27.4.2017 Martin Brys

Recenze : Podvolení

Zatím poslední kniha Michela Houellebecqua vyvolává mnohé vášně. Souhrou náhod bylo datum jejího vydání naplánováno na den, kdy došlo k teroristickému útoku na redakci satirického listu Charlie Hebdo. Během tohoto útoku zahynul i přítel Michela Houellebecqua spisovatel Benard Maris. Vzápětí se objevilo mnoho hlasů, které spisovatele káraly za zbytečné šíření nenávisti a nemístné provokace. Nutno podotknout, že například francouzský premiér Manuel Valls knihu kritizoval v moment, kdy ji jen těžko mohl mít přečtenou.

Tak jako tak, veřejnost v podstatě tušila, co může od Houellebecqua čekat. Hrdina, který nese autobiografické rysy, je cynický, neví co se životem a místy to vypadá, že to raději ani vědět nechce. To je ostatně stálicí tvorby tohoto dnes nejprodávanějšího francouzského spisovatele.

V knize, která lehce snoubí esejistický styl a beletrii, spisovatel opět vsadil na osvědčené postupy. Nechává čtenáře nahlédnout hluboko do hrdinových citů a vztahů, ale tím způsobem, že nám to připadá obyčejné a přímočaře vyřčené. Říká to, co si každý z nás trochu myslí, trochu cítí, ale rozhodně mu to nepřijde v pořádku. Milostné scény líčí s někdy až ostentativním pornografickým akcentem a občas to vypadá, jakoby cítil potřebu se chlubit tím, za co se jiní stydí.

1644262-podvoleniTi jiní jsou ostatně ti, které kritizuje. Je to moderní společnost, tolerantní a bezbranná. Jeho averze vůči levici a multikulturalismu má možná do jisté míry souvislost s jeho matkou, která jej opustila, když byl dítě, vzala si muslima a konvertovala k islámu. Následně ho vychovávala babička, která byla zase pro změnu zarytá stalinistka.

Své postavy však nechává z této bezstarostné reality moderní Evropy žít a dává jim role těch, kteří si mohou dovolit nepřemýšlet nad penězi, ale „z nudy vymýšlet“ problémy existenciální povahy.

Příběhy zasazuje do konce doby, kdy ještě má bohatý běloch navrch a poukazuje na to, že si ten konec otupěle nechává líbit. Mimo jiné proto Podvolení.

Důležitá je i analogie s Jorisem-Carlem Huysmansem, který nás, jako objekt zájmu bádání hlavní postavy, provází celou knihou a u kterého univerzitní profesor Francoise hledá odpovědi na své otázky.

Nakonec, jakoby Francoise své podvolení ospravedlňoval tím, že Huysmansovy bylo také nejlíp v křesle s holandským tabákem. K onomu podvolení totiž nedochází násilím, což je jedno ze zásadních zklamání čtenáře, nýbrž prostřednictvím peněz a žen.

Hlavním předmětem kritiky společnosti totiž není jen odsudek její zbytečné upjatosti a korektnosti, ale i schopnosti rezignovat na jakékoliv, byť třeba tisícileté hodnoty. Postavy se tomu nebrání a autor tak dělá z lidí hlupáky, kteří si jako na první věc, kterou mají na Francii rádi, vzpomenou na sýr.

A nakonec společnost, která se ve jménu svobody a tolerance o tyto poslední, až zbožštělé hodnoty nechá připravit,  se spokojí  i s vládou Muslimské jednoty, budou-li ukojeny její pudové potřeby a choutky. Tím se stane méně pokryteckou. Dojde jakéhosi očištění či restartu.

 

Národu, který má přes 200 druhů sýra nikdy nebylo tak snadné vládnout.

 

Ženy se zahalí a vrátí se k plotně, díky tomu klesne nezaměstnanost a kriminalita a všechno bude zase „v pořádku“. Národu, který má přes 200 druhů sýra nikdy nebylo tak snadné vládnout.

Kniha je svou formou a jazykem mnohem méně šokující, než by mohla být, a je to tak dobře. Její jednoduché kritiky postavené na prvoplánové provokaci tímto padají. Přesto je ale čtenář s ohledem na očekávání trochu zklamaný. Oproti jiným Houellebecquovým knihám, je Podvolení někdy až příliš rozvážné, méně cynické a více zaobalené, než třeba Platforma.

Nejzásadnější dojem z knihy se dostaví až později, dojde nám, že to co jsme od knihy čekali a není tam, tedy akce a násilí, říká mnohem víc. To, že se společnost nechá otočit o sto osmdesát stupňů tak hladce a nenásilně, je tím poselstvím. Proběhne to totiž tak, že bychom si toho pomalu ani nevšimli a už vůbec nemůžeme říct, že by nám to vadilo.

Takže o co tady jde? Prožívá podle Houellebecqua evropská společnost krizi identity? Potřebuje pevnou vládu a náboženský diktát?

Možná jde o to, že jsme se naším chováním, naší filosofií a naším smýšlením příliš odcizili od toho člověka a tím i zbytku světa, které je spíš racionálně zvířecí, než emocionálně humanistický. Ustrnuli jsme ve svém světě, který je natolik jiný, než ty ostatní. Z této pozice nejsme schopni je racionálně vnímat.

Podvolení se nám snaží naznačit, že jsme ve své dobrotě bezbranní a podvědomě toužíme po zřízení, které nám ukojí naše potřeby a zároveň přinese klid, řád a jednoduchost, tedy svět, ve kterém nemusíme příliš přemýšlet, protože víme.

Kniha ve svém důsledku není kritikou islámu, ale kritikou Francie, popřípadě Evropy.

Během jejího čtení čekáte, kdy už se konečně řekne, to, co chcete slyšet, a ta lehkost, se kterou to Houellebecq dokáže neříkat, ta je mistrovská.

Martin Brys‘

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *