25.5.2017 Martin Brys

Recenze: Nouzový východ

Potkali se na večírku. Ona chtěla být herečkou. On vlastně ani nevěděl, čím chce být, ale chtěl o tom přemýšlet za dlouhých procházek po uličkách osvobozené Paříže.

Toužili po neobvyklém životě, ne po tom nudném a konvenčním, kteří měli všichni jejich vrstevníci. Všichni jejich přátelé jim připadali tak upjatí, tak rezignovaní. Možná kdysi cítili touhu a strach, možná kdysi riskovali, možná se kdysi odvažovali myslet na to, že jsou jiní a lepší. Možná si nikdy nemysleli, že jednou skončí v rodinném domku na předměstí, s naleštěným autem a malými dětmi a nudnou prací v malé kukani obrovského skleněného mrakodrapu. Možná je nikdy ani nenapadlo, že se jejich sny nikdy nesplní.

Ona chtěla život po boku rozhodného, bohémského muže. Chtěla byt v Paříži s vysokým stropem a poškrábanými parketami. Chtěla hrát v malých divadlech. Chtěla usínat za zvuku jeho psacího stroje. Nikdy nechtěla děti. Když zjistila, že je těhotná, tak její první myšlenka byla, jak se dítěte zbavit. Málem to udělala, ale on ji přitom chytil. A to byl začátek konce. Konec jejich snů.

Když otěhotněla, tak koupili dům na předměstí. On si našel práci ve firmě, kde pracoval jeho otec a kam si kdysi v mládí slíbil, že nikdy nevkročí. Ona se mlčky podřídila roli, která pro ni byla připravena, roli matky a strážkyně rodinného krbu.  Každé ráno způsobně připravila snídani pro svého muže a své dvě děti, pak z okna vyhlížela, jak manžel nasedá do svého naleštěného auta a vyráží směrem do práce, kterou nenáviděl, ale snášel. Netušila, že má ve městě milenku, mladou sekretářku, která mu trochu připomíná ztracenou vášeň. A pak se dala do mytí nádobí a nedovedla si představit, že stráví dalších deset hodin zavřená v domě s dětmi, pračkou a černými myšlenkami. Své děti měla ráda, jistě, ale občas ji při pohledu na ně sevřela nenávist, jakoby se dívala do očí svým vrahům.

Ulice, ve které bydleli, se jmenuje Revolutionary Road. Ironie, protože oni revolucionáři už dávno nebyli. Byli stejní, jako všichni ostatní v ulici, jako všichni ostatní na kontinentu. Ukolébáni vítězstvím ve válce a oddáni klidu a stereotypu. Lidé se usadili a rezignovali. Na předměstí je ticho, ve městě jsou davy, ve kterých lidi od sebe nejdou rozeznat. Jenom v domě na Revolutionary Road to tiše vře.

Ona dostane nápad, který by je mohl zachránit. On se nechá strhnout jejím náhlým nadšením. Pár krásných slunných dní to vypadá, že Paříž je na dosah. Ona je schopna na své děti pohlédnout, aniž by měla špatné svědomí. On se necítí ve své práci uvězněn, protože ji stejně za chvíli opustí, aby zjistil, co od života vlastně chce. Jejich konvenční přátelé jim naoko závidí a v soukromí svých ložnic jim jejich nekonvenčnost zazlívají. Ona se těší. On se těší. Je to krásné, ale krásné věci nikdy netrvají věčně…

Kniha je neveselá, řečeno mírně. Četla jsem ji se sebejistotou dvacetileté dívky, která si každou stránku říká: „Tohle se mi nikdy nemůže stát.“ Ale pak jsem se rozhlédla kolem sebe a viděla všechnu tu rezignaci. Člověk má strach z toho, že bude nešťastný, ale ještě větší strach má ze změn. Raději zůstat v malém stísněném životě, než zariskovat. Raději si v restauraci objednám to, co si tam dávám deset let, než obrátit list jídelního lístku a zkusit něco jiného. Raději zůstanu v jedné práci do konce života, protože je to jednodušší, než shánět jinou.

Došlo mi, že se to může stát i mě. Oni se také ve dvaceti mysleli, že jejich život bude neobyčejný, že se ani jeden den nebudou nudit. Teď si samozřejmě slibuji, že tak neskončím. Ale teď mám hrůzu z toho, že za deset let zvednu knihu Nouzový východ od Richarda Yatese a dojde mi, že mi můj život proniká mezi prsty, tak jako protagonistům.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *