7.12.2016 Holohugo

Boyz

ilustrovala Natálie Hofmanová

______________________

A tu jsem byl ve svým pokoji, ve svým krásným pokojíčku u rodičů v baráku, v tom našem rodinným orlím hnízdě vysoko nad městem.

A byl jsem vyjetej jak debil a jenom jsem chodil po tom pokoji od rohu do rohu a koukal, jak ty mravenečci moji choděj za mnou a dělaj si cestičky přesně, kudy šly moje nohy a vykreslujou moje šlépěje a vždycky jsou aspoň několik metrů za mnou a zanechávaj tak dočasný mapy mýho pohybu a já chodil a rýsoval jim různý stezky a oni je opisovali a jak jsem byl rozjívenej z toho krásnýho pohledu na ty moje zvířátka, tak jsem tam pobíhal pořád rychlejš a dělal různý zatáčky a šikany a pozoroval to jak děcko autodráhu, než jsem do nich omylem šlápnul a to mě pálilo, jak kdybych

šláp do ohně a mrzelo mě to, protože jsem je v celý tý svý půlnoční radosti omylem zabil ty moje zvířátka.

A pak jsem vytahal všechny možný hadry ze všech skříní a zkoušel si je v různejch kombech a představoval si, jak bych se asi v těch outfitech líbil tý Jenoněco Bokový, která na mě furt koukala tím svým nádherným pohledem, plným nepopsatelný emoce, co mě doháněla až k šílenství, šílenství láskou a chtíčem, každej den, kdy jsem okolo toho plakátu, co byl zrovna upoutávka na její novej biják, jezdil nach šůle.

A když jsem tam pak cestoval zas a byl rozjetej jak skejt a na tom eskalátoru na Náměstí Repu jsem se jen tak pohupoval v bocích do rytmů mocnýho basovýho psytrance, který dohromady vyluzovaly všechny ty vibrující kusy kovu z celýho undergroundu a mý mravenečci šli pořád za mnou v tomhle velkým lidským mraveništi, zvaným hlavní město Praha, koukal jsem opět na ten plakát, navazoval jsem oční kontakt jako každý ráno, nechal jsem se zhypnotizovat tím jejím pohledem, kterej, jsem věřil, nebyl plnej ničeho jinýho než lásky ke mně.

A pak jsem jí tam viděl, jak jde na tom eskalátoru, co jede nahoru, proti mně a asi spěchá a vůbec nekouká jako ta moje milá a já si uvědomil, že vona to umí potvůrka, že vona ví, jak se má kouknout a už jsem nežvejkal blahem, ale málem jsem si ukous ret, jak mě to vzalo a měl jsem chuť na ní zavolat: „Kočka, koukni se na mě!” a to bych byl jak různý ty vulgární týpci, co takhle hejkaj. Jenže to nebylo vulgaritou mýho bytí, já z toho byl na nic a zničenej, protože jsem přišel o další radost.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *