1.12.2017 Ink

Pomýlené vysílačky

Egon Bondy

Před lety jsem napsal článek na téma spolupráce Egona Bondyho s StB. Text se jmenoval Štvavé vysílačky, a kdybych měl shrnout jeho obsah, vypovídal o nespravedlivém odsudku básníka a filosofa Bondyho, kterého se dnešní mládež dopouští. Rád bych onen text dal k dispozici, jenže jsem ho v počítači nedokázal najít, je to téměř pět let, co jsem ho psal a magazín Ventilace, na jehož webu vyšel, už neexistuje.

K Bondymu jsem vždy choval a i nadále chovám nejhlubší respekt, jako k autorovi básní a prózy. Menší už jako k filosofovi, neboť jeho práce nelze považovat za příliš objevné. Z hlediska samostudia filosofie se však jedná o přínosné materiály, které jsou přístupné každému „začátečníkovi“. Pokud bych měl Bondyho posuzovat lidsky, asi bychom nebyli kamarádi.

Tak dobře, má jednadvacetiletý člověk právo kádrovat zasloužilého autora? Má vůbec někdo právo kádrovat druhé? Troufám si říct, že ne. Jenže v moment, kdyby mělo dojít ke kádrování někoho, kdo se kádrování sám dopouštěl, nezdají se mi morální zábrany být až tak nepřekročitelné. Navíc se k němu neuchyluji se zlým úmyslem, nemohu se tedy lidskými kvalitami přibližovat k někomu, kdo si plně uvědomoval možné negativní následky, které jeho okolí svým konáním přinese.

Egon Bondy spolupracoval s StB několikrát, vždy s víceletým odstupem. Poprvé to bylo roku 1957, kdy se stal agentem, pod krycím jménem Klíma, které nadále využíval i celá šedesátá léta. Vždycky jsem se snažil pochopit jeho motivace. Představoval jsem si situaci, kdy Bondymu, jako mladému idealistovi nabízí dokument k podpisu. Představoval jsem si situaci, kdy Bondymu, zničenému a vystrašenému, po popravě jeho přítele Záviše Kalandry, nabízejí k podpisu tentýž dokument. Z tohoto úhlu pohledu jsem dokázal pochopit, proč se k tomuto kroku uchýlil. Měl jsem touhu jej bránit, dokonce jsem se s ním snad cítil nějakým způsobem svázán. Měl jsem jasné přesvědčení o jeho morální nevinně a s tím přesvědčením jsem napsal text Štvavé vysílačky.

Realita Bondyho konfidentství však byla poněkud jiná. Měl také své přesvědčení, přesvědčení že globální kapitalismus je třeba porazit za každou cenu, že únor 1948 je prvním krokem k marxisticky či maoisticky uspořádané společnosti, kterou si vysnil. Ačkoliv nesouhlasil se stalinismem a jeho československou odnoží, byla to „jeho revoluce“ a představa, že by v Československu byl restaurován kapitalismus jej děsila natolik, že považoval za nutné udávat své spolužáky z fakulty psychologie, jež chtěli stávající komunistický režim porazit. Bondyho vina nespočívá v tom, že byl levicový extremista, ale v tom, že vědomě využíval organizované násilí, k tomu, aby ostatní lidi buď indoktrinoval tím, co sám považoval za jediné správné učení, nebo je vyřadil ze hry. Ve jménu idealistického boje za lepší svět se tak dopustil mnohem větších morálních prohřešků, než jsou vůbec v samém kapitalismu možné.

Proč o tom vlastně píšu? A proč jsem to tehdy, před těmi pěti lety nenapsal tak, jako dnes? Nebylo by lepší se k tomu už nevracet? A nebo to tedy napsat, ale nemluvit o tom, že jsem to už kdysi napsal jinak, protože ten text už stejně nemůžu nají a ten web už ix let nefunguje? Neměl jsem zkrátka dostatek informací a nepotřeboval jsem je hledat, věděl jsem, kde leží pravda a jak ji uchopit, nedopustil jsem asi se ničeho zlého, jen jsem z přehnané zbrklosti a přímočarosti, z idealismu, mládí toliko vlastnímu, napsal manipulativní text. Snad jsem dnes překročil svůj stín a reflektoval sebe sama. To, co se Bondymu na rozdíl od Pavla Kohouta a jiných, nepovedlo do konce života.

 

 

 

 

 

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *