3.12.2017 Ink

Cybercomics – Egon Bondy

Cybercomics. Jde o pěkné shrnutí konzumní, kapitalistické společnosti, zakončení její vývojové křivky, konec všech dnů, o její apokalypsu.

Tak Bondyho Cybercomics vystupuje a zpočátku se tak i čte. Protože tvorba Egona Bondyho v mých představách nezahrnovala posta-apo sci-fi, rozhodla jsem se sáhnout právě po něm.

Jsem-li zklamaná, pak vlastní vinou. Vysvětlím proč.

Kniha vznikla v době, kdy slovo cyber a cyberpunk ještě bylo kůl (rozuměj 1996) a pravdou je, že je to jedno z nejlépe exponovaných a nejoriginálněji pojatých sci-fi, které se dají – dle mého – na českém sci-fi podiu sehnat.

Je to plné hlubokých, těžkých filosofií, zajímavých kombinací mystiky a těžké pragmatiky. Fyzika se tu prolíná se spiritualitou, informatika a hackování jsou připodobňovány k cestě za vnitřním poznáním. So far so good. Tak proč by si čtenář mohl po dočtení odnést rozporuplné pocity? Proč já jsem odkládala knihu s pocitem vnitřního neuspokojení?

Důvodů je mnoho. Ale aby ses i ty, drahý a vzácný čtenáři, orientoval, dovol mi nastínit aspoň v kostce děj. Hrdinka Vera, mistrovská hackerka, je zatažena do mocenských bojů tří frakcí, které ovládají svět roku 2046 (United, Yamashita a Mafie). Přetahují se o ní jak o zlaté tele a její genialita jim umožní rozkrýt hrůzný plán, který ohrozí existenci lidstva (a který pochází od jedné z nich). Vera cestuje skrz Prahu, Paříž, Zair, až končí na čas v New Yorku, kde se setkává s životem undergroundu i životem under-undergroundu. Toho nejubožejšího, nejhoršího a zároveň nejpospolitějšího, co ve svém životě mohla vidět a zažít. AIDSem prolezlé, leprou rozervané, hnijící cosi, co nikdy nevidělo světlo a žije v podzemí, je strašlivým předobrazem toho, jak vše skončí, pokud plán, který objevila, bude uveden v chod. Toto setkání je pro hrdinku klíčové a i my, čtenáři, pochopíme, co vše je v sázce. Na své cestě a svém útěku potkává bytosti a pomocníky s nejrůznějšími schopnostmi a celý děj se tak mění v krásnou kakofonii všech možných věd a nauk, které se hrdinka snaží vstřebat, aby jí pomohly v uskutečnění jejího cíle – totiž zabránit uskutečnění „akce omega“. Nové genocidy. Nového holokaustu.

Pěkné ne? Zní to celkem dobře. Temné, antiutopické drama s prvky sci-fi. A ještě to napsal Egon Bondy.

Ano. Pěkné to je. Čte se to docela dobře. Problém nastává ve chvíli, kdy se člověk zamyslí nad tím, kdo je vlastně cílová skupina. Je to kniha pro mládež? Nejspíš ne. Pro dospělé? Možná. Rozhled vědeckých, tematizovaných oborů a specifická, často odborná nebo akademická řeč předpokládá čtenáře dobře obeznámeného se základní sémiologií, středoškolskou fyzikou, matematikou, informatikou na poměrně vysoké úrovni a pokud do toho ještě čtenář fušuje do vúdú a do TAO, je za vodou.

To vše by mohlo být opravdu dobré a docela zábava, pokud nemáte chuť na klasické „střílej a pak se ptej“ sci-fi. Problém ale je, že Bondy sklouzává k dlouhým, několikastránkovým promluvám jednotlivých postav, které působí spíš jako přepisy přednášek, než obsah literárního díla. Ano, i Neo se v Matrixu musel od Morfea dozvědět, jak skutečně funguje jejich svět a jakou filosofií je svázaný, ale dlouhé, vyprávěcí sekvence se ve filmu (prvním) opakovaly jen párkrát. Cybercomics jimi praská ve švech.

Tolik nádherně podané fyziky, krásných popisů hackování, které patří k nejpoetičtějím, co jsem kdy četla a co z toho?

Pro dlouhé monology, které si nemohla kniha odpustit, to vše vyznívá mdle a nezajímavě.

Celá dějová linka vypadá jako série zápisku z nejrůznějších univerzit (ač zajímavých), které jsou navěšené na kostru jednoduchého, nepřesvědčivého příběhu, který, kdyby byl ořezán o pozlátko moudrosti, by neobstál v žádném větším rozboru.

Hrdinka bojuje skrz virtuální realitu s režimem, ten na ní dělá bububu, její přátelé doplácejí na to, že jí pomohli, hrůza, děs, bum, prásk, všechno je v řit – kelu, hrůza, ona to nedává a – překvápko – plytký konec.

Kdyby šlo o skutečnou filosofickou publikaci, která by byla multi-oborová a dosáhla by poetiky přirovnání, které jsou tu skutečně mistrovské, taková inspirace Douglasem Adamsem s jeho Stopařovým průvodcem, byla bych nadšená a klonila bych hluboko hlavu před géniem starého pána.

Ale protože jde o dílo, které se prezentuje jako klasické sci-fi, které by mělo stát na nějaké dějové lince, pak můžu jen konstatovat, že je to smutný příklad toho, kde krásná myšlenka dojela na kontakt s realitou.

Závěrečné shrnutí tedy zní, že obrazovost, poetika a filosofie knihy je na 10/10. Děj, postavy, námět 2/10.

Ale pokud jste fanoušci sci-fi a Asimov už vás nebaví a Den Trifidů jste už dávno znechuceně prohodili oknem, Cybercomics přece jen stojí za doporučení. Už kvůli astronomickým znalostem autora a krásnému přednesu. Jen nečekejte, že si budete nešťastně hryzat nehty, když se hrdinka dostane do nějakého nebezpečí a trnout vždycky, když se na ulici objeví nějaký mafián a začne řvát hlášky zpoza svého nejnovějšího laseru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tagged:

Napsat komentář