3.5.2017 Martin Brys

Refýž

Zachvátil ho pocit bezmoci, jak se musel dívat na zavírající se dveře tramvaje poté, co za ní běžel s takovým nasazením. Chybělo mu k nim jen pár skoků, ale i s nejzběsilejším mačkáním tlačítka semaforu jezdila auta dál jedno za druhým a jen s minimálními rozestupy, nedávajíce Danovi jedinou šanci přeběhnout na refýž. Zelená mu padla, jen co se tramvaj dala do pohybu a odjela.

Pospíchal jako téměř vždy, ale jít se kouknout na jízdní řád se mu nechtělo. Dojít tam, zvednout ruku, zjistit čas, přelouskat rozpis, a tak zjistit kolik minut nebo snad i desítek minut musí počkat, nepotřeboval. Poté by nevydržel nedívat se každých deset sekund na zápěstí s hodinkami a cítil by se trapně. Nesnášel lidi, kteří pokaždé, co přijdou na zastávku, ihned kontrolují jízdní řád. Až přijede, tak přijede, a vědomí za jak dlouho na tom nic nezmění. Raději se opřel o zábradlí.  Moc nad sebou ale nevyzrál, protože neklidné oči teď místo na hodinky pošilhávaly na vzdálenou zatáčku, ze které se měl začas objevit příští spoj. Ten stále nejel. K tomu všemu zastavily na protější zastávce hned dvě tramvaje za sebou, v jejichž vozech červeně svítil digitální ciferník s časem. Ten se objevil, zastavil, nechal se přečíst a zase rychle s vozy odjel; jen tak, aby se připomenul, a tak ujistil Dana, že velice pospíchá.

Na druhém konci refýže padla autům na semaforu červená a na zastávku se po přechodu pomalu loudala starší osoba. Nyní se přibližovala čelem k Danovi- byl to starší pán se zbytkem bílého chmýří po stranách hlavy. Postavu měl stále rovnou, hlavu vzpřímenou a jeho chůze byla sice velice pomalá, ale přirozená a jistá, i když v jedné ruce třímal hůlku. O tu se vůbec neopíral, jen s ní občas hravě zakýval ve vzduchu nebo na její hlavici poklepal prsty.

Jakmile se přiblížil dostatečně blízko, Dan si začal všímat jeho obličeje: Oči se dívaly jeho směrem a ve tváři se mu tyčil bezstarostný úsměv. Neměl vůbec naspěch a klid z něj jen vyzařoval. Volně se procházel přesně ve spojnici mezi Danem a zatáčkou. Ten do ní musel stále pokukovat, jenže nyní se mu před ní producíroval pánův povznešený obličej. Běžný lhostejný člověk by aspoň uhnul pohledem, tento však mířil svýma jasnýma očima stále na Dana jako skrytý psychiatr studující kolemjdoucí s neurozami. Není možné bránit se cizímu pohledu jinak, než jej ignorovat anebo opětovat. V jakékoli jiné situaci by si Dan vybral tu ignoranci, možná by i odešel pryč, ale tentokrát to v časové tísni musel vydržet. O to víc se modlil za příjezd tramvaje.

Pán se po krůčcích blížil k Danovi a v něm se s přibývající zoufalostí začal nahromaďovat vztek jak uvězněnému týranému zvířeti. Brzy byl na pána už tak rozzlobený, že se nedokázal dívat na nic jiného, než na tu přibližující se tvář téměř senilního charakteru. Nevědomost, proč se tak tvářil, přiváděla Dana k nepříčetnosti. Čím blíže starý muž byl, tím intenzivněji se usmíval a tím ostřeji se krátkozrakému Danovi rýsovala jeho tvář. Lomcoval jím vztek.

   V zatáčce se objevila tramvaj mířící do zastávky. Danovi se hlavou prohánělo nutkání postrčit staříka pod její ostrá kola, jen co nastane ten správný moment, když tu se odkudsi ozvalo: Na shledanou, které přilétlo zpoza Dana, opřeného o zábradlí. Za jeho zády na chodníku, od kterého ho dělila rychle projíždějící auta, šla paní ve středních letech a mávala na usmívajícího se pána.

V ten okamžik bylo jasné, na koho a proč se pán tak mile tvářil. Nyní měl jeho úsměv opodstatnění. Dan nemohl odtrhnout pohled přes rameno od mávající paní- to se mu podařilo až poté, co mu vzduch tlačený přijíždějící tramvají vlétl do vlasů a do ucha dolehl zvuk obřího elektromotoru. Když se odrazil od zábradlí a pohlédl zpět na refýž, škubl sebou, neboť starý pán se nyní nacházel hned před ním a usmíval se už jen a jen na něj. Vedle nich se s cvaknutím otevřely dveře, ale pán neuhnul pohledem a naznačil hůlkou Danovi, aby nastoupil před ním.

Danova zlost dosáhla svého vrcholu. Ponižovalo ho už jen to, že jí v sobě nahromadil tolik úplně bez důvodu. Nyní dával staříkův úsměv díky té paní smysl. Mohl se tak tvářit jak nyní, tak i předtím. Nenáviděl ho za takovou schválnost. Cítil se podvedený a bezmocný, ale zároveň se také styděl. Nyní se na něj neusmíval ten senilní stařík, ale ta grimasa sama. Celá situace se Danovi vysmívala nad jeho pošetilostí, že se vše točí kolem něj nebo možná kvůli tomu, že tomu tak není. A tak se vztekal a zuřil na onoho starého pána, protože to byl on, kdo vtěloval situaci.

Pobízela Dana, aby poníženě nastoupil před usmívajícím se starým pánem. Nemohl ji nechat takto snadno triumfovat. Pohnul rukou ke dveřím podobně, jako to před tím udělal pán svou holí- ten se usmál a nastoupil před ním. Dveře začaly výstražně pískat před Danovým obličejem, stačil by jeden skok, ale Dan zůstal stát na místě a počkal, až se před ním zavřou.

Marek Cieslar

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *