5.12.2017 Martin Brys

S čajem v ruce o existenci mezi kočičími chlupy

Autor: Sára Zeithammerová

Jsou chvíle, kdy jsme v životě zaskočeni jeho mnoharozměrovostí. Takové to, když narazíte na těžké existenciální drama, hroutíte se do sebe uprostřed kuchyně, v neděli večer a máte pocit, že nic vás v tu chvíli nemůže vytrhnout. Ono tedy většinou vytrhne, ale v tu chvíli se vám to tak zdá. I mě se to tak zdálo, a přestože už jsem celkem zběhlá v praxi; „makej a nepřemejšlej“ tentokrát jsem se zasekla.

Mezi rukama mi uvízlo téma, které jsem – překvapená – zjistila, že mám přijmout za vlastní a mělo by mi být vlastní, že jsem se k němu ve své sebejistotě vlastně nikdy neobrátila. Pokud budu na následujících řádcích znít suchopárně, pak slibuji, že se to tak… v přibližně polovině, zlepší.

Chtěla bych totiž s vámi hovořit o roli. Přesněji řečeno ženské a mužské roli. (Taky mě to v neděli překvapilo.)

Ano, mohla bych sledovat historický diskurs, který by mě zavedl do šedesátých, sedmdesátých

a n-tých let, k vzestupu sufražetek a ženských hnutí, mohla bych z rukávu sypat velká jména žen a mužů, kteří se tady i v zahraničí zasloužili o to, že se kaleidoskop společenského pohledu na ženu trochu pootočil a sklíčka barev, skrz které nahlížíme svět, se trochu přeskupila, ale tím bych, podobně jako řada jiných, odkopla svůj kontakt s každodenní realitou a byla bych velmi ráda, aby tento článek byl právě tím.

Vhledem do myšlenky jednoho klidného večera.

Myšlenka to byla prostá; o ženské roli, její neadekvátnosti a možné neexistenci. Vzešla od ženy (a já doufám, že ji z jejích úst či pera někdy uslyším dokončenou) a byla reflektována mužem (který, vědomý si minového pole na které se pustil, prokázal nebývalou odvahu. Bez ironie.), než se dostala ke mně.

V kostce obsahovala toto: „Co je role ženy? Je to tolik osočovaná snaha zaujmout místo mužské role ve společnosti, protože to je právě to metrum svobody běžného člověka? Svoboda volby kariéry, svoboda v rozhodování o svém volném čase v partnerském, manželském, rodinném životě a x jiných osobních „svobod“? Není snaha o rovnost mezi pohlavími jen snaha o pozici, kde „všichni zvládneme všechno, hranice mezi mnou a tebou, mezi opičkou a banánem“ přestane existovat?“

Šetřete si kamení prosím, tento článek je pro mne stejně tak cestou, jako je pro vás možná zdrojem rozhořčení. Nejen díky mé neschopnosti (a proto i neochotě) užívat současnou genderovou a další terminologii.

Ta myšlenka vycházející z běžné, často opakované báze „ženský chtěj dělat to, co chlapi, ale maj/nemaj na to“ má totiž pokračování. Má-li tedy žena spět za něčím, co není společenskými a historickými svobodami, volbami a prostředím muže, pak kde se nachází její vnitřní, neurčená, přirozená role?

Má se, po vzoru některých teoretiků, soustředit pouze a výhradně na péči o děti a domácnost, protože ji „k tomu příroda vybavila“? Nebo naopak, má být tím obávaným lovcem, ledovým diplomatem, kterému svět leží u nohou a je k nerozeznání od dalších blue collar souputníků? Snad jen, kdyby měla sukni.

Tak – tohle bylo pěkný, vznosný a strašlivě suchopárný. Zkuste si představit, že na vás tohle vybalí někdo v neděli večer, u čaje, po těžkém týdnu a čeká, že si vyargumentujete (jako žena) svou svobodu nebo – potažmo – svou pozici ve světovém řádu.

Nad tím čajem (lípa s medem mimochodem) dostanete těžkou existenční krizi, protože zjistíte, že to vlastně nevíte.

Co je žena? Co mám dělat? Proč to mám dělat? Mám se někam cpát, protože to vypadá pohodlně nebo radši ne, protože by to bylo proti vlastní přirozenosti věcí a řádu a všehomíra vůbec?

Snažíte se, co to jde, ze sebe něco dostat. Házíte fráze, odvoláváte se na Judith Butler, na Thomase Manna, když dojdou Mann i Butler tak na Čechova (chudák) a slova jsou prázdná a vy (a hlavně já) víte prd.

Z otázky, co je ženská role, se stává otázka, co ženská role NENÍ. To je trochu jednodušší a je to vypozorované na základě soužití v partnerském životě.

Žena NENÍ: ten, co výhradě balí ponožky do dvojic, ten kdo vaří, ten kdo (sám) uklízí, připravuje svačinu, drbe kočky, sundává dolů jejich chlupy,… zbytek si dovedete představit.

Takže ani to nebyl přínos, protože tohle řeší každý další spolubydlící na studentském bytě. (Nemluvím o situaci v rodině. To je zatím mimo mou kompetenci posoudit.)

Takže původní dotaz na ženskou roli zmutoval v to, co bych si já, osobně i s tím lipovým čajem v ruce, přála, aby byla zač.

Zcela upřímně, v tu chvíli jsem neměla nejmenší tušení. Konfrontovaná s možností se k tomu neangažovaně, svobodně a nezávisle vyslovit jsem se zamotala do frází a utekla se k bezpečnějšímu definování toho, co jsem aspoň trochu tušila. Totiž k mužské roli ve společnosti.

Och, ta Mekka svobody, ta zvláštní odrůda lidí, která může všechno a já, ubohá křehotinka můžu tak akorát kulový.

Byl to útěk, za který se stydím, protože zněl spíš jako útok „ty můžeš, já ne“, než rozumná snaha vymezit si hranici pro sebe a v ní i filtr, skrz který bych chtěla být vnímána.

Takže, co bych chtěla od své životní role, očesané od nadčasové pravdy, je vlastně a v zásadě prosté. Rovnost.

Ne rovnost v mé možnosti obsloužit sbíječku stejně dobře jako někdo, kdo na mě má padesát kilo svalové váhy navíc, ale rozhodla-li bych se tak a rajtovala nad betonem s neřízeným strojem v rukách,

tak aby Franta a Pepa a Karel pojišťovák odnaproti i s Vendulou, Jíťou a Klárou na ulici na mě volali: „Bože, ta je blbá, bere to do ruky, ale vůbec s tím neumí. Se to měla nejdřív naučit, než jí to dali.“

A ne: „Se podívejte, takhle to dopadá, když to vezme do ruky ženská. Vem si radši lodičky a běž na molo ty jedna ochechule.“

Protože to by bylo stejné, jako kdyby – jsem-li pro potřebu tohoto článku mužem – na mě někdo volal, když bych ráno dobíhal svou ženu na zastávce se svačinou a pitím v ruce, aby neměla celý den v práci do oběda žízeň a hlad: „ Ty vole, to tě má takhle pod pantoflem jo? A kafíčka vařit – to jí nechodíš?“

Protože jsem-li muž a jsem-li žena – cítím, vidím, slyším stejně. Mám dvě ruce a mám dvě nohy a mám dvě oči a uši, a svět vnímám, ať chci nebo nechci.

A hodnotí-li mě někdo, tak ať to dělá podle toho, co jsem udělala i jak a proč jsem to udělala a jak jsem se k tomu dostala.

Ne proto, že jsem se narodila jako žena. Nebo jako muž.
To je pro mě ženská role. Její neexistence a její neadekvátnost, protože teď v okamžiku čaje, neděle a večera je jediná role a to je role lidská. Kdo umyje nádobí?

 

 

 

 

 

 

 

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *