7.12.2017 Ink

Vychovatelka

 

Tělo Andělky Rosenbergové bylo nalezeno v pondělí a pohřeb byl v pátek. Zemřela v neděli, v jediný den, kdy jsem ji nehlídala. Prý si šly Barborka a Andělka hrát samy ven a slíbily, že zůstanou v zahradě. V domě byl shon, proto se nikdo nezačal po děvčatech shánět dřív, než se začalo stmívat. Než někdo mohl změnit obavy v činy, tak se do domu vrátila jen Andělka, která řekla, že si se sestrou hrály na honěnou v lese, ale vzájemně se sobě ztratily. Četníci ihned začali les prohledávat. Já jsem musela zůstat v domě a hlídat Barborku, která měla suché oči a výraz, který si nasazovala v mé přítomnosti často, a kterým naznačovala, jak málo ji něco zajímá. Tělo její sestry našly druhý den ráno, pod skalou s rozbitou hlavou a potrhanými krajkovými šaty. Četníci řekli, že to byla nehoda.

Rakev mi připadala malá, jako pouzdro na housle. Nevěřila jsem, že se do ní může vejít dětské tělo. Představovala jsem si, že udělali chybu, a že je Andělka ve skutečnosti živá, jen se ještě neprobrala. V povídkách se to tak občas stávalo. S poctami pohřbili, a pak otevřeli po pár letech hrobku a ve víkách rakví našly vylomené nehty, tváře udušených neklidné. Pevně jsem zavrtěla hlavou a doufala, že Andělka je stejně nehybná, bílá a slepá jako mramorový andílek.

Zadívala jsem se na paní Rosenbergovou. Neviděla jsem jediný rys její tváře, černý závoj byl příliš tmavý. Ruce v černých rukavicích, které se zapínaly na pět černých knoflíků u zápěstí, byly pevně sevřené k sobě, jako v modlitbě. Pan Rosenberg ji držel kolem třesoucích ramen. Barborka stála vedle svého otce. Na pohřeb ji připravovala matka. Do černých šatů, které vypadaly, že ji kolem krku škrtí. Jako oprátka pro vražedkyně, kterou jí nikdy nenasadí.

Nebyla jsem v tu chvíli v tom lese, na té skále. Ale vím, že svou sestru zabila.

Nikdo se mě neptal na to, jak to vím. Byla jsem jen vychovatelka, která sice znala děti lépe, než vlastní matka, ale které se nikdy nikdo na nic neptal. Paní Rosenbergová dostávala své dcery jen na hodinu denně, aby se nerozmazlily. Jak tedy mohla rozeznat, které je dobré, a které je špatné, že umřelo to nepravé?

*

Začala jsem pracovat pro rodinu Rosenbergových ihned po Vánocích roku 1899. Nikdy jsem si nebyla jista, jestli se mí zaměstnavatelé někdy dozvěděli o tom, co mě přinutilo mé předchozí místo v Praze opustit, nebo jestli to věděli a byli to lidé nesmírně soucitní nebo dokonce jedni z těch liberálů, kteří přijímají takové zprávy bez mrknutí oka.

Byla jsem občas, přiznávám, velice naivní. Nepocházela jsem z výjimečné rodiny, nebyla jsem obdařena vlastnostmi, které by mě odlišily od davů dalších žen v tmavých šatech a přísně vyčesanými vlasy. Umím recitovat, ovládám tři jazyky, obstojně hraji na klavír, ale takové věci muže nezajímají, takže se nikdy nevdám. Jediné, v co může dívka jako já doufat, je práce, která jí dá důvod k rannímu vstávání a právo k večernímu odpočinku. Nechci mluvit o tom, co se mi stalo v Praze, alespoň ne hned. Myslím, že je zatím jasné, že to nebylo nic příjemného. Žila jsem v té době u matky, která nevěděla přesně, proč jsem byla propuštěna, ale byla přesvědčena, že to byla jen a jen moje vina. Přijetí u rodiny Rosenbergových bylo mou záchranou.

Byla to jedna z nejbohatších rodin v městečku. Paní Rosenbergová byla taková žena, kterou bych si přála být, kdybych se narodila znovu. Jemná, talentovaná, krásná, s dlouhými štíhlými prsty. Pan Rosenberg byl často zavřený v pracovně, obchodoval s něčím, čemu jsem nerozuměla, ale porozumění a zájem ode mne neočekával. Očekávalo se ode mne, že se budu starat o jejich dcery. Starší Andělce bylo v době mého příjezdu deset, mladší Barborce sedm. Měla jsem je na starosti po většinu dne, od pondělí do soboty. Andělka byla tak zvídavá, zdvořilá, říkala pěkně prosím a děkuji pěkně, při procházkách mě chytala za ruku, když jsem jí rozčesávala vlasy, tak ani nepípla, i když jsem ji určitě musela tahat. Občas mi drze odsekla, ale vždycky si uvědomila svou chybu a donesla mi jako omluvu obrázek nebo dětskou knížku, kterou jsem vždy poslušně přečetla, abychom si měly o čem povídat. Často jsem snila o tom, že je skutečně mým dítětem, pan Rosenberg se svými vybranými způsoby mým manželem, jejich dům mým domovem, do posledního pokoje a nikdo mě z něj nemůže vykázat.

Tu noc, kdy Andělku hledali, jsem zůstávala s Barborkou v dětském pokoji. Andělčin polštář byl trochu promáčknutý, jakoby z postele vstala před chvílí. Já jsem věděla, že už do ní nikdy neulehne. Poslouchala jsem odbíjení kostelních hodin. Moje nenávist k Barborce rostla, předtím to byla pouhá nechuť, od samotné chvíle, co jsem ji poznala – neveselou, ohavnou, bez touhy po lásce a zábavě, s jakousi odtažitostí, která si žádná facku místo povzbudivého pohlazení. Několikrát jsem se jí zeptala, kdy svou sestru viděla naposledy, co je to napadlo chodit do lesa bez dospělého, jestli se nestydí za to, že ji v lese nechala. Barborka neodpovídala. Ústa se jí zkroutila, jako přišlápnutý červ.

*

Po pohřbu museli paní Rosenbergovou odnést do ložnice. Pan Rosenberg mě zavolal do své pracovny. Chvíle, kdy jsme spolu byli my dva sami, bych spočítala na prstech jedné ruky, ale o to víc jsem si jich vážila. V jeho pracovně bylo světlo a věděla jsem, že se tam celá rodina oficiálně fotografovala – on ve svém černém obleku a s čerstvě zastřiženými špičkami vousů, Barborka s temným obličejem a krásná Andělka. A samozřejmě paní Rosenbergová, v bílých šatech s perlami na límci.

Jednou jsem si ty šaty tajně zkoušela před zrcadlem a představovala jsem si, že se chystám k fotografování. Nedokázala jsem je zapnout k nejvyššímu knoflíku, paní Rosenbergová byla mnohem útlejší a neměla jsem propíchlé uši, abych si nasadila perlové náušnice, které si k šatům brávala. Musela jsem si do lalůčku tu náušnici vrazit, i když mi do hlavy vystřelovala bolest. Jedinou kapku krve, která z lalůčku vytekla, jsem stačila zachytit, než padla na sametový límec. Představovala jsem si, že si ve vedlejším pokoji můj muž zapíná knoflíku u uniformy a voskuje si špičky vousů, a že za dveřmi netrpělivě dupou moje dvě holčičky – Andělka i Barborka. Měla bych je obě ráda stejně, protože matky nejsou jako vychovatelky. Ty milují obě děti vždycky stejně.

Pan Rosenberg se odvrátil k oknu. Všimla jsem si předtím, že je jeho kůže pod vousy bílá žalem. Stejně bílá, jako perly v náušnicích. Ta ranka v uchu už byla skoro zacelená, ale stále mi k ní občas sjela ruka a při každém doteku jsem zrudla, jako když člověk vzpomíná na starý hřích.

Chtěla jsem mu říct všechno. Tu krutou pravdu o krutém dítěti. O tom, jak jednoho zimního dne shodila Andělku do sněhu a zraňovala ji sněhem a ledem do krvava jen proto, že dostala předchozího dne nový kabát a Barborka dostala ten její starý. O tom, jak rozlila Barborka Andělce inkoust do početního sešitu, protože jsem poznamenala, že je její písmo mnohem úhlednější. O tom jak jednou u snídaně chrstla horký čaj Andělce do tváře, protože – vlastně ani nevím proč. Tehdy jsem ji popadla a chtěla někam zamknout, Barborce se podařilo mě kousnout a kopnout a vřeštěla tak, že jsem z ní dostala strach.

Chtěla jsem mu říct, že jsem si jista, že mají v domě malého vraha, ale že také vím, že s tím nemohou nic udělat. Andělka byla mrtvá a Barborce se nemohlo nic stát. Nikdo ji při činu neviděl, nikdo kromě mne neznal její skutečný charakter, na všechno bylo hlavně mé slovo, slovo vychovatelky, o které nikdy nikdo neslyšel. I kdyby existovaly důkazy, tak by žádný soud na světě nepotrestal desetileté dítě.

„Na vašich povinnostech se nic nezmění,“ řekl pan Rosenberg stejným vyrovnaným hlasem, jako když mi předával výplatu nebo promlouval při večeři o chodu domu. „Vašim úkolem je především Barboru… zaměstnat. Přivést ji na jiné myšlenky. S její matkou na ni teď budeme mít ještě méně času, než předtím. Je to tedy na vás. Nenechte ji zahálet. Nesmí smutnit.“

„Chcete říct, že má na svou sestru zapomenout?“

Slyšela jsem, jak přechází od okna ke stolu, jak jeho nehty poklepávají na jeho desku, jak se ke mně blíží. Bylo to skoro stejné, jako tehdy v Praze, ale v Praze byla pracovna tmavší, rolety na oknech neproniknutelné jako slepota, stínítko na lampě temně zelené, jako křídla nějaké můry. On se na mne tehdy zlobil. Nevím, co jsem udělala. Nevěnovala jsem se dostatečně s dětmi francouzštině? Cvičila jsem s nimi stupnice, když měla jeho žena migrénu?

Pan Rosenberg se postavila za mě a čekala jsem na dotek jeho ruky, který ale nepřicházel. Jen mi podal kapesník, abych si otřela slzy. Představovala jsem si, že mi řekne: Otřete si slzy, drahá. Ale neřekl to.

„Vím, že jste měla Andělu velice v oblibě,“ řekl mi.

„Truchlím pro ni, jakoby to byla moje vlastní dcera,“ neudržela jsem se. Koutek kníru mu zacukal, jako kdybych řekla něco nechutného. Dostala jsem se strach, že třeba vidí, co si myslím, co si představuju, když v noci zavřu oči, jaké mám hrozné podezření ve svém srdci.

„A vím také,“ pokračoval. „Že Barbora je poněkud živější dítě, a že je to s ní občas těžké,“ dodal.

Rychle jsem si přitiskla kapesník k ústům. Poněkud živější. Dostala jsem strach, že vyprsknu smíchy, hysterie se ve mně vzedmula jako vlna. Viděla jsem před očima, jak Barborka strká svou sestru ze skály. Protože byla první dcera. Protože byla krásnější a veselejší. Protože měla nový kabát a ona ne. Protože jsem ji měla raději. Sklonila jsem hlavu ještě níž. Takhle zle mi bylo naposledy, když jsem se v Praze dozvěděla, že jsem těhotná. Nikomu jsem to nemohla říct, protože nikdo nechtěl slyšet pravdu. Museli by totiž uznat, že s tím měli něco společného, že vina je i na jejich straně, nejen na té mé. Na tu krutou pravdu jsem byla sama a musela jsem se s ní také popasovat sama. Stačila láhev pálenky, gáza a pletací jehlice. Moje zaměstnavatelka mě u toho nachytala. Nechtěla nic slyšet, jen zavolala lékaře, a jakmile jsem s trochu zotavila, tak jsem musela dům opustit. Měla jsem štěstí, že mě neudala. Později mi došlo, že to nebylo ze soucitu, ale ze strachu o pověst svého domu a svého manžela.

„Udělám všechno, co bude v mé moci,“ řekla jsem. Čekala jsem, že mi poděkuje, že se na mě usměje. Měla jsem chuť se mu vrhnout k nohám, obejmout mu kolena a políbit každý steh na jeho obleku. Ale on se ode mne odvrátil a řekl mi, že mohu jít. S kapesník zmuchlaným v dlani jsem vstala a potichu za sebou zavřela dveře. Myslela jsem si, že nejhorší věc na světě je dotek proti vaší vůli. Ale je to lepší, než když se vás nedotýkají vůbec, když se vám vyhýbají a ani se vám nedívají do očí, i když jste jediný člověk v místnosti.

*

Vyhlédla jsem ven z okna na kostelní věž a seřídila si hodinky. Za deset minut bylo sedm. V sedm byl čas na koupání. Představa, že budu muset polévat a drhnout Barbořino kostnaté zažloutlé tělíčko mi málem vehnalo zvratky do krku, ale donutila jsem se vyjít ven z pokoje do umývárny. Ranka v uchu mi tepala. Toužila jsem nechat vodu studenou, vzít na ni hrubý kartáč na čištění bot, abych z ní všechnu tu špatnou kůži sedřela.

Barborka se vploužila do umývárny. Já jsem z ní beze slova stáhla šatečky a poručila jí, aby si vlezla do vany. Se zaťatými zuby jsem jí umyla záda a krk, opatrně, teplou vodou, aby se jí nenamočily vlasy. Řídké a nevábné, jako chuchvalce prachu pod postelí, jako moje vlastní. Žebírka jí vystupovaly. Když jsem jí vytáhla z vody, tak byla oslizlá a potažená studenou kůží, jako žabka.

Zavedla jsem ji do dětského pokoje. Přetáhla jsem jí noční košilku přes hlavu a zavázala šňůrky u jejího krčku na uzlík. Pevně jsem uzlík utáhla a položila jí ruce na ramena. Pod mým stiskem se narovnala, zdvihla hlavu a zadívala se mi do očí. Nechci říct, že mi v tu chvíli její oči nahnaly strach, ale ten pohled v nich nepatřil do dětských očí. Nebyla v něm nevinnost. Neobávaly se trestu za své prohřešky. Viděla jsem v nich jistý chlad, který prostoupí oči dospělých lidí, kteří museli pro své štěstí udělat i věci, na které nejsou pyšní. A možná jsem si to v tu chvíli vymýšlela, ale v jejích očích, v její tváři, v úšklebku jejích malých úst, jsem viděla výsměch. Byla jsem přesvědčena, že ví o mém podezření, ale že také ví, že je v bezpečí, a že na ni nemůžu.

„Lehnout,“ přikázala jsem a zatlačila ji směrem k posteli. „No, šup.“

Andělčina postel byla pokrytá bílým přehozem. Každým dnem ji měli rozebrat a odnést na půdu k ostatnímu nepotřebnému nábytku. Barborčina postel byla zalitá světlem. Odervala jsem jí peřinu a Barborka si lehla.

„Pohádku?“ zeptala jsem se.

Barborka neodpověděla. Cítila jsem, že se mi třesou ruce. Schovala jsem je za záda. Pomyslela jsem na povinnosti, které mě ještě ten večer čekaly, na tu krátkou noc a ráno všechno nanovo.

Pak ten malý ďábel odvrátil ošklivou tvářičku a já jsem odstoupila od postele. Snažila jsem se najít sílu jí popřát dobrou noc, ale slova se mi rozsypaly, jako perly z přetrženého náhrdelníku a já nebyla s to je posbírat a navléknout do věty. Sfoukla jsem svíčku a z pokoje skoro utekla. Tiskla jsem si lalůček, dokud jsem neucítila bolest.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *