4.12.2017 Martin Brys

Vladimíra Čerepková: Já se vůbec jako Beatnik necítím

Provázela po Praze Allena Ginsberga, když v roce 1965 přijel do Československa. Vzala ho do restaurace na svíčkovou a všimla si, že mu nechutnají knedlíky. Vysedávala s ním a Václavem Hrabětem v kavárně Viola. Poté, co byl Ginsberg korunován králem Majáles a vyhoštěn ze země z mravnostních důvodů, tak byla vyslýchána. Nebylo jí tehdy ani dvacet let a už několik let publikovala své básně. Na fotografiích z té doby je vyobrazena výrazná dívka v klasické uniformě Beatnika – černý rolák, džíny, rozcuchané tmavé vlasy zakrývající tvář. V rozhovoru však uvedla, že se za členku Beat Generation nepovažuje.

Jejích básní není mnoho. Jejich sbírka Nabíledni prázdno je velice útlá. Verše jsou krátké, melancholické a vzácné, jako drobné diamanty, které často do ruky nedostanete, ale jakmile je máte, tak se na ně nemůžete přestat dívat. Vladimíra Čerepková nebyla plodnou autorkou. Nebyla z těch, kteří napíší stránku každý den, aby nevyšli ze cviku, a aby je náhodou někdo neosočil z toho, že nejsou umělci. Psala jen, když se jí chtělo. Básnířka se nikam netlačila, její talent byl objeven v podstatě náhodou. Ve Viole byla hvězdou, ale přesto si připadala ztracená. Její básně byly inspirované jejím životem na okraji společnosti, její existencí bez rodiny, jejími zkušenostmi z dětských domovů a z bouřlivého mládí. Ve svých básních často reflektuje svou samotu a bezcílnost.

Po převratu roku 1968 odjela do Vídně a odtamtud do Paříže, kde zůstala do konce života. V emigraci vydala několik básnických sbírek, ale doma byla zařazena do Slovníku zakázaných autorů. Svoboda nepřinesla básnířce ani štěstí, ani věhlas.

Vladimíra Čerepeková1

Staré

Podtržené

Napsané obálky někam

Odkud není návratu

Nikam jdoucí

S prázdnými jmény

Na adresách

 

Vladimíra Čerepková, Moje adresa, Nabíledni prázdno

 

 

 

 

 

 

 

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *