28.1.2018 Ink

Stíny uvízlý v lících

Ležel jsem v masivní dřevěný posteli nízko nad zemí, mezi listama vrby za oknem se vrtělo sluneční světlo; i přes chladný okenní tabulky se zdálo bejt neoddiskutovatelně horký. Občas se ozval zvuk psů, jak si hrajou nebo jak na někoho štěkaj. Ze stínů v koutech pokoje, z vrzajících skříní a pootevřenejch dvěří do obýváku vykukovaly přízraky, ale byl už den a prsty noci byly krátký a nemocný.

Když jsem jel pro snídani, na kole fučel vítr a to nahoru a dolu a nahoru a dolu nebylo mým svalům tak docela po vůli. Sledoval jsem upřeně zrnka asfaltu ztuhlý pod mýma valícíma se pneumatikama a čekal, až konečně dojedu k obchodu, až dojdu s  košíkem na kasu, až zaplatím a až přehraju celou tu cestu z kopce pozpátku, zpátky k dveřím mýho bytu, a konečně se nasnídám. A čas plynul a cesta a vítr ve stromech, teplo bylo k nevydržení.

Schoval jsem se pak v okně, parapety v našem domu byly široký a když si na ně člověk dal deku, mohl docela bez námahy trčet napůl vevnitř a napůl venku, hlazenej chladem kamennýho baráku a ovívanej vedrem vesnice, a přesne tak jsem si taky sednul. Do okapu nade mnou občas zobákem zaklepal pták a vyrušil mě od čtení, nebo se pode mnou začali prát psi a vydávat u toho vrčivý a chrochtavý zvuky.

Strýc přišel z přední části domu k mýmu oknu, usmál se z pod koutů svý lebky a řekl, ať jim ukážu, kam maj složit písek, až ho dovezou. Z mýho trůnu mezi světlem a stínem byla vidět stará hromada, zcvrklá a vychrtlá, a strýc mi strčil minci do ruky, prej ať maj na kávu, a pak naklonil hlavu blíž, že jestli je to dvoueurovka, a když že jo, tak že prej aspoň budou mít na pivo. A pak odjel a já čekal u otevřený brány a můj vlastní stín se schoval pode mě, asfalt byl pokrytej chvějícím se vzduchem a když člověk natáhnul uši, slyšel cinkání příborů ve všech těch okolních domech, nebo opuštěný tikání starejch hodin, nebo papuče šoupající se po podlaze navlečený na prastarejch plesnivejch nohách prastarýho plesnivýho člověka.

A písek pořád nejel, a tak jsem zalejval stromy a mňoukal na psy. Když dorazil, vyskočil z kabiny mladej kluk, kam že to chcem složit. Ukázal jsem mu to místo. Byl podobně starej jako já a ten svůj písečnej náklaďák ovládal jak malej pánbůh, a za chvíli to byly oblaka písku, duny písku, písečná fakin bouře mezi zapomenutýma bylinkama starý mamy a pařezem z polámaný břízy. A kluk na mě neco křičel z korby a já ho moc neslyšel, ale pak, když už se sbíral, že odjede, jsem mu strčil minci do ruky a já že přej ďakujeme velmi pekne. A pak byl v tahu.

U oběda jsme se sešli všichni až na strýca a Martina: teta, manžel sestřenky, jejich dcerka a já. Stará mama už jedla v domově důchodců o pár ulic vedle.

Obědy měly svoje tempo: plynuly jak špinavej potok venku, pomalu a ve svým betonovým korytu, do kterýho se prášilo z rušný cesty nad ním. Pomlky a cinkání příborů, zklamaný oči, když maličkou odnášeli spát, historky ze škol a prací, chod za chodem. Hovory docela vyčichlý a mdlý, jako když někdo podává ruku beze stisku.

*

Bylo potřeba vyklidit byt po starý mamě. Domluvili jsme se, že se do toho po obědě pustím já, protože jsem tam tohle léto bydlel.

A tak to byly dvě okna, ze kterejch se prášilo, ze spíže a z polic, z ložnice a z koupelny, z komínu a taky ze dveří, prach nesl cetky a papíry, zkažený kompoty a horúce čokolády po záruce, fotky a psaní a časopisy z osmdesátek, samizdatový církevní oběžníky z normalizace, hadry a kdysi slavnostní oblečení, papuče a šátky.

A já jsem byl ta metla. Na mě ulpívala všechna ta špína, všechny ty pavučiny a pavouci zalezly do mejch vlasů, všechny ty stíny mrtvejch prarodičů uvízly v mejch lících. A bylo šest a strýc se vrátil a pomáhal mi odnášet to a ono, ptal jsem se ho, co nechat a co vyhodit, a on říkal tohle jo, tohle se dá použít, tohle je krám, to vyhodíme, tamhleto spálíme a tyhle formy na cukroví, těch bude plnej barel a když to dáme do sběru, tak na tom ještě zbohatnem.

Po chvíli se vrátil i Martin a všechny pak odvábila probuzená neteř, kterou v náručí nosil její táta po dvoře, a tak jsem zas sám vymetal ty plesnivějící knihy se jménama slavnejch filozofů nebo slavnejch hrdinů dětskejch pohádek, zas jsem oprašoval všechno to schovaný a zapomenutý slavnostní nádobí, zas se prášilo ze všech bytovejch otvorů. Až na mě bratranec houknul že přej večeře.

A Hanička přede mnou byla stydlivá a rozkošná a zakoukaná do mě. A tak jsem se na ní culil a předváděl žábu, nevšímal si jí a pak na ní vykukoval zpoza dlaní, a dělal všechny ty pitomý věci, kterýma se velký lidi přibližujou malejm, kterýma chtěj velký lidi pobavit malý a vysloužit si nějakej ten úsměv. A to droboučký stvoření, plachý a bojácný, se na mě usmívalo a bylo to nejvíc. A pak zas odletěla do svejch snů, Pavol jí tam odnášel a usmíval se na ní, a zbyli jsme my čtyři a pivo a hovory.

Byl lepší tenhle ležák nebo ten, co jsem před časem koupil já? No, tenhle byl bezpochyby lepší.

Nakonec se pivo vypilo a byl čas jít spát. Odešel jsem zpátky do zadního bytu, ostatní spali vepředu, a tak jsem byl docela sám a ležel v masivní dřevěný posteli nízko nad zemí a za oknem byla černá tma. A kouty pokoje možná byly prázdný a možná byly vyčištěný, ale stejně z nich vyhlížely přízraky, který dlouhýma rukama vrzaly krovem a podlahou a natahovaly svý studený prsty všude okolo mě. Bezzubý obličeje se usmívaly po zdech, těžkej dech a pronikavej zápach všech těch plesnivejch prastarých mam a otcov ve vzduchu, stokrát zopakovaný historky a pyšný úsměvy, tváře, ze kterejch zbyly jenom vrásky, ústa, ze kterejch vycházelo poloněmý šišlavý špitání. Občas něco kleplo za dveřma, něco někde spadlo; anebo snad některej z těch předků přicházel polámat tu metlu, která po něm celý odpoledne zahlazovala stopy. A tak jsem se zakutal hluboko do peřin a spal a spal a spal.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *