18.5.2017 Martin Brys

Recenze: Jiří Hájíček – Dešťová hůl

Nejnovější román Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, který vydalo vloni na podzim brněnské nakladatelství Host, je dovršením autorovy volné venkovské trilogie morálního neklidu. Leč titul nenavázal na úspěchy svých dvou předchůdců a nezískal ocenění Magnesia Litera, zvítězil však v renomované anketě Kniha roku Lidových novin.

Dešťová hůl stvrzuje jeden z jejích nejvýraznějších rysů výše zmíněné trilogie, jímž je rovnocenná míra propojenosti a zároveň odlišnosti jednotlivých částí.

V čem lze spatřovat spojitost s předešlými díly venkovské trilogie morálního neklidu? Zcela jednoznačně v prostředí, v němž se Dešťová hůl odehrává. Jižní Čechy. Opět. V tomto případě České Budějovice, Vodňansko a Novohradsko. Zasazování příběhů do kraje Hájíčkovy domoviny je esenciálním a jednotícím prvkem celé jeho tvorby.

Celkově se Dešťová hůl podobá více Selskému baroku. Zbyňkovo pátrání po vlastnictví pozemků má silný nádech detektivního žánru stejně jako genealogické bádání hlavního hrdiny Selského baroka Pavla Straňanského. Oba romány se liší vypravěčskou formou (Baroko: ich-forma, Hůl: er-forma), v Dešťové holi se nicméně často objevují dlouhé vypravěčské pasáže, které naprosto plynule přechází ve Zbyňkovy vnitřní monology a přibližují se tak stylu Selského baroka.

Selské baroko i Rybí krev jsou romány, v nichž velmi významnou roli hraje minulost. Je jimi prosycena, přímo ovlivňuje děj a jednání stěžejních postav. Motiv neobjasněné minulosti (historie) má v celé trilogii sestupnou tendenci. Zatímco v Selském baroku je dominující, dokonce bych si troufnul tvrdit, že hlavním hrdinou tohoto románu je právě historie sama, v Rybí krvi už její význam upadá a nakonec v nejnovějším Hájíčkově díle není přítomna téměř vůbec. Dešťová hůl je totiž románem ze současnosti.

Celkový syžet má tedy oproti Krvi a Baroku chronologický a více plynulejší spád. Při čtení má člověk pocit, že jednotlivé zvraty jsou více podmíněny předcházejícím, přímo v knize zobrazeném, dějem, spíše než záhadnými událostmi ukrytými kdesi v minulosti, kam čtenář nemá plnou možnost nahlédnout. O Dešťové holi se ve spojitosti s tímto faktem nedá hovořit jako o společenském románu. Ne, že by Baroko a Krev naplno splňovaly požadavky tohoto žánru, ale svými výraznými prvky se k němu přibližují. Hůl jeden takový prvek má – spory o pozemky mezi obyvateli Lešic. Nejedná se však o to nejzásadnější, co román sleduje.

Na úkor vesnických vztahů, zločinné historie kolektivizace či bourání domů kvůli stavbě Temelína zde do popředí vůbec poprvé výrazně v celé trilogii objevuje introspekce hlavního hrdiny.

Zbyněk Polecký pracuje jako správce pozemků. Se svoji krásnou manželkou Terezou, která se věnuje hudbě, žijí sami ve velkém bytě v centru Budějovic a neúspěšně se pokouší o početí dítěte. Zbyněk má silné problémy s nespavostí. Naplno se u něj rozjíždí krize středního věku. Jeho jedinými přáteli jsou cynický šéf z práce Štefka a podivínský indián Dušan. Sní o cestě na Špicberky. A na Novohradsku pronajímá louku spisovateli žijícím v maringotce.

Ačkoliv Zbyněk nad svým životem bilancuje pozitivně, stále v něm cosi postrádá. Sám sebe nazývá „Mužem, který hledá křídla“, což odkazuje k legendě o jihočeském aviatikovi Vítu Kudličkovi, kterou je Zbyněk od malička fascinován a která ho provází po dobu celého děje. Kudličku lze vnímat jako Zbyňkovo alter ego. Zatímco snílek Kudlička bojoval proti zemské přitažlivosti a snažil se létat proti západnímu větru, Zbyněk Polecký se potácí mezi nespavostí, prací a sněním o Špicberkách.

To se ovšem změní, když se na Zbyňka obrátí jeho dávná láska Bohuna s prosbou o pomoc při řešení majetkových sporů o pozemky. Zbyněk postupně opouští realitu svého života a ponořuje se do vyšetřování lešického případu. Tereze říká, že musí něco udělat, jinak se už navždy stane někým jiným. A to „něco“ je podle něj zařízení spravedlnosti v Lešicích.

Navenek bojuje proti bohuniným příbuzným a podvodnému starostovi, největší a nejdůležitější boj se však odehrává v něm samém. V boji s nespravedlností se mu nedaří. Kdesi nad ním se stále vznáší aviatik Kudlička, a zatímco se na něj Zbyněk marně snaží dosáhnout, jeho vztah s Terezou, spějící nezávratně ke krachu, jakoby se pro něj (i pro čtenáře) odehrával v naprosto jiném světě. Zbyněk je přinucen sbalit si své věci a odejít na ubytovnu. To ho pomalu uvrhne zpět do reality. Uvědomuje si, že kromě sebe může ztratit i svoji nejmilejší.

Přestože se začíná doopravdy potácet ve svém životě, svůj boj s nespravedlností, ve kterém zůstal naprosto osamocen, dovádí do zdárného konce, když se mu podaří nalézt usvědčující důkazy. Tereza Zbyňka pak v samotném závěru knihy přijímá zpátky. Otázkou zůstává, vrací-li si Zbyněk jako nezměněný člověk, což bylo jeho původní přání, nebo zda se vrací už jako někdo jiný.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *