30.1.2018 Martin Brys

Ďábel a ležící panna

Jsem si jistá, že ďábel je věčné téma s patřičnou gravitas, ale když se řekne ďábel, vybaví se mi (krom Leonida Andrejeva, viz recenze) vzpomínka na mého dědečka.

Ten měl mapu. A máma mlela maso a Ema měla mísu. No a na té mapě byl pár kilometrů od naší chaty namalovaný vrch, který se jmenoval Dabel.

Chudinku dědečka jsme celá rodina tyranizovali, my pověrčivci, že se ten vrch určitě jmenuje dlouze – Ďábel, a že on, dědeček, má na své stařičké mapě určitě tiskovou chybu.

Dědeček se nejdřív bránil a pak se tvářil, že nás neslyší. Jak léta postupovala, nebyli jsme si jistí, jestli se tak jen tváří, nebo jestli tomu tak skutečně i je.

Tenhle vrch (a byl to mimořádně pěkný kopec) byl nesmírně zajímavé místo. Když se z našeho domečku vyšplhalo na protilehlý svah, viděli jsme ho zcela jasně – velká, vypouklá boule v jinak romantické krajině, hustě porostlá černým lesem.

Když jsme pak očima přelétli horizont, všimli jsme si, že to není jediný zajímavý kopeček v okolí. Vlastně jsme uviděli další dva, stejně veliké a pěkně souměrné, vyrůstající vysoko nad řeku Sázavu. A tak se zrodila Ležící panna. Nevím, jestli se tak to uskupení skutečně jmenuje, ale z našeho kopce nad chalupou to vypadalo, jako kdyby si do údolí řeky lehla mladá (a celkem velká) dívka, nechala se obrůst pastvinami a lesy a usnula. Nad hlavou se jí pak, jako nějaká černá koruna, rozrostl hustý les na vrchu Ďábel.

Dívají se na sebe přes jedno malé údolí a k Panně jako jazyk vybíhá ostrý skalní výčnělek známý jako Hadí skála.

Ale protože tohle není cestopis, ale vzpomínka, vraťme se zpátky k Ďáblu.

Tedy. Jednoho horkého letního dne jsme si s kamarádkou sbalily sváču a vydaly jsme se do údolí mezi oběma kopci. Za zátylkem Panny jsme zabočily a začaly jsme stoupat po úbočí Ďábla. Minuly jsme pastviny s kravami a koňmi a po hrubých betonových kvádrech improvizované silnice jsme brzy přešly na sešlapanou polničku, která nás nakonec zavedla do hustého Ďáblova porostu.

Protože jsme byly holky mladé, všemi možnými „čarodějnými“ příručkami poučené, působilo na nás tohle místo přímo magicky. Najednou den ochladl a v šortkách a tílku nám začala být zima. Stromy na nás dělaly obličeje, a čím hlouběji jsme šli a čím víc jsme se vzdalovaly od prošlapané cesty (ta totiž brzy po vstupu do lesa skončila) tím víc jsme měly pocit, že se celé naše okolí pomalu noří do tmy.

Mobily jsme s sebou neměly, hodinky taky ne a tak jsme se brzo navzájem začaly přesvědčovat, že jsme se dostaly určitě do nějaké časové smyčky, a že venku uplynulo aspoň sto let a já nevím co ještě. Jasně, že jsme to nejdřív dělaly jen tak ze srandy, ale jak se nám začal lesní chlad pomalu vkrádat pod kůži a o nohy nás dřely dlouhé šlahouny ostružin, smích nás přešel a brzy jsme se začaly ohlížet přes rameno, jsme-li v začarovaném lese skutečně samy.

A pak jsem se přerazila o kámen.

Když jsme se zvedla, zjistila, jsem, že to nebyl kámen, ale nízká zídka. Stály jsme na kraji nějakého zbořeniště, ze kterého zbyly už jen mechem obrostlé trosky. V temnotě lesa kdysi stálo několik stavení, alespoň podle toho, co z nich na zemi zůstalo. Ze zdí rostly stromky, všechno bylo obalené, jako nějakou zelenou peřinou.

A tenhle duch staré přítomnosti, tahle myšlenka, že v tom lese nejsme na stejném místě, ale v jiném čase samy, nás přepadla zcela nepřipravené.

I když jsme stály uprostřed nějakých rozvalin, které nemohly mít napříč víc jak nějakých patnáct-dvacet metrů, byly jsme najednou chycené ve vlastních představách i mezi duchy lidí, kteří v Ďáblu snad kdysi žili.

Netřeba říkat, že celou cestu z lesa jsme běžely. Až když jsme měly Pannino rameno za zády a dýchavičně jsme supěly do posledního kopce jsme si se smíchem začaly představovat, cože jsme to v lese viděly a neviděly a najednou statečné jsme si navzájem popisovaly stíny, které nás honily mezi stromy.

Od té doby jsem v Ďáblu nebyla. Ani moje kamarádka ne. O žádný další kámen jsem se (tam) nepřerazila a ani jsem si na tuhle historku pěkně dlouho nevzpomněla. Ale teď, když nad tím přemýšlím a všechno to házím sem, na papír, uvědomuju si, jak neuvěřitelně silná dokáže být lidská (a dětská) představivost a jak jsou všichni ti malí ďáblové zpod schodů a zpod postelí tehdy reální a jak pro nás byl tehdy opravdový ten ďábelský stín mezi rozpadlými domy v černém lese.

Vlka jsme nepotkaly, ani nic červeného jsme na sobě neměly, ale přesto jsme měly někde u sebe v hlavě v ruce košíček a běhaly jsme po velkých vlčích stopách.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *