Pozemek na stráni – III. část

Pozemek na stráni (c) Markéta Červinková

Vzbudil mě řev cirkulárky. Tak akorát. Hodina do setkání s makléřem. První, na koho jsem po probuzení pomyslel, byl Richter. Až poté Helena. Vyčistil jsem si zuby, oblékl se, sbalil pár svých věcí, urovnal peřinu a odešel na snídani. To všechno tak plynule a v klidu, jako kdyby se jednalo o každodenní rutinu.

Zbývala půlhodina. Sedím v autě před penzionem a přemýšlím. Mám před sebou úkol, který je důležitý a který musím jako hlava a zároveň zástupce rodiny splnit. Stačí jen prohlédnout s makléřem pozemek, prohodit pár vět a domluvit se, kdy podepíšeme smlouvu. Pak můžu okamžitě odjet domů za Helenou a za Eliškou. Nic, co bych nezvládl. Je to prosté od samého začátku.

Otočil jsem klíčkem v zapalování a vycouval z parkoviště. Číst dále

Pozemek na stráni – II. část

Pozemek na stráni (c) Markéta Červinková

Mezitím, co se mě detektiv vyptával, mrtvé tělo konečně zmizelo. Kdosi ho odnesl. Pro sanitáře už žádná práce nezbyla a tak odešli. Nakonec jsem v hospodě zůstal jen já společně s vrchním a dvěma muži středního věku. Trojice místních stála shluklá u stolu, kde se ten chlap zastřelil, a mě si vůbec nevšímali. Hovořili mezi sebou. Místnost čpěla dusnou, napětím prodchnutou atmosférou, kterou hospodský sytil mlaskavými údery hadru stírajíc krvavou stopu nešťastného incidentu.

Zamířil jsem k baru a sedl si tak, abych neviděl na ono místo. Na odchod z hospody jsem nepomyslel. Zůstal jsem tam. V ten moment mi na tom nepřišlo nic podivného. Číst dále

Pozemek na stráni – I. část

Pozemek na stráni (c) Markéta Červinková

V hospodě sedělo snad celé městečko. Stál jsem ve dveřích a rozhlížel se po volném místu. Muselo to trvat nepřirozeně dlouho, protože ke mně brzy několik pijanů pozvedlo svůj nedůvěřivý pohled. Když mě zmerčil vrchní, jen nepatrně pokývl hlavou a pokračoval v čepování piva. Rty se mu ani nepohnuly.

Jediné neobsazené židle byly u stolu, kde seděl osamocen starší vrásčitý muž. Přisedl jsem k němu. Štamgasti na mne v tu ránu opět sborově upřeli zrak. Znejistěl jsem, ale můj spolusedící to vůbec nezaznamenal. Mezi prsty jedné ruky převaloval ubývající cigaretu a druhou dlaní žmoulal špinavý rudý ubrus. Chvíli jsem si toho chlapa prohlížel – brunátnou tvář rámovaly ostré rysy, navíc zvýrazněné rýhami času, nebýt hustého obočí a mdlých rybích očí mohl to být v mládí fešák, takový ten typ drsňáka, na kterého holky letí. Ale co já vím, třeba na něj doopravdy letěly a s jednou z nich se třeba vzal a teď před ní každý večer prchá do hospody na piva a na cigára. Číst dále

Yasodhara

První roky jsme bydleli v minivanu na vesnici. Byl to vlastně takový kompromis mezi svobodou pohybu a naší touhou být blíž přírodě. On se jmenoval Alex a byl syn majitele autosalonu, nedostudoval teologii ani pozdější filosofii a ve znechucení s moderním světem se rozhodl přidat k libovolné, leč osvobozující víře. Dal se tedy k našemu Hnutí. Já jsem byla dcera jednoho z lektorů. Objížděli jsme francouzský venkov i větší města a moji rodiče nabízeli spirituální poradenství a víru, kde se zrovna dalo.

Tak nás Alex našel. Vlasy nagelované, zuby perleťově bílé, v kompletu od Hugo Bosse a s obličejem opuchlým od breku. Číst dále

Ruce

„Miluju tě,“ zobrazí se Nadě na displeji zpráva od Járy.

Vyťukává odpověď: „Já tebe taky. V Praze budu v sedm,“ a stiskne tlačítko odeslat. Odkládá telefon a jde do kuchyně. Má chuť na kávu. A taky na… Co? Káva není? Myslela si, že ji s holkama kupovaly minulý týden. Nebo to byl předminulý? Čas se chová při životě na koleji zvláštně. Občas se smrskne. Občas natáhne… Pro novou kávu se jí ale teda moc nechce. Bere si skleničku a natáčí si do ní vodu.

Chvilku bloumá po kuchyni. Něco k jídlu? Ale vždyť nemá hlad… Číst dále

Hořkosladké barvy mravenčích královen

Už bych měl bejt doma. Fogi zas bude mít kecy, jestli mě chytne.

Zavřu oči. Otevřu oči. Nade mnou červený střechy, a když se tramvaj natočí na východ, svítí mi do tváře oranžový slunce. Lidi venku se plazí jako slimáci. Rozdvojujou se a spojujou a točí se a míchaj se. Některý docela nepokrytě tajou ve svítání, barvy mají rozlitý v plochách svých stínů. Mířej v sobotu ráno do práce a pospíchaj a jsou rozteklý po celý ulici, barevný kravaty navlhčený blýskavýma parfémama, smíchaný v nesourodou matlanici rozmazanou na chodníku. Číst dále

Zápisky Trudomysla Pražského

I.

Tramvaj číslo 18 zahýbá ke Karlovo náměstí.

Blonďatá pětadvacítka štěbetá do telefonu: „No předevčírem… Jako bylo to fajn, ale nebudem spolu… Je z práce a tak, víšco…“

Podřimující děda se rázem probudí. Zastřihá ušima. Posléze se napomíná. Nesmí vypadat tak nápadně… Sklání hlavu, slechy však dál chvatně mapují prostor.

Slečna po krátké odmlce pokračuje: „Jo, sejdeme se tam. Nejlepší kalbička to bude!“ Číst dále

Slastné valašské ÁÁÁ

Svými zkušenostmi s chlastem zapadám mezi vrstevníky mezi žabaře. Svůj podíl na tom má fakt, že jsem asociál. Do svých patnácti jsem se asocializovala s matkou u seriálů Ulice, Můj přítel Monk, Gilmorova děvčata a pátečních přenosů z divadla na ČT2. Když jsem poprvé neplánovaně vešla na diskotéku, svou prostotou jsem tam zaujala méně, než červenou batikovanou sukní a fosforově žlutým svetrem. Ale nepředbíhejme.

Napřed musím zmínit počátky. Alkoholismus je mi předurčen geneticky. Jelikož jsem napůl ze Slovácka a napůl z Valach, nepije u nás doma jen jeden člověk, a to poté, co absolvoval léčení v Kroměříži. Číst dále