9.6.2017 Martin Brys

Ten pravý

Cítila jsem, že přišel čas převzít odpovědnost a najít si něco stálejšího. Přišel čas na to skončit s lehkovážností. Konečně nějaký ten román dopsat, upravit, opravit a dokončit.

Nepamatuju si zcela přesně, kdy se z psaní pro mě stala práce. Myslím, že to bylo ve chvíli, kdy mi bylo řečeno: „Je to dobrý román. Ale bude chtít ještě hodně práce.“

V patnácti jsem na jednom románu strávila měsíc, pak ho svázala, hodila do šuplíku a hned začala další. Krátkodobé věci mi naprosto vyhovovaly. Často jsem se přistihla, že jsem jeden román dokončila zbrkle a předčasně, protože jsem si během psaní myslela na jiný. Občas jsem jich psala několik najednou, protože proč se omezovat, když je člověk mladý a celý život mu leží u nohou? Myslela jsem, že ten jeden rukopis bude jen jedna z dlouhé řady aférek. Ale pak se po pár měsících ukázalo, že v tom bude něco víc. Zdálo se, že je to ten pravý.

Jsem s ním už rok a půl. Jsou dny, kdy ho miluju a jsem si jista, že spolu dokážeme velké věci. Pak jsou dny, kdy mám chuť všechny ty stránky popadnout a prohodit je oknem. S postavami mám chuť zatřást, aby se vzpamatovaly. Nesnáším své dialogy. Ta práce nemá konce a nikdy ho mít nebude. I když to jednou skončí – smiřuju se s tím, že to jednou budu muset skončit, budu muset zvládnout odloučení – tak vždycky budu nacházet spoustu věcí, které bych chtěla předělat, přepsat, vyhodit.

S nápady na další díla sice koketuji, ale ani se jich nedotknu. Ne. Prostě ne. Je to nemorální a nezodpovědné.

Co vám budu nalhávat. Není to jednoduché. Ale na věcech, které mají za něco stát, se musí neustále pracovat.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *