzimní déšť bičuje postavy, které se brodí blátem a – čekají. V podivném porevolučním bezčasí očekávají lepší život, který by za nimi měl přijít, ideálně aniž by pro to musely cokoli udělat. Tarr volí mnohaminutové záběry, často statické či s velice pozvolným pohybem kamery v prostoru. Obraz je občas na pár vteřin docela zakryt zády herců pohybujících se po scéně. Filmová zkratka zůstává nevyužita, divák přechází do pozice šmíráka, který vidí a slyší všechno.

Děj je nezřetelně rozmazaný v monumentální stopáži, a tak hlavním prostředkem, kterým film komunikuje, je pocit. Místo pasivního sledování totiž dostáváme prostor pro aktivní hloubání. Myšlenky se nutně rozbíhají a procítění pochmurnosti a bezvýchodnosti se tím umocňuje. Zároveň však film neztrácí dynamiku – ta ale překvapivě vzniká v pozorování fádních situací, od kterých člověk v normálním životě odvrací pohled: pasoucích se krav, vody stékající po okenních tabulkách.

Tarr ve dvanácti kapitolách ukazuje to nejhorší z člověka. Matka trýzní syna. Syn trýzní sestru. Sestra, osamocena na konci „trýznícího řetězce“, trýzní zase vesnickou kočku. Jediná postava za 430 minut stopáže reflektuje existenci svého svědomí a sahá si na život – její smrt však zbylý svět v zásadě neovlivňuje a nemění ho k lepšímu. Cesta jednotlivce za vlastním štěstím, které je definováno jen nejasně, vede přes mrtvoly, aniž by vedla k cíli.

Sátántangó je tanec s ďáblem, který vyčerpává. Nesnaží se moralizovat, ale neúprosně popisuje. Nekonečné záběry hypnotizují, ale ne nutně kompoziční krásou, se kterou pracovali třeba Bergman nebo Tarkovskij – spíše tím, že poskytují dost času k tomu, aby divák sám nasákl apatií a pokleslostí postav. A i když během dlouhé projekce na pár minut zavřete oči a přestanete vnímat, neuniknete tíživému pocitu, že není nic než déšť, bahno a černobílá lhostejnost – vůči ostatním i vůči sobě.

Tagged:

Napsat komentář