19.4.2017 Martin Brys

Maminy

V jejich neschopnosti popasovat se se životem jim mamánci nesahají ani po kolena. Kdo by se taky chtěl dobrovolně připravit o rodinu, odepsat se do starého železa a do konce života se vracet z práce do prázdného bytu. Nebo ještě možná hůř – do domu, kde se budou muset znovu sžívat s vlastním manželem. Vypustit svého potomka do toho nebezpečného světa za prahem rodinného domu není lehké. O to víc, pokud se mu ani nechce. Přesně tak, to maminky můžou za mamánky.

Svým dětem obětovaly vlastní život. Místo zábavy, cestování nebo kariéry jim vařily, praly a oháněly se, aby nakrmily chřtány rostoucích ratolestí. A co z toho měly? Stačil pohled na jejich bezstarostný rozvoj, na šťastné dětství a neopakovatelný věk dospívání. A najednou jim ti haranti chtějí utéct. Ne že by si chtěli sami prát a vařit, ale s pozvolným dospíváním je to domů za rodiči přirozeně táhne čím dál méně. Nebo skoro vůbec. Ostatně koho kdy bavilo plížit se s čerstvou známostí kolem nezvykle tiché rodičovské ložnice? V určitém momentu prostě přijde touha po vlastním soukromí a samostatnosti – ideálně sehnat si studentský byt v centru města a kontakt s rodiči omezit na nedělní obědy.

Takové roztažení křídel ale není levná ani jednoduchá záležitost. A maminy to svým mamánkům rozhodně neulehčí. Vždyť přece vyhazování peněz za další byt je absolutní nesmysl! Proč tedy tak pracně budovali společný domov a odhodlaně léta spláceli předraženou hypotéku, aby dětem zajistili vlastní pokoje, které mají být najednou prázdné? Ne! Budou bydlet pěkně doma a užívat si mládí. Povinně. Alespoň dokud chodí na střední, na vysokou, do školy.

Maminy tedy odmítnou dětem na byt cokoli přispívat, načež nabídnou mama hotel se vším všudy a možná i zvýšení kapesného. Některé děti přesto odejdou a na byt a samostatnost si vydělají, ačkoli je k tomu nikdo nenutil. Jiné si na luxusní čekání na samostatnost s postupem času zvyknou a vyloupnou se z nich… Mamánci. Na to ale maminy přijdou až po letech, když jejich přerostlému děcku táhne na čtyřicet a do světa ho to už netáhne. Přitom je ani nenapadne, že chyba se stala v okamžiku, kdy mu touhu po samostatnosti rozmlouvaly nebo dokonce znemožňovaly.

Nejde ale jen o peníze a strach o budoucnost svých nezkušených potomků. Jde o strach z osamocení, ztráty dosavadního smyslu života a jeho nadcházející etapy. Kdo by se jim taky divil. Když v sobě projevím trochu empatie, uvědomím si, jakým vysvobozením jsou pro mou mámu mé návraty domů a jak ji mými odchody naopak nechávám napospas prázdnotě opuštěných pokojů. Těžko říct, jak se takové situaci vyhnout. Jisté ale je, že mama hotel čas nezastaví a že děti nemohou za hypotéku jejich rodičů.

Marek Cieslar

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *