2.12.2016 Holohugo

Dopplerův efekt

ilustrovala Natálie Rajnišová

____________________

Byl nesmrtelný. Připadal si jako střed všeho, jako bod, kolem kterého plyne čas a odehrává se svět. Snad to bylo tím, že procházel obdobím, kdy celý svět čekal, co dokáže, a možná si ještě úplně nezvykl na to, jak z toho jednoho bodu pozoruje svýma dvěma očima, které sám nemůže vidět, oči cizí. Byl mladý. Nepřemýšlel nad tím, neuvědomoval si to. Byl svobodný, zdravý- byla to samozřejmost a ten nejblaženější stav duše, kterého mohl obyčejný smrtelník kdy dosáhnout a který si potřeboval za každou cenu získat a udržet.


Stalo se ale párkrát, že mu onu nesmrtelnost cosi zpochybnilo nebo docela odebralo. Ty okamžiky byly zatím vždy jen pomíjivé a bylo lidskou přirozeností na ně vzápětí zapomenout. Letmé zakašlání či píchnutí u srdce patřilo sice k životu, ale zrovna tak ke smrti. Vmžiku se ale cítil zase dobře a blažený pocit se dostavil zpět. Tentokrát mu však tichý hlas ve sluchátku telefonu jakoby uvolnil pomyslný balonek nesmrtelnosti, který začal stoupat zpátky do nebe, odkud si ho asi kdysi přitáhl.
„Míšo, táta je v nemocnici. Když šel po ulici, dostal mrtvičku. Doktoři tomu říkali velice silné krvácení do mozku, prý z vysokýho tlaku,“ říkala potichu Michalova matka, jak kdyby to bylo něco strašně tajného a Michal cítil, jak se provázek balonku stále odmotává a nejde zastavit, protože jeho otce, pro dítě nesmrtelnou bytost, z ničeho nic skolila mrtvice, jako běžného smrtelníka.
„Ale teď je z nejhoršího venku, dokonce je při vědomí. Prý měl strašlivý štěstí. Prosím tě, přijeď, ano? Jsem tu teď s ním, ale budu muset za chvíli odejít.“
„Jasně, hned tam jedu.“ A vědomí, že táta přežil a neumřel, že je také nesmrtelný, mu dovolilo znovu chytit šňůrku balonku, než úplně uletěl. Vzal si kabát a vydal se do tmy podzimního večera.
-2-
Přeběhl jsem ze své střední školy do budovy matfyzu, kde na mě čekal Honza, student astrofyziky, mě doučuje matematiku, abych z ní složil maturitu.
„Tak jak se povedl test z polynomů?“ zeptal se mě, jen co jsem přehodil kabát přes židli.
„Proč, když projede kolem třeba sanitka, tak když se blíží dělá: uau, uau, uau, uau, a pak, když se vzdaluje: huuau, huuuau…“
„Jo, to myslíš Dopplerův efekt,“ bylo mu hned jasné. „Ale co to má co dělat s polynomy a matematikou?“ ušklíbl se a zacukaly mu koutky, protože moc dobře věděl, že mi to s tou sanitkou bude muset vysvětlit, protože mi viděl v očích pokaždé velikou zvědavost a lačnost po zodpovězení otázek plynoucích z okolního světa, na které by mi nikdo neodpověděl, ale také pro to, abych měl klid v mysli na počítání jeho příkladů. Už se z toho stal takový rituál. Vždy jsem si na začátek našich posezení přinesl v hlavě pár takových otázek a Honza mi na ně velice mile a trpělivě odpovídal. Nakonec jsme se oba těšili jen na tyhle začátky hodin, kdy jsem já cítil úžasný pocit toho, že mi učitel vysvětluje to, co mě opravdu zajímá, a on, že má studenta, který je sice ňouma na počítání, ale kterého zajímají věci, které by měly zajímat každého, kdo chodí po tomto světě.
„Když se ta sanitka blíží, slyšíš vyšší tóny, když se vzdaluje, dochází k posunu do nižší vlnový délky, takže uslyšíš nižší tóny.“
„Jestli jde o vlnovou dýlku, tak by se to mohlo stát i se světlem, ne? Třeba, že kdybych jel strašně rychle k semaforu, viděl bych jinou barvu,“ přeháněl jsem vesele.
„No, jasně, ale to bys musel bejt fakticky rychlej, ale jo, třeba když zkoumáš hvězdy na obloze, všechny mají barvu posunutou níž, takže se od nás vzdalují, jako ta sanitka.“
A už se rozpovídal a já nedýchal. Uvědomil jsem si, že i on je tím stále fascinovaný.
„Proto, když jsou takhle posunuté všechny, na kteroukoli se podíváš ze Země, znamená to, že se Země nachází v centru vesmíru, jak kdyby zrovna tady došlo k Velkému třesku.“
„Ale Země přece není střed vesmíru.“
„No on ten posun je stejný v jakémkoli místě ve vesmíru. Vypadá to, že střed vesmíru je všude. Střed vesmíru jsem já, střed vesmíru jsi ty.“
-3-
Aby se do nemocnice svezl, došel na tramvajovou zastávku, kterou měl hned za rohem. Byla to druhá stanice, takže se obvykle nacházel ve voze nějakou chvíli sám, než lidé přistoupili. To z něho dělalo jakéhosi pozorovatele okolí. Cestující vystupovali, jiní k němu do vozu nastupovali a v hloubi jeho podvědomí se upevňovalo přesvědčení, že je to on, kdo přetrvává, a že jsou to ostatní, kdo pravděpodobně neexistuje stále. Touto tramvají jezdil celý život a pokaždé v ní jeli cizí lidé, které nikdy neviděl a už ani nikdy neuvidí. S nástupem začínali existovat a s výstupem zanikali, i když ve voze kašlali, jedli, nebo telefonovali své matce. Zato on, poté, co vystoupil, žil dál a odehrával se kolem něj svět. Došlápl na refýž, tramvaj zacinkala a dala se zvolna do pohybu, unášeje pryč cestující, kteří pro něj v tu ránu přestali existovat.
-4-
Po doučování jsem jel domů. Naskočil jsem do tramvaje a sedl si na volnou sedačku před pohledného mladého muže.
„Někde jsem ho už viděl,“ vyvstalo mi na mysli. „Asi se mnou jel někdy tramvají.“
Na chvilku mě zabolelo u srdce, že nevypadám jako on, ale hned jsem se s tím přestal trápit, protože mi v kapse zazvonil telefon. Byla to máma, které jsem slíbil, že pro ni dnes večer zajedu autem do nemocnice, kde pracovala. Když jsem domluvil, mladý muž za mnou už nebyl a místo něj se za mě posadil David, můj kamarád ze střední školy, který ji absolvoval minulý rok a teď studoval medicínu.
„Nazdar!“ Pozdravil mě hned.
„Jedeš z nemocnice?“ ptal jsem se.
„Jo, až teď nám tam skončila škola. Konečně domů!“ odmlčel se na moment. „A co ty, kam se budeš hlásit?“
„Asi na filozofii.“ odpověděl jsem.
„Teda… A co s tím pak budeš dělat?“
„No, spíš bych tam chtěl dostat odpovědi na různý otázky.“
„Jako třeba?“ naléhal zvědavě s pobaveným úsměvem.
„Třeba jestli padající strom uprostřed pralesa, který nikdo neslyší padat, vydává při tom padání nějakej zvuk.“
Jeho výraz se změnil – trochu zvážněl, naklonil se blíž a řekl, že na to, abych na tohle přišel, nepotřebuji žádnou školu.
-5-
Vešel do budovy nemocnice a našel oddělení neurologie. Sestřička ho zavedla k doktorce, která ho chtěla zpravit o stavu jeho otce ještě před tím, než ho za ním zavede.
„Prodělal silné krvácení do mozku, teď už je ale stabilizovaný, i při vědomí a až si odpočine, čeká ho náročná rehabilitace,“ říkala mu spíše profesionálně.
„Jak to?“ musel se zeptat, přestože tušil, co se asi stalo.
„Nemůže hýbat levou polovinou těla.“ odpověděla s trochou soucitu. „Ale je možné, že jak se bude krev vstřebávat, tak se po cvičení vrátí do normálního stavu.“
Už nic víc vědět nepotřeboval, všechno bylo řečeno. Poděkoval milé doktorce ve středních letech, která ještě dodala, že by za otcem měli v následující době chodit co nejčastěji a hodně ho podporovat.
„Ahoj tati.“ pozdravil s mírnou nejistotou ve dveřích a až pak opravdu pohlédl na postel, na které ležel jeho otec, najednou o několik let zestárlý, s křečí v obličeji a se zatnutou levou rukou položenou na přikrývce.
„Ahoj Michale,“ odpověděl s nesmírným úsilím, aby skryl, že má problém vůbec mluvit.
Michal se posadil vedle něho a chvíli moc nevěděl, jak pokračovat. „Doktoři říkají, že to bude dobrý. Prý se ta sraženina vstřebá a…“
Otec ho přerušil a usmála se mu jedna polovina obličeje. „Míšo, ukaž, podej mi ruku, jdem. Vstřebávat se mi to může i jinde, já nejsem žádnej mrzák.“ naléhal a natáhl ruku směrem k Michalovi. Druhá se ani nepohnula.
„No tak, poďme se projít, dej mi ruku!“ soukal ze sebe těžce otec zvuky.
Michal ze sebe nemohl vypravit ani hlásku, jak kdyby na něj nemířila ruka, ale pistole. „Je tam kosa,“ vymyslel nakonec.
Otec položil ruku vedle té chromé, otočil hlavu a podíval se oknem ven. „Tak teda jindy nebo až bude hezky.“
Na konci této věty vešla dovnitř sestřička s vozíkem, dala před tátu na postel stoleček a položila na něj jeho večeři.
„Pomůžete mu?“ zeptala se a dala mu do ruky lžíci.
Stačil jen kývnout hlavou, a už byla na odchodu. Před otcem leželo v misce rozemleté maso ve šťávě, aby to mohl jíst jen jednou rukou a nemusel moc kousat.
„Přece mě nebudeš krmit.“ řekl, vzal si lžíci od Michala a dal si první sousto do úst. Špatně se mu kousalo i polykalo, jak měl napůl chromý jazyk. Po bradě mu stékaly sliny smíšené s kaší a tak Michal vzal ubrousek a utřel mu ji.
Najednou tátovi po lících stékaly dva potůčky slz, aniž by přitom vydal hlásku.
„To je konec,“ vypravil ze sebe, oči upřené do těch Michalových. „Co se mnou bude?“ odmlčel se, utřel si oči rukou a pak s ní prudce odstrčil tu druhou, chromou. „Radši bych chcípnul, než bejt mrzák!“ zakřičel.
A po těchto slovech s třasknutím praskl Michalův balonek nesmrtelnosti, jak si jeho otec přál umřít, a jak sotva ztělesňoval živou a zdravou nesmrtelnou bytost, kterou od malička znal. Jeho tělo, způli živé a způli mrtvé, nemohlo dobře jíst, mluvit, natož chodit. Tím pohledem, jakoby sděloval přerostlému dítěti, že je to omyl, myslet si, že je otec nesmrtelný, a že logicky bude muset jednou nahradit jeho místo.
Sestřička odnesla takřka netknuté jídlo a vzápětí přišla ještě s kolegyní, aby otce na lůžku omyly.
„Proč ho nevezmete do sprchy?“ zeptal se.
„Protože se s ním nesmí hýbat, je po mozkové příhodě.“ odpověděla jedna z nich a odkryla přikrývku, pod kterou byl otec nahý. Druhá mu ohřátými vlhkými ručníky omývala tělo a spatřila Michala, jak upřeně kouká na lůžko s otcem.
„Prosimvás, už je sedm a náštěvy sou jen do šesti,“ naznačila sestřička. „Přiďte třeba zítra,“ dodala.
Zamával otci s neupřímným úsměvem ve tváři a vyčerpán s tíhou u srdce za sebou zavřel dveře od jeho nemocničního pokoje.
-6-
Vystoupil jsem z tramvaje a došel jsem domů, kde otec připravoval u večerních zpráv večeři.
„Jedu pro mámu jo?“ dával jsem mu vědět, dívaje se ve stoje na zprávy.
„Dobře, to bude akorát,“ odpověděl.
Dnešní silniční nehoda u Průhonic u Prahy se stala osudnou dvacetiletému řidiči. Svou neohroženou rychlou jízdu ukončil čelní srážkou s protijedoucím kamionem. Experti tvrdí, že to není bohužel poprvé ani naposled, kdy za volantem zemřel mladý člověk… Půjčil si rychlé…
Otec zpozoroval, jak se na televizi upřeně dívám a řekl: „Mladí lidé jsou nesmrtelní.“
„To je přece pitomost.“ nechápal jsem.
„Protože jsi dost vyspělý, abys přišel na to, že je to pitomost. Truman Capote napsal, že když umře člověk, svět by se měl zastavit, ale to se nikdy nestane.“
-7-
Chtěl se vytratit, dostat se co nejdál od otce, který ho připravil o jeho nejcennější věc. A tak přidal do kroku. Vyšel z areálu do světa zahaleného do tmy podzimního večera. Na zastávku přijížděla tramvaj, ze které se v jeho očích stal nejrychlejší prostředek útěku od otce v nemocnici k pomíjivým lidem. Rozběhl se, a jak se rozdýchal, tlačení u srdce odeznělo a hlava se mu vyčistila od pochybností. Jede pro mě, jak na zavolanou. Znovu se stal středem vesmíru, ostatní lidé existovali jen proto, aby viděli, jak elegantně dobíhá tramvaj. Stačily tři skoky na refýž, když veškerý okolní zvuk přehlušily pištící pneumatiky auta, které vzápětí nabralo ten sebevědomý střed vesmíru na kapotu, vymrštilo a odhodilo před sebe vedle refýže, kam měl namířeno.
-8-
Pár set metrů chybělo, abych zabočil do nemocnice, kde na mě před pavilonem neurologie čekala má matka, když mi před světla skočila štíhlá vysoká postava. Sotva jsem stačil dupnout na brzdu. Ještě před nárazem mi hlavou probleskly tisíce omluv tomu člověku, který nemohl být o moc starší než já, protože mi bylo předem jasné, že s tím už nic neudělám, že mu za úlomek sekundy ublížím. Poté jsem musel zavřít oči, jak se proti mně řítil jeho ostře řezaný profil mladého muže.
Auto se zastavilo. Přes čelní sklo nebylo nic vidět, jak na něm byl bílý pavouk z prasklin. Vystoupil jsem a z tramvaje stojící vedle na zastávce zrovna vystupoval její řidič. Asi to všechno viděl.
„Tyvole, vždyťs ho přejel!“ pronesl a rychle se přesunul před můj vůz, v jehož reflektorech ležel bez hnutí ten mladík, který asi před hodinou seděl za mnou v tramvaji.
„Haló, je ti něco?“ sklonil se řidič nad tělo. Ani jsem nevnímal, jak hloupé věty ten muž říkal a jen jsem stál a pozoroval tu postavu ležící v záři reflektorů, jak na jevišti nějakého divadla.
„Volejte záchranku!“ vykřikl tramvaják někam za mě, protože se za mnou utvořil polokroužek ze zvědavých chodců a cestujících z tramvaje.
„Je po něm?“ ozývalo se tiše z hloučku a já jsem si uvědomil, že stejně tak jako já asi nikdy neviděli mrtvého člověka a že jsou fascinováni tím, že se takovéhle věci opravdu dějí. Doteď si ze smrti dělali legraci nebo o ní slyšeli mluvit ve zprávách, ale tentokrát se jich to přímo dotýkalo. Byla to názorná demonstrace lidské smrtelnosti.
„Máme tady nějakýho svědka?“ zeptal se řidič hloučku.
„Já jsem to všechno viděla,“ ozval se starší ženský hlas.
„Dobrý, já totiž budu muset jet dál.“ A podíval se za svůj vůz, kde už stála další tramvaj.
„Naštěstí to do nemocnice nemá daleko,“ dodal, popotáhl si kalhoty a vrátil se do kabiny řidiče.
Já jsem stále stál na místě a díval se na to, co jsem provedl- připravil jsem mladého člověka o jeho nesmrtelnost. Mezitím se obří kola tramvaje začala otáček kolem jeho hlavy jako obří neúprosné ciferníky světa, jehož čas plynul dál. Přesně tak, jak mi to řekl táta, přesně tak jako to napsal Truman Capote.
-9-
„Píp….píp….píp.“ ozývalo se mu v hlavě každou sekundu hlasitěji a hlasitěji.
„Píp!“ Čas se pro něj rozběhl, otevřel oči a uviděl ubíhající světla na stropu nemocniční chodby. Zamotala se mu hlava. Nemohl přijít na to, co se děje. Pípání se zrychlilo, načež se nad něho sklonila hlava.
„Tak jste se probral, jak vám je?“
„Bolí mě hlava.“
„Reaguje, jedem na sken mozku a EEG!“ zavelel ženský hlas a chodba ubíhala dál.
„Dobrý večer.“ pozdravil mladý obličej. „Srazilo vás auto. Teď se vám koukneme na tu hlavu.“
A vsunul ho do tunelu, který vydával nepříjemné zvuky.
„Děkujte tomu tam nahoře, že máte jenom otřes mozku. Chvilku si vás tady ale necháme na pozorování a na další vyšetření.“ usmíval se a začal se od něho vzdalovat, jak už Michal zas ujížděl a jen slyšel, jak ještě několikrát pro sebe doktor opakoval: „Ten měl ale štěstí…“
Vozili ho na různá vyšetření a doktoři se sestřičkami kolem něj kroužili jako hvězdy kolem středu vesmíru. Stále slýchával, jaké měl štěstí a ačkoli ho bolelo celé tělo, byl konečně zase plný toho blaženého pocitu. Vše se potvrdilo. Byl nesmrtelný.

Tagged:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *