7.12.2016 Holohugo

Drým

ilustrovala Gabriela Emanovská

______________________

Za noci, když kapky odskakovaly od syčícího asfaltu a fáborky hotelů mrskaly skučící vítr ostošest, za noci, kdy čas líně přešlapoval na místě a ne a ne se pohnout, za té dlouhé, deštivé noci ležel ve své posteli, s měkkou matrací a povlečení vonícím jak louka, pod lustrem připomínajícím nebeský koráb nebo koš balónu, který tupý vichr převrátil vzhůru nohama tak, že jeho osazenstvo s úděsným křikem a hrůzou vtisknutou do tváří vyrazilo na bleskovou pouť vstříc tvrdosti země, ležel v posteli a vyhlížel

prosklenými balkónovými dveřmi na zábradlí osvětlené rozpáleným reflektorem, v jehož záři se potichu škvařily tisíce drobných bezobratlých mušek a můr, které si blikání stowattové žárovky otupující moc letní pražské noci spletly se svitem slunce, a vyhlížel ven, neboť nemohl spát – snad kvůli horku červencového dne, který s oranžovou fanfárou pohasl a zahalil svůj výstup oponou hřmotné bouřky, která však, stejně jako bzučící motůrky ventilátorů, nemohla utišit horečnaté stěny a okna a vzduch, které zděšeně hleděly na rtuť teploměrů a naříkaly, že jim letošní léto dozajista přinese záhubu a smrt, nebo možná to byla kola aut nesoucí hlučící hlavy a hlučící těla a hlučící údy a hlučící písty, pro jejich hlučení nemohl za nic na světě opustit mrtvý den a pohřbít ho pod nánosem snů a očního mazu – tak či tak či z jiného důvodu mu stíny utíkající před světly aut hladily bílé tváře a on s očima prázdnýma poslouchal nesouvislé pavučiny svých nesouvislých myšlenek plných nesouvislých útržků bezpočtu nesouvislých rozhovorů, které během dne vedl, a které mu bůhvíproč uvízly v paměti, a tak to bylo samé MI a LU a JI a TĚ a A a LE atakdále, zatímco zář reflektoru za sklem pohasla v bělobě blesku a hlučení ulice utichlo v basech hromu a jeho napadlo, že takový bas hromu je k pohledání a že snad v životě neslyšel majestátnější a důraznější a krásnější zvuk a že všichni kontrabasisti světa si můžou vedle hřmící letní bouřky leda tak políbit prdel a uvázat si oprátky, neboť jejich život je jen prázdným a sisyfovským namáháním se v dalekém odstupu za přírodní dokonalostí, která se objevuje vždy s takovou elegancí a samozřejmostí, že se tomu nic nevyrovná, a pak ho dvě velké černé můry lstivě popadly za víčka a unesly ho do výšin jeho lustru a košů balónů a stratosfér a atmosfér a ještě mnohem výš, neboť pod tíhou myšlenky nit jeho vědomí konečně praskla a on se mohl pohroužit do pestrobarevnosti spánku,

do spánku pestrých barev a podivných světů, jež měl v rozvláčné nekonečnosti vteřin dopodrobna poznat a obsáhnout, a tak se za okamžik či věčnost zjevil v tom samém pokoji, ve kterém uléhal, avšak ne v rozpáleném letním večeru, ale samou šedivostí sychravém říjnovém ránu, kdy snad krátce po procitnutí postával v útrobách své komnaty zahalené stydlivostí podzimního slunce, když v tom se za prosklenými dveřmi balkónu, kdesi daleko na severu, zablesklo a on se otočil a jeho uši znepokojilo táhlé crescendo, jakoby pískala myš nebo jako by se kdesi vařila v konvici voda na kávu, když v tom zaburácel hrom, který ho čapnul za rameno a odtáhl ho k oknu, zatímco vypoulené oči se pohledem setkaly s vyšklebenou tváří atomového hřibu, který k jeho nevíře stoupal ze země kdesi v dáli, když tu se zcela znenadání objevil druhý a třetí a následovaly další a další, vždy blíž k jeho reflektoru a balkónu a pokoji a posteli a jemu samému, když tu výbuch udeřil do střechy jeho domu a on, nevšímajíc si exploze, došel v pokoji, který byl rozmetáván do všech stran a kusy omítky a betonu a skal se mísily s teplem zohýbanými železnými výztuhami stěn, došel až k bílému křeslu cudně zahalenému hnědou dekou, posadil se do něj tak jako tolikrát a pocítil, jakoby se kolem něj zastavil čas a trosky domu zdánlivě visely ve vzduchu, a s klidnou hrůzou a pokorným zděšením zkoumavě pozoroval svůj vypařující se pokoj a čím dal tím víc si uvědomoval nezvratnou a tíživou skutečnost reality, totiž že je mrtev a že jeho život skončí a že všechna MI a LU a JI a TĚ atakdále utichly ve válečném ryku a pocítil najednou bezmoc, bezmoc, která ho protkla od hnědých vlasů až do kostní dřeně, neboť pochopil, že v jeho silách je v dané chvíli umřít a nic víc a jeho srdce poskočilo, neboť se s bezmocí nehodlal smířit a jeho žaludek se sevřel, neboť mu nic jiného než smíření nezbývalo, když tu se všechno ztratilo

a on se propadl do temnot hlubokých jak oceán a černých jak peklo, aniž by o tom věděl a probudil se dalšího dne, když ho slunce škodolibě spalující všechno živé štíplo do tváří a do rtů a auta na magistrále mu unisono zakřičela do uší, že už vyvstal nový den a že je potřeba vstávat, načež zmateně odkopal přikrývku a poodešel k oknu, za kterým v míru a tisíciletém klidu stála věčná Praha, stejně jako včera a stejně jako nepočitatelně dnů předtím, a on najednou docela procitl a pohlédl na hodinky a jal se oblékat košili a kalhoty a kravatu a manžety a sako, neboť byla neděle a on se měl, tak jako vždy, vydat na slavnostní oběd k rodičům, a tak za sebou zamkl dveře a kráčel mezi tvářemi, z nichž sluneční svit a kruhy pod očima vymazaly byť sebemenší náznaky výrazů a pak se nechal unášet v chladivých hlubinách země, opět obklopen temnotou a s tváří pomačkanou neklidem noci upíral svůj slepý pohled na děti a důchodce a muže a ženy a ti mu opláceli týmž pohledem bez významu, načež se ozvalo KAČEROV a on nechal své nohy, aby ho jak vyděrači z filmu unesly do autobusu číslo 215, za jehož okýnky se míhaly stromy a auta a panely sídlišť a šeď nemocnice, když tu se přehřátý motor zakuckal a vyprskl ho na nedalekou louku, na které si lehl do trávy a divoce rašících květin, protože bylo ještě brzy a matka ještě nedopekla nedělní kuře a otec ještě nepřečetl nedělní noviny a sestra ještě nedožehlila nedělní plínky a švagr ještě nedoupravoval nedělní fotografie, a tak jen ležel s nosem ucpaným vůní lučního plevele a paprsky slunce mu provrtávaly díry do tváří a on pozoroval nebe jak hladinu moře, která se na něj navalila a pod kterou se slastně dusil, a letadla nad hlavou vypadala jak břicha žraloků a bříza opodál vypadala jak mořská sasanka a sídliště pod kopcem vypadalo jak vrak zaoceánského parníku a mraky jak zčeřená pěna na vlnách vody, když tu jedno letadlo proletělo obzvlášť nízko nad zemí a on s úlekem vyskočil, neboť si vzpomněl na noční výbuchy bomb a rozvrat a smrt a pocítil zvíře v sobě, které se vzpínalo zániku a chtělo žít, a tak si upravil šaty a kvapem vykročil po žíznivém chodníku, až jeho prst probodl zvonek u dveří a z reproduktoru se ozvalo chrčivé JDU CHRRR TI CHRRR OTE CHRRR ÍT CHRRRR a on pohlédl na svůj odraz v tmavém skle dveří, utáhl si kravatu a čekal a čekal a čekal, když tu se dveře otevřely a on stiskl napřaženou dlaň a pak seděl u prostřeného stolu,

u stolu prostřeného stříbrem a párou valící se z horkých pokrmů naložených na talířích, a vykládal o své práci a o svém životě a mluvil dlouze a rozumně a jeho hlas se rozléhal po bytu jak zvuk prázdné D struny na kontrabasu, takže i malé novorozeně jakoby zbystřilo pozornost a zklidnilo se, aby mu mohlo naslouchat a spát, stejně jako otec a matka a sestra a švagr a talíře a kuře, které si na svou poslední cestu obléklo hnědý křupavý kabát a samou rozechvělostí se rozpadalo, jen se ho dotkla lesklá ostří nožů, zatímco hlas neutichal a mluvil a mluvil a mluvil a z kuřete se stala káva a jablečný koláč a zatímco se hlasy začaly střídat, tak v operetě hovoru si namletá káva líně hověla v takřka vroucí vodě, proplétala své ruce s rukama cukru a když se ji ze samého rozpálení udělalo mdlo, polila si tělo chladivým mlékem a ovívala se lžičkou, až se nakonec vypařila a zmizela u stropu pokoje a ve vnitřnostech debatérů, a najednou nadešel čas, protože kdosi řekl, že už je, a tak se zvedl a umlčel hru svých hlasivek a s objetími a polibky a hodně štěstími klesl výtahem opět na beton ulice a kráčel zpět domů a když vyjel eskalátorem z hlubin metra a jeho košili polilo horko pětatřiceti stupňového vzduchu, koupil si u Vietnamce zeleninu a něco k zakousnutí a flašku červeného vína a pak si sedl na balkón, rozsvěcující se v pohasínajícím dni, a srkal a pokusoval a žvýkal a pozoroval proudy lidí vířící všemi směry a světla aut oslepující prach ulice, vznášející se nad cestou jak chmýří pampelišek ve větru a s vínem mu do hlavy stouply černé můry a barevní motýli a křídly mu leštili stěny kostí lebečních a jeho pohled se vyprazdňoval, až docela zeskelněl a v hlavě mu zněla jen tupá ozvěna tupých úryvků tupých rozhovorů, které mu tam z průběhu dne, bůhvíproč, uvízly a on ležel pod povlakem peřiny a jeho nahota křičela prázdnotou a mrtvým klidem, až se jeho řasy spojily v jedno, mušky pečené v žáru reflektoru zapěly své labutí zaječení a on vyletěl kamsi do výšin ‒ snad za svým lustrem, který od včera zel neutěšitelnou samotou.

Tagged:

Napsat komentář