12.5.2017 Martin Brys

Jednorožec

Ještě včera jsem si myslela, že jednorožci existují.

A pak mě jeden článek v novinách připravil o všechny iluze. Několika pádnými argumenty jejich existenci vyvrátil. Mnoho lidí mé generace na jednorožce údajně věří a to je jedna z hlavních příčin jejich případné nespokojenosti. Článek mě nabádal k tomu, že se mám smířit s průměrností světa, že se musím srovnat s tím, že všichni tvorové včetně mě jsou obyčejní, a že jsme všichni odsouzeni k životu bez zázraků. Jednorožci zkrátka nejsou nebo jich je opravdu málo a čekat na ně se nevyplácí.

Všichni chceme být jednorožcem. Všichni se chceme vymezit a být originální. A nestačí, že my sami víme, že jsme jiní, měl by to vědět i svět. Já jsem do včerejška takto uvažovala naprosto bezostyšně. A dočíst se, že se musím smířit s tím, že nový Facebook nevymyslím, lepší penicilin neobjevím a slavnější paní Dallowayovou nenapíšu, byl pro mě docela šok. Ve svých racionálnějších momentech jsem si samozřejmě přiznala, že svým psaním pravděpodobně svět neobrátím vzhůru nohama, ale vidět to černé na bílém mě mírně znepokojilo. Třeštila jsem oči a vybavovala si slova jednoho z mých čtenářů, který před nedávnem dočetl můj rukopis: „Je to dobré, ale že by to byl nový Kafka, to úplně ne.“

Asi pět minut jsem zvažovala, že s tím vším praštím. Přestanu psát, přestanu chodit na autorská čtení, přestanu nosit ten oranžový svetr, který je sice originální, ale naprosto příšerný. Ale pak jsem si to rozmyslela. Jednorožec nejsem a pravděpodobně se jím nikdy nestanu. Žádného jednorožce osobně neznám. Nejsem nový Kafka. Nejsem žádný zázrak. Ale to neznamená, že je zbytečné se snažit. Pro začátek budu jen psát a nosit ten oranžový svetr. Možná to přijde.

A i kdyby ne, tak ten život bez jednorožců není až tak špatný.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *