2.12.2016 Holohugo

Jedna a tisíc nocí

ilustrovala Natálie Hofmanová

_____________________

Zvláštní, jak člověku ulpí v mysli jedna vzpomínka.

Dokud živa – potud mlčí. Až když mrtva – náhle chrčí.
A pod víčka nasouvá se – jedno, jaká záminka.

Tehdy vskutku dobře bylo, říkám si a usedám.
My byli jsme noci pány, blízkost zahojila rány.
Kráčeli jsme tiše spolu, nikdo nechtěl víc být sám.

Zvláštní, jak průzračně čistá byla paměť má v ten den.
Omamný mok víčka tížil, údy třásl, oči klížil.
Přesto dnes vím každé slovo, každý krok i pohled jen.

Nabiti a připraveni šli jsme bok po boku v dál.
Já se smál a ty ses smála, nad hlavami luna plála.
Co jsme chtěli – naše bylo! Lidé mlčeli. Svět stál.

„Do tmy čekej,“ zašeptalas a já čekal trapně rád.
Povětří kol pulzovalo. V srdcích mnoho, v rukách málo.
Čeká s chutí, kdo si jist je: Stane se, co má se stát.
Kolikrát jsem za svůj život ruku v ruce nocí šel?!
Jednou zůstal jsem před dveřmi, jindy ne, a přece věř mi:
Noc tu cosi jinak bylo – žít, tak strašně žít jsem chtěl.

Osud nakloněn nám nebyl, pootevřel jen svou skříň.
Co hořelo, dodýmalo. Co se mělo stát, se stalo.
Tebe, sebe zapomněl jsem.
Vzpomínku tu – nepustím.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *