6.12.2016 Holohugo

Příbuzní

ilustrovala Lucie Lelková

_________________

„Dnes budeme mít v závodní kantýně k obědu rybu. Od té doby, co mi nešťastnou náhodou umřel bratranec, rybinu nejím. To jsou u nás v Rusku takový oblasti na Sibiři, kam mužský jezdí jen na rybolov. Klidně na týden. Jeden den tam, pár dní loví a pak zase celý den zpátky. Pět set kilometrů, třeba. Peníze si na tom nevydělají, ale odpočinou si od rodiny. Vezou si s sebou dlouhé železné vrtáky, maličké stany, nebo jen igelitové plachty. V zamrzlé řece vyvrtají malou díru, propustí tudy vlasec s háčkem, postaví si okolo udice stan a vlezou si do něho.

Vydrží tak na ledu sedět i několik dní. Mlčí schoulení na rozkládacích stoličkách, zabalení v kožiších pijí vodku uvnitř zadýchané plachty a občas vytáhnou rybu. Když mají hlad, rybu upečou přímo na zamrzlé řece.
Takhle to dělal i můj bratranec. Jenže byl mladej, tvrdohlavej a hlavně jezdil sám. Nikdo mu teda nemohl říct, že se musí lovit daleko od města. Jednou ulovil rybu nedaleko od příměstský továrny. Což o to, ryby, ty tam žijí, ale jak jsou blízko civilizaci, nažerou se všeho toho chemickýho sajrajtu. Pak z toho jsou malý a jedovatý. Takhle si upekl rybu jedovku a našli ho až za měsíc, když jim nafouknutej vyplaval v té chemičce přímo v nádrži. Proto nejím nic, co mělo ploutve,“ vysvětluje Věra, zatímco pobíhá po bytě jen ve spodním prádle a polo-navlečených silonkách – hledá čistou halenku. Tahá za sebou jednu nohavici punčoch po koberci plném prachu. Do ranního shonu se nenápadně zapojuje i bengálský kocour Kasper. Jakoby se motal hned na několika místech najednou. Otírá se nám o lýtka, o rohy nábytku, protahuje se právě tam, kam pokládáme nohy. Loví zbytky rozespalých něžností.

Podobně začínají i všechny ostatní pracovní dny. Už několik měsíců si u Věry pronajímám malý pokoj v jednom ruském městě. Žiju na rozkládacím gauči, se skříní plnou cizích šatů a stočeným kobercem. Bydlíme v desátém patře panelového domu někde uprostřed sídliště, kde nefunguje výtah a neteče pitná voda. Protože se nacházíme na tak geograficky příhodném místě, často k nám přijíždí příbuzní, o nichž už ani není jasné, ze kterého kolena jsou vlastně s Věrou spříznění. Jezdí si do okresního města vyřídit nejrůznější záležitosti s úřady. A spolu se zásobou vodky a jídla z vesnice spolu vozí i svůj příběh. Před tím, než se u nás objeví další návštěvníci, dostávám od Věry nenápadné lekce o jejich osobní historii.

Věra mizí v koupelně. Pohotově za sebou zavírá dveře, těsně ve chvíli, kdy je Kasper uprostřed divokého skoku za volnou nohavicí punčochy. „Teta Světa zítra přijede ze Sibiře, to je ta, co má manžela Ťomu. Vzali se, když jim bylo šestnáct,“ slyším přes zavřené dveře. „Chodili spolu na univerzitu a pak se odstěhovali na Sibiř, aby si tam vydělali. Protože je tam drahý bydlení, pořídili si přechodně jenom garsonku, kde se jim narodila a nakonec i vyrostla dcera – nikdy se z té jedné místnosti neodstěhovali. Dcera vystudovala v Moskvě a už se k nim nevrátila. Teta Světa si zařídila vlastní obchod, se kterým jí začal pomáhat strejda Dýma z Arménie. Strejda Dýma a strejda Ťoma jsou nejlepší kamarádi. Všichni tři spolu bydlí v té stejné garsonce.
Strejda Dýma se za svou rodinou do Arménie vrací jen jednou za roka. Jeho ženě to nevadí, nevzali se totiž z lásky, ale protože jim to rodiče domluvili. Mají spolu tři dcery v domě, jež Dýma za peníze tety Světy postavil. Teď pracuje, aby je všechny uživil. Dýma se se svým životem smířil, ale nechce, aby stejný měli i jeho dcery. Proto říká, že jeho holky si můžou vybrat, koho chtějí, ale jestli se mu nějaký z nastávajících zeťů nebude líbit, svatbu zakáže a dceru si sebou odveze na Sibiř. Do garsonky ke Světě a Ťomovi.“
Namalovaná a od pasu dolů ustrojená Věra vychází z koupelny. Natáčí si studenou vodu do hrnečku. Přidává čajový sáček a zapíná mikrovlnou troubu. Kasper pozoruje přes sklo mikrovlnky, jak se šálek čaje pomalu otáčí a jeho zlatá obruba jemně jiskří. Ranní relace televizních zpráv přebíjí hluk mikrovlnky. Věra zesiluje televizor tak, aby zprávy slyšela i ve vedlejší místnosti, kde v obroské hromadě prádla hledá halenku. Mezitím, co prohání studenou žehličku po lesklé látce, slyšíme prezidenta analyzujícího návštěvu Afrického velvyslance.
„Našeho prezidenta nemám ráda. Když vidím, jak je strejda Putin vyvěšenej ve všech školách a kancelářích, vzpomenu si, jak tam kdysi visel dědeček Lenin. Ten byl hodnej. V první třídě jsme si o něm četli spoustu pohádek. Jak se staral o děti, jak jim nosil bonbony, jak jim ukazoval Rusko a pořád se na ně usmíval. Taky dělal nějaký zázraky, škoda, že už se na ně zapomnělo.
Jednou jsme měli výtvarnou soutěž na téma „Dědeček Lenin, nejlepší přítel dětí.“ Namalovala jsem obrázek, jak mě Vladimir Iljič přenáší přes hory a továrny. Vyhrála jsem takovou velkou červenou encyklopedii. Tatínkovi se to ale vůbec nelíbilo. Řekl, ať si ji prohlídnu venku, protože u nás doma není na tak velkou knihu místo. Musela jsem ji domů propašovat tajně. Kvůli němu jsme si nekupovali ani žádný knížky. Když sis totiž chtěla koupit knížku, třeba o motýlech, dokonce i učebnici, musela sis k tomu vzít ještě jednu o Leninovi, nebo jiných komunistech jinak ti ji neprodali. No a teď, co vládne Putin, se o něm ve škole nic neučí. Jeho portréty si na zeď věšet musíme, ale aby se člověk dozvěděl, co doopravdy dělá, to ne.“
Věra v příborníku marně hledá čajovou lžičku. Jediná, kterou používáme, leží pod hromadou špinavého nádobí. Ty ostatní se ztratili už dávno. Kasper vyskočil na stůl a upřeně pozoruje černé šmouhy líně obarvující teplou vodu. Čaj jako inkoust. Věra rychle vyloví sáček z horké vody rudými nehty. Sedá si ke stolu a pomaličku vysvobozuje čokoládové bonbony z lesklých obalů – snídá.
„Bez sladkýho nemůžu žít, stejně jako chlapi nepřežijí bez vodky. Ještě když se můj bratr Roma učil na univerzitě, musel v létě na školní praxe. Jedno léto pracoval na jihu. Byly to nádherný prázdniny, neměl čas myslet na holky a další blbosti, po večerech se koupal v moři, nic neutratil a navíc se opálil.
Žil s partou dělníků, chlápků bez rodin a s obrovskou žízní. Do nejbližší vesnice to měli třicet kilometrů, vozili si odsud všechno, vodu, jídlo, toaletní papír. Přespávali v korbách kamionů, který si předělali na obytné buňky. Od šesti rána do osmi večer stavěli elektro stanici. Celý měsíc, bez jediného dne volna.
Vyprávěl mi o svářeči, který pracoval, ale i pil za dva. Den kdy se neopil, považoval za promarněný. Kupoval si denně dvě lahve vodky. První vypil ještě na cestě z obchodu, druhou už jen usrkával před usnutím. Další den měl takovou opici, že necítil bolest ani únavu. Postavili ho ke svářečce a ukázali, co má svařit. Pracoval jako robot. Večer ho zastavili a zavezli zase do krámu, aby si koupil ty svý dva litry.
Další kolega, buldozerista, prý na svoje narozeniny připravil třicet litrů samohonky. Pro sebe a dvanáct dalších kamarádů. Protože pálenku dělali z cukru a suchýho droždí, byla sladká jako kompot. A jediná nádoba, do který se vešlo takové množství tekutiny, byla nádrž na vodu. Roma poznal, že je opilý, až když místo na záchod trefil hlavou do futer. Před kadibudkou se probudil až následující den. Všechna vodka byla vypitá – jediná nádrž na pitnou vodu prázdná. O půl páté ráno jeli do vesnice shánět vodu, aby mohli na šestou do práce.“
Věra oplachuje hrneček. Jen několik kapek stačilo zazvonit o praskliny emailového dřezu a kocour Kasper skáče na polici a daleko vyplazeným jazýčkem pije přímo z kohoutku. „Jinak se nenapije. To se hned pozná urozená kočka s papírama. Jen se to nesmí dozvědět bábuška Nina. Už jednou mi ho kvůli tomu málem prodala. Děda Žeňa vždycky chtěl mít zvířata, ale bábuška mu to nikdy nedovolila. Jen přes léto mají na chalupě králíky. Vždycky je vykrmili a potom zabili, ale děda nikdy to maso nejedl, je mu jich prý líto. O to víc pije – vodku, kterou si na podzim pálí z třešní. Říká tomu cherry. Velký panák před každým obědem. A taky proto i v osmdesáti je tak zdravej a pracovitej. Když nemá co dělat, hádá se s bábuškou Ninou. Přes zimu je to nejhorší. Proto jsem jim koupila počítač s internetem. Tu zimu se sice nehádali z nudy, zato jsem si myslela, že jsem jim rozbila manželství. Hádali o to, kdo bude počítač používat.
Děda Žeňa se naučil skypovat se svým bratrem z Moskvy a taky číst online zprávy. Takže u počítače proseděl celý den. Bábuška záviděla, že počítač mí veškerou manželovu pozornost, a proto chtěla na počítač taky. Vidět, co to na tom internetu vlastně je. Dědeček jí tam nepouštěl, aby něco nerozbila. A tak se hádali a hádali, dokud zase nezačalo jaro a mohli odjet na chalupu krmit králíky a na podzim sbírat třešně.
Teď začal děda Žeňa chodit sem. Nemusí se bábuškou Ninou hádat a potajmu používá můj laptop. Jenže bábušce je smutno. A tak mu sem co deset minut volá. Když už to bez něho doopravdy nemůže vydržet, řekne ‚Žeňo, jak se, prosím tě, zapíná ten tvůj krám?’, to jako počítač. To se pak děda určitě zvedne a spěchá domů.“
Věra dojídá poslední čokoládový nugát, letmo se podívá na hodinky, začne si obouvat kozačky obalené bahnem. Zaschlou vrstvu oloupe přímo na podlahu a na tu mazlavou plivne a leští boty holou dlaní.
„To můj příbuznej, já už ani nevím, jak je s námi spojenej, říkáme mu prostě děduška Španělskij lotčik, ten by si nikdy nevyšel v zablácených botách. Za války byl totiž pilotem ve Španělsku. Jednou ho dokonce sestřelili, ale v nemocnici ho zase srovnali tak, že se dožil devadesátky a ani nekulhal. I košili nesnesl rozmačkanou, to mu ji musela jeho žena Máša pokaždé vyžehlit těsně předtím, přímo ve společném vchodě z domu. Když necítil, jak je teplá, musela začít znova.
V době, kdy mu bylo asi pětasedmdesát, mu jeho životní láska umřela. Aby zapomněl, týden po pohřbu přijel sem na návštěvu. Cestoval až z Vorkuty. Strávil dva dny ve vlaku a jednu noc na nádraží. O všechno se tady zajímal. Prošli jsme obě muzea i divadlo. Jeden den byl doopravdy smutný. Chtěl jít sám na vycházku, říkal: ‚Nechte mě, teď se půjdu projít a budu vzpomínat na svou krasavici Mášu.’“
Špinavé ruce si utírá do spodní strany sukně, před zrcadlem si upravuje čepici i kožich a odchází. Zavírám za ní dveře, vyháním Kaspera od nedojedených sladkostí, sbírám poházené oblečení. Když zametám uschlé kusy hlíny, někdo volá. „Haló, tady Nina Petrovna, děduška už je u vás? Až přijde, tak mu vyřiďte, že jsem mu už dávno zapnula počítač.“

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *