5.5.2017 Martin Brys

Miláček

Věděla jsem, že ho musím zabít.

Věděla jsem, že to musím udělat. Nikdo ho neměl rád. Všichni říkali, že by bylo nejlepší, kdyby prostě neexistoval.

Znala jsem ho víc, než rok. Často jsem na něj myslela. Od začátku mě k němu pojily jen obyčejné sympatie. Pak jsem zjistila, že nikde nemá zastání a mé city se prohloubily. Chránila jsem ho a obhajovala. Zastávala jsem se ho a ospravedlňovala ho. Všem jsem předkládala jeho vlohy, jeho nepostradatelnou roli v mém životě. Ale v poslední době i mně samotné došlo, že je čas se ho zbavit.

Na kolenou mi ležel rukopis. V ruce jsem měla napřažený červený fix. Věděla jsem, že musím zabít vypravěče.

Chtěla jsem se ho zbavit rychle a pokud možno bezbolestně. Věděla jsem, že je to nutné. Kazil celý příběh. Byl ztělesněním klišé. Možná jsem ho nenáviděla celou dobu, ale bála jsem se to dát najevo. S jeho odchodem by se toho tolik změnilo, ale dokázala bych si na to zvyknout? Dokázala bych žít s pocitem viny? Zvládla bych ho smazat z povrchu zemského a začít znovu a bez něj?

Zahodila jsem vražednou zbraň a přimkla si rukopis k tělu. Rozloučili jsme se. A pak jsem vzala fix a začala škrtat. Rukopis pokryla jeho krev. Zabila jsem svého miláčka, svůj výtvor, svého vypravěče. Spáchat vraždu je prý těžké. Váš čin vás pronásleduje do konce života. Budíte se v noci z nočních můr, zbrocení potem. Nikdy nedokážete vzít do ruky pero, aniž by se vám ruka netřásla. Ale pro mě to bylo překvapivě snadné. Jakmile jsem jednou začala, tak jsem nedokázala přestat. Bodala jsem a škrtala, dokud z vypravěče nezbylo ani písmeno. Bylo to to nejlepší, co jsem pro příběh mohla udělat.

Doteď ale cítím na každé stránce jeho přítomnost.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *