18.12.2017 Ink

Axel Brauns, Pestrostíni a netopýři

Premisa knihy je v podstatě jednoduchá, ale váže v sobě důležité a aktuální téma. V dnešní době se zájem o autismus a poruchy Aspergerova spektra plynule zvyšuje a Axel Brauns je nesmírně zajímavým hráčem na poli interpretace světa nahlíženého skrze filtr „autistického vnímání“. Retrospektivní, životopisné dílo autistického autora ukazuje na zvláštní pokřivení reality, které malý Axel bere za vlastní a snaží se ho (často marně nebo bez valného úspěchu) nasadit na vzorce chování a normy, které se ho učí jeho okolí a rodina.

Pestrostíni jsou lidé, které ve svém dětství vnímal pozitivně. Hodné děti na hřišti, maminka. Netopýři pak lidé, kteří mu chtěli nějak ublížit nebo ze kterých měl instinktivně špatný pocit (doktor, šikanující spoluhráči). Později dochází k zjištění, že pestrostíni ani netopýři se nemění. Existují vždy, všude, v každém čase. Čase dospělosti a dětství. Jen ten zrak se zvedne a člověk se jim později dokáže podívat přímo do tváře.

Proč autismus?

Po tomto díle jsem sáhla, protože téma autismu je mi blízké a právě pro jeho blízkost přiznávám, že mu nerozumím. Čím víc lidí, kteří tvrdí, že mu rozumí, potkávám, tím víc jsem přesvědčená, že mu nerozumí skoro nikdo, krom těch, kterých se to přímo týká.

Nevím, jak zní svět, když odstraníte řeč a slyšíte jen jakési hučení v podivných tóninách, když na vás promluví vaši nejbližší. Nevím, jaké to je, když je svět místo, ve kterém nechápete skoro nic a to, co pochopíte, nemusí být ještě pochopeno správně. Alespoň podle těch našich krásných, běžných společenských norem.

Pro srovnání – podobná publikace existuje, vyšla před pár lety od českého autora Josefa Schovance (toho času působícího na francouzské Sorbonně), který ale, podle svých slov trpí mírnější formou postižení; O kolečko míň. Ve Francii tato kniha vyvolala rozruch, už právě kvůli své jedinečnosti a jednomu z prvních „populárních popsání“ reality autistického světa.

Hledání klíče

Když jsem Pestrostíny brala do rukou, přiznám se, že jsem potřebovala návod. Potřebovala jsem kód, který by mi umožnil dostat se blíže člověku, který je mi velmi blízký, ale právě svým postižením stejně tak vzdálený.

Chtěla jsem překročit práh cizího světa, umět cizí řeč – ulevit sobě i mému příteli a najít bránu do světa, který se ukázal být o tolik odlišný od toho mého, že se to místy zdálo nemožné.

Pamatuji-li si správně, pak jedna z nejzvláštnějších věcí, kterou mi můj přítel, říkejme mu třeba Adam, řekl, byla: „Já jsem tě chtěl slyšet. Já vás všechny chtěl slyšet. Ale vy jste nemluvili a já vám nerozuměl, i když jsem vás slyšel. Slyšel jsem jen zvuk.“

Pro mě, jako člověka považujícího řeč za něco základního a nad čím se ani v běžné praxi nepozastavím, to byl zvláštní kontakt s cizí realitou člověka, pro kterého, jak jsem si uvědomila, musí být svět děsivé, nesrozumitelné místo.

Odvaha každodenního života

Neustálé dekódování šifry, kterou je každodenní život musí být vyčerpávající a z mého stanoviska obdivuhodné, protože – přiznejme si – naše trpělivost je omezená. Leckdy značně. Musíte-li čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu luštit každý, i ten nejpitomější nejjednodušší náznak a nuanci lidské řeči, lidského těla a dekódovat to do něčeho, čemu jste schopni aspoň částečně porozumět, pak si zasloužíte víc obdiv než soucit.

A to, že v sobě Axel Brauns, Josef Schovanec i Adam našli sílu k tomu, aby svůj svět popsali a „přeložili“ pro nás ostatní, je podle mne krok, který bychom měli pochopit jako znak velké odvahy a odhodlání.

Představme si totiž, že jsme to my, na té druhé, podivné a neznámé straně barikády a tam, na druhé straně jsou masy a masy zvláštních tvorů, kteří nás nechápou. Kolik z nás by upadlo do deprese, kolik z nás by se vztekalo a řvalo, kolik z nás by raději zvolilo izolaci, než kontakt.

25352296_1743802908964295_3467880252172236534_o

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *