22.12.2017 Martin Brys

Nezabiješ!

Nezabiješ. Tahle pohnutka je celkem logická. Nechce-li jít jedinec bručet do báně nebo navždy zatratit svou nesmrtelnou duši, je to i pohnutka veskrze praktická.

Já s ní přicházím do styku přibližně jednou měsíčně. Je to čas velkého sebezpytu a odříkání (mého i všech ostatních). Jsou to dny naplněné přímo kataklyzmatickými ději, které mě nechávají rozčarovanou, ubolenou a obvykle i vybavenou neústupnou migrénou.

Protože jen málokdo se dokáže posoudit objektivně, spoléhám se i já v takových chvílích na názor svého okolí.

Mohu být jen ráda, protože se zdá, že se obklopuji samými upřímnými lidmi.

„Děsivá“, „neurotická“, „podrážděná“ – to je výběr z těch frekventovanějších nálepek, které se vyskytují v mé hitparádě nálad a na které mě mí přátelé a rodina upozorňují.

Já – naopak – se chápu v ty chvíle jako bytost nesmírně asertivní a empatickou (řeknu vždy všem přesně, kde NECHCI, aby byli, a jsou-li tam, tak chraň je ruka Páně), bytost praktickou (lednička se po mém náletu skví čistotou a prázdnotou) a roztomilou (ne, ten velký plyšový svetr nenosím proto, že tlumí nárazy, a kdybych chtěla, mohla bych se v něm bezpečně skutálet ze schodů).

Je-li mezi mými čtenáři osob ženského pohlaví, pak nejspíš chápou, o čem mluvím. Pro mužské obecenstvo jsem se snažila být co nejnázornější.

A ještě než budu ve svém článku pokračovat – ne, neměla jsem v plánu se v Inku prezentovat s pracemi zaměřenými pouze a jedině na fem-tématiku.

Prostě se to stalo. Věci se dějí a já – unavený tvor – jsem jejich otrokem. Mezi takové věci patří i inspirace.

Ta udeřila na jednom víkendovém semináři, kde jsem se snažila naučit masírovat. Po deseti hodinách, už jsem necítila kříž ani ruce a na přetřes přišlo mezi přítomnými ženami nejrůznějších věkových kategorií právě téma menzesu; myslím, že kdybych byla v tu chvíli já tou postiženou, z fleku by mě obsadili do hororu. Takového toho, kde bledá dívka vylézá z televize nebo studny a slibuje rychlou a bolestivou smrt. Nedokážu si představit, že do všeobecné únavy a fyzického vyčerpání, bych musela zažívat ten úžasný pocit, jako když vám někdo nějakou tupou špachtlí seškrabává maso zvnitřku těla.

Mezi přítomnými padl dotaz:

„Jak dát najevo, že trpím, aniž bych u toho někoho (čti člověka mužského původu a pohlaví) nesežrala?“

To byla zjevně otázka do pranice. Mezi dílčími názory nakonec převládl ten, že nejbezpečnějším řešením je, připnout na balík vložek lísteček s daty od kdy do kdy bude krizový stav trvat, s případným

PS: zahrnujícím žádost o ibalgin nebo čokoládu.

Tím se má předejít ztrátám končetin, ne-li ztrátám na životech.

Debata se potom završila tím, že stoprocentní transparentnost je „asi to nejlepší řešení“. Všem se nám ulevilo, že jsme na to konečně přišly, dokud nám nedošlo, že toho vlastně skoro nikdo nebude schopen.

Většinová společnost a v ní stále ještě nemalá skupina žen, vnímá menses jako záležitost jen o pár příček prestiže výš než řekněme popraskané hemoroidy nebo zanícené dekubity. Prostě něco, co je potřeba ošetřit, ale úplně to nevoní, příjemné a pěkné to není a vůbec – každý by si to měl nechat pokud možno pro sebe.

Tak jako – já bych si to pro sebe nechala ráda. Musím říct, že na tom půl litru krve celkem lpím, ale protože nežiju v jeskyni a jsem, chtě nechtě, v kontaktu s každodenní realitou, je to něco, čemu se prostě nevyhnu.

A nosit na zádech variaci cedulky „Kopni mě“, jenom s nápisem „Neser mě“ se mi taky zrovna nechce.

Co s tím?

Zeptala jsem se znovu svého věrného a upřímného okolí a jen co vylezli ze svých krytů, dozvěděla jsem se, že nejlíp by bylo „kdybych jim to prostě řekla, co mi vadí“.

To mě potěšilo. Je už tak nepotěšilo, když jsem jim tedy řekla, co mi vadí.

„Vadí mi, když u mě stojíš na míň než metr daleko“ nebyl úplně trhák a „vadí mi, když dýcháš“ byl doslova propadák.

Dorazili jsme tedy i tady do slepé uličky? Ne, nemyslím si. Naopak. Myslím, že prospěšné by bylo vzít si z „balíčku vložek s nálepkou“ to podstatné. Totiž konstatování faktu.

Je mi zle a ještě mi zle nějakou dobu bude, prosím, budeš nebo budete tak hodní a necháte mě chvíli na pokoji, ideálně omezíte svůj kontakt se mnou na sms zprávy, a v nejlepším případě na maily? Děkuji.

To zní fér, ne? Taky si myslím. Už jsem to dokonce viděla použité v praxi. Zafungovalo to asi šestkrát, dokud se nenašel jeden exemplář, který měl potřebu vyslovit analogii mezi mensesem a slepou vývojovou větví evoluce, která by se měla bezvýhradně nahradit sterilními zkumavkami a vůbec…Organismy (to jako ženy) tím postižené, by se raději měly nechat sterilizovat. Bylo by to hygieničtější a nebylo by kolem tolik toho „whiningu“.

Protože tahle konfrontace proběhla online a ne osobně, nemohla jsem reagovat pozváním na čaj někdy mezi 20. a 25. říjnem, které by tuhle debatu vyřešilo definitivně pro všechny časy nebo minimálně do doby, než by se dotyčný exemplář vrátil z nemocnice.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *