22.5.2017 Martin Brys

O jedné autorově touze

Po dočtení Hájíčkovy volné trilogie venkovského morálního neklidu se mi přihodila podivná věc. Byl jsem nadšen, což po dočtení dobré knihy není nic neobvyklého, ale tentokrát mi poměrně dlouho trvalo pojmenovat původ mého nadšení.

Forma ani jazyk jím pro mne u Jiřího Hájíčka nebyly. Snažil jsem se tedy spíše hledat za řádky, než přímo mezi nimi. Cesta k pomyslnému prameni ojedinělosti trilogie vedla skrze její dějiště (jižní Čechy). Jeho barvité vykreslení slouží na první pohled k tomu, aby do něj byl zasazen určitý děj a aby se v něm nastiňovaly určité motivy či myšlenky. Celé toto počínání na mě však u Hájíčka působí jako cosi mnohem více niterného – jako touha znovuprožívat krajinu, kde člověk vyrůstal, kde žije, nebo kde se třeba jen párkrát mihnul.

A takovou touhu lze v literárním řemesle ukojit rozličnými způsoby. Nejrozsáhlejším je bezesporu reflektování vlastních vzpomínek a zkušeností s danou krajinou, které se může proměnit jak v odhodlanou snahu vyrovnat se sebou samotným, tak v osvobozující vypouštění proudu nostalgie. Naproti tomu opačným způsobem je tvorba úplně nových příběhů a kontextů, jež vycházejí čistě z autorovy (ničím nepodmíněné) představivosti a jež mohou krajinu přímo přetvářet. V obou případech se nevytváří její pravý obraz. V obou případech je zkreslen autorovým subjektem.

Tato krajina, ke které má autor silné pouto, je vlastně svébytným světem s vlastním vývojem, s vlastní historií, s vlastními aktéry a jejich vztahy. Autor je středobodem tohoto světa, je vlastně jeho bohem, protože tak, jak je nám tato krajina předkládána, je jeho vůlí a jeho výtvorem. Z takového hlediska to nechápu jako jakýsi exhibicionismus, ale jako již výše zmíněnou touhu, uměleckou potřebu.

Jsem si vědom, že zde nepopisuji něco, co by bylo v literatuře a obecně v umění doposud neobjevené. Namátkou si vzpomenu na Klostermanna, Hrabala, nebo na Smetanovu symfonii. Přesto mě tento jev zrovna u Hájíčkovy trilogie tolik okouzlil. On se totiž skrývá tam, kde bych ho býval nejméně čekal – v realistické próze. Tím, že jsem ho dokázal nalézt a pro sebe pojmenovat, jsem zbořil malicherný stereotyp a co víc, ta próza pro mě získala zcela nový „drive“.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *