8.12.2017 Martin Brys

Zpověď otce Karola :

 

 

Dějiny člověka, jakožto humanistické bytosti, jsou ve velké míře spojené s dějinami víry. Víry v boha, víry dobro, víry v sebe sama, víry v ideologie, víry v lidstvo. Víra a obecný lidský optimismus je ve své podstatě důsledkem lásky, kterou v sobě člověk dokáže nezištně nalézt. Tato láska je jakousi náhradou a zároveň přímým důsledkem mateřského citu, který po jistou dobu požíváme a který nám umožňuje v tu pravou chvíli v sobě objevit dostatek téhož mateřského citu, který můžeme předávat potomstvu.

Po dlouhou dobu jsem si myslel že se bez žen velkoryse obejdu. Můj vztah s bohem se jevil velmi naplňující. Během semináře jsem sice pociťoval jisté nutkání ženu vyhledat. Jenže v útrobách arcibiskupského paláce, kde jsme se tehdy před nacisty ukrývali, nebyla příležitost. Když nad tím zpětně přemýšlím, nejsem si zcela jistý, kde se ukrývaly ženy. Byly snad v nějakém jiném paláci? Nebo byly vydány na pospas krutým nacistům, aby dávaly své láskyplné pohledy jim? Těžko říct. Každopádně nezemřely, tedy alespoň ne všechny, protože po válce jich bylo všude dost, podobně jako touhy, která mě spalovala. Jenže, co mi jako čerstvě vysvěcenému knězi zbývalo, než celibát? Zbytek germánské morálky, kterou si otec přinesl z rakouské armády a uplatnil ji také v domácnosti, mi nedovolil slevit z duchovních nároků, pouze na základě nějakého nízkého pudu. Cha, vidíte, sice jsem proti nim bojoval, ale slovník máme velmi podobný!

No a navíc tonzura většině žen patrně příliš přitažlivá nepřipadá.

S roky, které jsem strávil různými službami církvi, se má touha rozrůstala. Láska, kterou mi dával bůh zdaleka nestačila. Dokonce ani láska, kterou jsem dával svým, komunisty stiženým ovečkám, nedokázala ukojit mé potřeby. Tehdy jsem si uvědomil, že nemohu být úplným člověkem, aniž bych připustil svůj živočišný původ. Pudová láska k člověku neodbytně patří a bez ní nelze dostát lásky duchovní.

V době, kdy jsem byl arcibiskupem, se objevila Irena. Byla neobyčejně chytrá, pobožná a plná lásky. Její dosavadní manžel však tyto kvality nedovedl ocenit. Aniž by to v rámci institucí socialistického „ráje“ bylo nezbytné, začal jsem jí pomáhat s všedními starostmi.

Tu příjemnou, nezištnou lásku mi matka záhy dávat přestala. Ona zemřela a já dospěl. Ale psa jsem si ještě pořizovat nechtěl. Každá jiná žena ode mě vždy něco chtěla. Irena ne, byla asi stejně frustrovaná, jako já. Byla k lecčemu lhostejná. Dávala mi jenom pohled, jenom ten pohled, který jí nic nestál, ale byla v něm všechna ta láska, kterou jsem potřeboval. Ten pohled hodného telátka, který je pro muže nejlepší tím, že jej zavazuje k ochraně a citu. A já věděl, že je jenom pro mě, že ona doopravdy nic nechce, že to dělá jenom abych jí dal pokoj. A v tom byla naše harmonie, v tomto sobeckém prokletí.

Konečně jsem mohl projevit své schopnosti ochránce a zajišťovatele i někomu konkrétnímu, krom anonymní masy věřících. Konečně bylo mé konání konfrontováno s opravdovým soudem důležitosti a potřebnosti a nejenom s vírou, která, jak známo přichází na řadu velmi lacino a když už, tak jako poslední. Irena mi byla lidským naplněním. Ačkoliv všem pudům nebylo učiněno za dost, jako člověk jsem se mohl cítit úplný. Jako duchovní bytost jsem mohl začít existovat. Nedlouho poté co jsem přijal své papežské jméno, přijala i Irena jméno svého nového muže. Vrátila mi mé lidství a Bůh ji za to vrátil štěstí.

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *