23.1.2018 Ink

Leonid Andrejev, Červený smích

Řeknu ďábel a řeknu blázen a řeknu Leonid Andrejev a myslím tím pořád to samé. Můžu polemizovat o tom, co nebo kdo ďábel je, ale pokud byste po mě chtěli mé vlastní synonymum, je to právě tenhle muž. Rus, žijící na počátku dvacátého století, alkoholik, šílenec, neuvěřitelný spisovatel a expresionista, ze kterého se vám bude chtít buď zvracet, nebo mu padnout k nohám. Nebo oboje.

Velký přítel Maxima Gorkého (až na pár bouřlivých epizod) byl vším, čím jen mohl být.

Autorem, malířem, novinářem, velkým kritikem společnosti i vizionářem.

Je to právě jeho vhled do budoucnosti (takový pokřivený, světem vyděšený Jules Verne), který možná prokapal a zanesl do jeho tvorby obrazy neuvěřitelné hrůzy a strachu.

Rozhodla jsem se, že zrecenzuji jednu jeho povídku, která mi na poličce leží už několik let a ke které se s větším či menším odstupem pravidelně vracím.

Možná znáte povídku O sedmi oběšených (dobře zfilmovanou Martinem Hollým v roce 1968), už méně známá je pak moje volba – malá osmdesátistránková novelka; Červený smích.

Jde o koncentrovanou hrůzu války a ještě horšího návratu domů. Je zhmotněna do obrazů a přeludů, které formou deníkových zápisků prožíváme s mladým vojákem, navrátivším se z války. Svým běsům ani zdaleka neutekl a společně s ním se čtenář propadá do hlubin stále většího a většího šílenství.

Právě fragmenty jeho ne vždy navazujících, nesourodých zápisků umocňují pocit stísněnosti a vzrůstající paniky a sugestivita s jakou Andrejev líčí postupný a nenávratný skluz kdysi zdravé, ale peklem na zemi prohnané mysli do chaosu, je něco, co by se snad dalo přirovnat k nějakému velkému stroji nikdy se nezastavující rafinérie.

Dovnitř vejdete jako zdravím kypící, šťastní jedinci a opustíte ji s mozkem s odpuštěním na sračky. Snad Andrejeva zbytečně glorifikuju, snad bych měla odstoupit a podívat se na jeho dílo s větší dávkou objektivity, ale Andrejev není Hugo, ani Verne, ani Gorkij. Andrejev jako člověk, který se celý život potýkal s vlastním duševním stavem (a který se po dopsání Červeného smíchu na čas skutečně zbláznil) není z těch, kdo by si mohli odpustit svoje umění rozebrat lidskou mysl na částečky a kolečka a rozházet ji po bytě a zapálit.

Seberete-li svou odvahu a dočtete Červený smích, neubráníte se pocitu, že je s vámi v místnosti ještě někdo další. Červená – červené krve, oblohy a smíchu – se vám dostane pod kůži a v lidské omezenosti mezi stovkami a tisícovkami mrtvých na ruských pláních zůstanete stát docela sami.

Ano – nevíme, co je to surová, nelidská válka. Můžeme ji vidět ve filmu, můžeme o ní číst a můžeme si ji třeba představovat, ale pořád netušíme CO to je. To samé šílenství. Jen málokdo pozná pocit, když jeho vlastní hlavě ujede vlak a zůstane stát sám na nástupišti Rozumu, bez jízdního řádu a v naprosté tmě.

Až donedávna jsem se počítala do téhle skupiny lidí a pravda, počítám se do ní i teď – nehraju si na to, že něčemu z výše zmíněného rozumím a je to něco, čemu ani porozumět nechci. Ale po přečtení Červeného smíchu mi na jazyku zůstala divná příchuť něčeho cizího a je to Andrejevův velký um, že tahle příchuť nemizí ani po měsících a letech. Je pořád stejná.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *