25.12.2017 Ink

Roxane Gay: No matter what I accomplish, I will always be fat, first and foremost

Roxane Gay je jednou z nejvýznamnějších feministických autorek tohoto století. Má profesorský titul, vystudovala Yale, učí angličtinu a tvůrčí psaní na univerzitě, příležitostně píše pro New York Times, vydala pět knih, hraje závodně Scrabble. Její poslední kniha Hunger je memoár a již na titulní straně je patrné, že to nebude snadné čtení. Gay už od začátku dává jasně najevo, že kniha nebude ani tolik o ní, jako spíše o jejím těle.

Připadala jsem si trochu podvedená. Kdo by chtěl číst víc než 300 stránek o něčím těle? Je naše osobnost a tělo jedno a to samé? Pak jsem si ale vzpomněla na fotografie samotné autorky a uvědomila si, proč má ten memoár právě toto téma. Gay váží většinu svého života přes dvě stě kilo. Sama tvrdí, že kdyby měla konvenčně sexy tělo, tak by mohla být prezidentkou. V samotném memoáru dodává, že ať už dokáže cokoliv, tak vždycky bude pro ostatní především tlustá.

Opravdu nás na první pohled definuje především to, jak naše tělo vypadá? Opravdu si na ženě, která je tak inteligentní a slavná s hromadou titulů všimneme především toho, že je obézní? Stydím se přiznat, že ještě než jsem Roxane Gay znala, ještě než jsem přečetla všech pět jejích knih, ještě než se stala jednou z mých oblíbených spisovatelek, tak jsem se dívala na její fotografie a vrtěla jsem hlavou. V duchu jsem si říkala: Jak mohla tohle dopustit? Memoár jsem dočetla a došlo mi, že ji soudím stejně, jako většina populace, jako většina lidí, se kterými se Roxane za svůj život setkala.

 

Místo činu

O memoáru Hunger Gay tvrdí, že je to ta nejtěžší kniha, jakou kdy napsala. Není divu. Memoáry jsou složitý žánr, ale memoár, který jde tak na dřeň a ještě hlouběji je snad vůbec nejtěžší. Gay píše o svém těle analyticky a chladně, některé kapitoly připomínají policejní protokol nebo lékařskou zprávu. Sama tvrdí, že její tělo je opravdu místo činu a ten čin, jak se dozvídáme hned na prvních několika stranách, je opravdu příšerný. V knize se nepopisuje jen onen čin, ale především jeho důsledky, které se táhnou až do konce autorčina života a ovlivňují naprosto všechno.

Obezita má vždycky důvod. Taková psychologická dramata s oblibou využívají moderátoři v seriálech typu Biggest Loser. Všichni jsme to někdy viděli, to, jak moderátoři tahají z obézních lidí na obrazovce jejich traumata, ztráty a tragédie, které stojí za jejich obezitou. Všichni pak společně pláčou, člověk na konci dílu zhubne a všechny jeho problémy se tím vyřeší. Hm. O tom později. Tyhle seriály nesnáším, stejně jako je nesnáší Roxane Gay, ale v jednom mají pravdu. Člověk se nestane obézním jen tak, něco se musí stát nejdřív jemu.

 

Začarovaný kruh

Roxane Gay byla ve dvanácti letech znásilněna. Doma neřekla, co se stalo, protože byla přesvědčena, že si za znásilnění mohla sama. Bála se, že by ji její konzervativní rodiče odsoudili, a tak tu bolest zadržovala v sobě a začala ji tajně zajídat. Krátce po činu šla na internátní školu, kde nad ní rodiče neměli dohled, a tak se utrhla ze řetězu a začala jíst ještě víc. Jakmile začala výrazně přibírat, tak ji celá rodina začala tlačit do toho, aby zhubla. Čím byla tlustší, tím méně měla přátel a byla kvůli své postavě šikanována. Když se toto přičetlo k prvotnímu traumatu, tak jediným řešením bylo začít jíst víc, aby té rostoucí bolesti bylo méně. Ale problémů kvůli jejímu rostoucímu tělu bylo stále víc.

Lidé se s traumaty vyrovnávají různě. Někdo přibere, někdo shodí, někdo začne riskovat, někdo začne se sebepoškozováním, alkoholem, drogami. Možností sebedestrukce je nespočet. Proč si Roxane Gay vybrala právě jídlo? Na to v memoáru odpovídá. Její tělo, ještě štíhlé a slabé, ji ve dvanácti zradilo. Měla podvědomou představu o tom, že tělo větší je pro mnohé tělem nepřitažlivým. Měla z lidí strach, a tak si kolem sebe začala stavět zdi. Čím větší byla, tím se stávala pro své okolí více neviditelná. Byla přehlížena její inteligence, vtip, sexualita, touha. Přiznala si, že potřebuje lásku a respekt, ale kvůli vzhledu se jí ani jednoho nedostávalo.

 

Důsledky

Pasáže, ve kterých Gay popisuje své partnerské vztahy, patří k nejotřesnějším. Její milostný život začal znásilněním a pokračoval v podobně temném duchu. Gay přiznává, že se kvůli svému vzhledu často nutila do vztahů s lidmi, kteří ji samotnou nepřitahovali. Připadalo jí, že musí být vděčná za jakýkoliv zájem, který někdo o její nekonvenční tělo projevil. Jestli zájem ona opětovala, nebylo z jejího pohledu vůbec důležité a jestli se k ní partner choval zle nebo ji týral, tak byla jen ráda, že není sama. A i když měla vztah s někým, kdo na ni byl hodný a kdo ji respektoval, tak stále kvůli své váze ustupovala a podřizovala se. Nevěřila, že je milována, ale pouze tolerována. Nevěřila, že se svou postavu má právo na to, aby ji měl někdo rád. A s tímto přístupem žila až příliš mnoho let.

Podobné jsou pasáže, ve kterých Gay popisuje fyzický dopad, který na ni mělo její vlastní tělo. Jedna věc je, že svému okolí a často i sama sobě nepřipadala atraktivní, ale věc druhá je, když ji její vlastní tělo omezovalo. S více než dvěma sty kily je těžké vstávání, uléhání, shýbání, chození, běhání. Gay popisuje, jak často chodí po chodbě bokem, jak se nevejde do záchodové kabinky, jak jsou jí kvůli její váze zapovězena kina, divadla a hromadná doprava kvůli příliš úzkým sedačkám. Když cestuje letadlem, musí si kupovat dvě letenky a nosit s sebou svůj vlastní bezpečnostní pás. Seznam úkonů, které já beru za naprosto samozřejmé, ale které pro autorkou samozřejmostí nejsou, se zdá nekonečný.

 

Jiskřička naděje

Hunger není memoár se šťastným koncem, ale je v něm jiskřička naděje, kterou jsem tolik potřebovala zahlédnout. Protagonistka mění svůj přístup k životu, stává se silnější. Zmiňuje, že je ve vztahu s někým, kdo ji má rád a koho má ráda ona. Nalézá uspokojení a smysl života ve své akademické práci, v psaní a nyní jako známá osobnost. Její rodina se konečně dozvěděla o jejím traumatu. Viníci ale dosud nejsou potrestáni. Gay je se svým tělem smířena, snaží se žít zdravě a sportovat, ale ví, že štíhlá nebude nikdy. Nezhubne, nenalezne se svým novým konvenčním tělem lásku, sebevědomí a štěstí. Gay sama tvrdí, že kdyby se jednoho dne probudila štíhlá, tak by se všechny její problémy tím nevyřešily.

Muži, kteří ji znásilnili, jsou stále na svobodě. Gay odmítá prozradit jejich jména, ač sama o dotyčných dobře ví, kde bydlí a kde pracují. Jednomu z nich občas telefonuje do práce, ale není mu schopna říct ani slovo, protože z něj má strach.

Nějaká váha dolů nikdy nepůjde.

Tagged:

Napsat komentář