29.11.2017 Ink

Náš listopad

Autor : Jonáš Verner

 

Ještě nedávno jsem věřil, že si na listopadovou šeď nikdy nezvyknu. Dlouho byl pro mne předposlední měsíc tím prázdným, těžko uchopitelným prostorem v ročním cyklu. Tísnivou nebarevností listopadu jsem si tak trochu omlouval to, proč mi vše špatné a neveselé přicházelo na mysl vždy v tomto měsíci. Letos jsem poprvé pocítil upřímnou radost z toho, že je právě takové období a okolní svět vypadá tak, jak zrovna vypadá. Cesta k přijetí takových skutečností vedla minulostí a pražskými ulicemi.

„Jen běžte do ulic, dokud můžete a užijte si to. Je to váš den!“ řekne táta u snídaně. Pak opět po roce zopakuje historku, jak jel onoho památného 17. listopadu za kámošema do Prahy, kde dlouho do večera pili ve vinárně Blatnička a když vylezli opilí ven, viděli všude pobíhat zkrvavený lidi. „V tu chvíli nám došlo, že je průser, že to začlo.“

S otcovým požehnáním vyrážíme do města. Během jízdy v přeplněném emhádéčku ještě přemýšlím nad jeho příhodou. Snažím se představit si, co se mu honilo hlavou, když vylezl z vyhřátého lokálu, v němž panovalo opilecké veselí, a okamžitě se ocitl v mrazivém epicentru té nejtísnivější přítomnosti. Tušil už předtím, že se k něčemu podobnému schyluje, nebo to byl opravdový šok, umocněný krvavým výjevem? Převládal v něm cestou domů strach nebo nová naděje? Přistihl jsem se, jak tátovi závidím, že se náhle ocitl na dotek dějin, těch pravých, velkých dějin, o kterých se už učí na školách. Naše generace takovou příležitost zatím nedostala.

Od úvah mě odtrhla až složitá dopravní situace v centru Prahy. Skrze veškeré uzavírky a objížďky volíme cestu po svých. Brzy doputujeme na Albertov jedním z mnoha hloučků, jež proudí ze všech směrů. Krátce po dvanácté překypuje prostor mezi univerzitními kampusy lidmi. Ze změti hlav však letos, až na pár výjimek, nevyčuhují žádné transparenty.

V poklidné smířlivé atmosféře zazní proslovy i hymna. Pak se dav začne rozmělňovat. Město pulsující festivaly a koncerty na nás čeká.

Noříme se opět do ulic a začínáme míjet všechny ty lidi, kteří shodou okolností tráví
17. listopad také v Praze. Jejich tváře jsou kulisou svátečního dějství. Zmatené výrazy důchodců, zamračení tramvajáci, vážní policisti v reflexivních vestách, studenti s úsměvy na mrazem narůžovělých lících, ti všichni jsou kulisou, odvíjející se na příznačném šedém pozadí.

Autor : Jonáš Verner

Listopadové šedi a prázdnoty, jíž jsem v ní spatřoval, jsem se začal zbavovat teprve nedávno. Konkrétně před třemi roky, kdy jsem poprvé vyrazil na 17. listopad do Prahy (ještě jako „přespolní“). Tehdy bylo 25 let od revoluce a zrovna se udělovala červená karta prezidentovi. Byl to velký zážitek, a tak jsem jel do Prahy i další rok a poté už v ní zůstával jako student univerzity.

Každoroční slavení státního svátku, často spojené s demonstracemi proti aktuálnímu dění, mi pomohlo uchopit prázdný listopadový měsíc a naplnit jej něčím, co dává smysl.

Jakkoli vám to může znít pateticky, vždy když mine studentský svátek, ustrnu ještě na pár dní v přemýšlení, vracím se k minulosti (nejen k té vzdálené) a porovnávám ji se současností. Často si tak povídám s rodiči či prarodiči o jejich vzpomínkách na doby minulé Díky tomu buď získávám odstup a nový pohled na některé problémy, anebo si opětovně uvědomuji věci, jejichž význam pak v průběhu roku zase upadá. Jednolitá mlha panující za okny k takovým činnostem vybízí. Listopad je dobrý měsíc k přemýšlení.

 

Národní třída je srdcem veškerého veselí. Pod kandelábry secesních lamp, které pro dnešek ustoupili místo barevným reflektorům, korzují lidé. Nejvíce jich je nahromaděných u pomníku a na piazzettě. Na vyvýšených místech stojí s megafony krom organizátorů také různí perfomeři. Sem tam je potřeba se vyhnout větším skupinkám lidí. Studentské výpravy z jiných koutů republiky, skauti, ale i menší děti pod dozorem učitelek. V plynoucím davu rozpoznáváme slavné osobnosti. Někteří pochodují v objetí sympatizantů a novinářů, jiní kráčí skromně sami za občasného pózování pro fotografii.

Autor : Jonáš Verner

 

„Je fajn mít pocit, jako by tu bylo celé Česko,“ usměje se na mě Markéta.

„Opravdu to tak vypadá,“ odpovím stroze.

„Kolik tu tak s námi může být lidí? Ne jen fyzicky přítomných, ale i těch, co na Listopad myslí, ať už v dobrém nebo ve zlém.“

„Určitě hodně, my, generace našich rodičů, asi i prarodičů…je hodně lidí, kteří to mají ještě v živé paměti na rozdíl třeba od 28. října. Proto je podle mě tenhle svátek tak živý a významný.“

Chvíli pokračujeme v chůzi mlčky. Z dálky je již slyšet ozvěna koncertu na Václaváku.

„Letos mi to konečně přijde jako opravdový svátek,“ vyřknu konečně myšlenku, která mi po celý den poletuje hlavou.

„Vždyť je to koneckonců náš svátek, náš listopad.“

Poslední věty už musíme téměř křičet. Hudba zní přes celé náměstí.

Naposledy si ještě vzpomenu na tátovu historku. Je skvělý, že zatím můžeme chodit do hospody a nepřemýšlet nad tím, co na nás čeká, až vylezeme ven.

Autor : Jonáš Verner

Tagged:

Napsat komentář