Cígo, sauna, Kremrolee #13: Všichni jsme v píči

ilustroval Jan Netolický

______________

„A víš, že se to nedá umejt, jo?“ ptám se Lukáše, když mi do telefonu oznamuje, že si nechal udělat tetování.

„Vím, vím… Hele tak se uvidíme ve čtvrtek v sauně… I když počkej, já vlastně do sauny asi nemůžu.“

„Tak se připojíš pak na pivo?“ Číst dále

Cígo, sauna, Kremrolee #12: Potkali jste někdy v hospodě Národní divadlo, které na vás posléze začalo vyplazovat oponu, aby vám následně vyrostla vaše druhá hlava a začala vám vyčítat ráčkování?

Ilustroval Jan Netolický


Čekám ve frontě na pivo a tu ho vidím.

Mává na mě.

Bože můj!

Ještě se usmívá. No, ty vole, to je prdel…

Národní divadlo, který mi mává a volá: „Markuuu!“

„Kurva, co to máš na hlavě?“

„To je Nová scéna! Sluší mi, ne?“

Co tady dělá? Jak to, že se sem do toho malýho podniku vejde? Dobře, slíbil jsem si, že po křtu přestávám pít. Je už taky nejvyšší čas. Tyhle haluze už jsou přeci jen moc. Bavím se s Národním divadlem, vlastně mě to příliš neznepokojuje a co hůř, neznepokojuje to ani nikoho okolo… Číst dále

Drink & Draw: Pero, punk a pivo

Znovu jsme se vrátili do prostorů Cross Attic abychom zažili skvělou atmosféru tamního uměleckého a prostorového punku, piva, vína a hlavně lidí s vášní pro svoje řemeslo.

Pod vedením Jiřího Světinského umělci kreslili tentokrát ženský model, na kterém si mohli vyzkoušet jak rychlé pětiminutové skeče tak i dlouhé vykreslovačky, které trvaly dvacet minut.

Číst dále

Cígo, sauna, Kremrolee #11: Cesta k nesmrtelnosti? Uříznutá hlava!

ilustroval Jan Netolický


„Už tam na mě v lednici čekají duby,“ řekne Jeník a znalecky foukne do načechrané pěny. V Kremrolee bylo plno, tak sedíme v hospě o kus dál.

„Coooo?“

„D-U-B-Y,“ hláskuje kumpán.

„Vole, to máš jako v lednici stromy?“

„Ale ne, zatím jen žaludy.“

„Aha a kdy ti to vyroste?“

Jeníček upije piva a zamyslí se: „Pohlavní dospělosti dosáhne dub po sto letech.“ Číst dále

Tyko Say: Smíchov

Tyko Say is something else. Poetry with rhythm that takes you back to the good old 70s. Prague neighborhoods under uncompromising scrutiny. Be sure to check out his Youtube channel. Gil-Scott Heron approves.

Číst dále

Cígo, sauna, Kremrolee #10: Definice zmrda?

ilustroval Jan Netolický

________________

„Sem si myslela, že seš větší zmrd,“ usměje se na mě Anežka, když v rámci úterního oběda čelistmi luxujeme talíře: omáčku, drobky…

„Ale to já jsem, to se zas neboj,“ bráním se.

Pak už se k tomu nevracíme, ale mně to furt vrže hlavou. Jsem, nebo nejsem zmrd? A hlavně – kdo obecně je, nebo není zmrd? Radši se k tomu nevracím. Radši v klidu dojídáme a já si dávám pivo a pak ho dopíjím a jdeme domů a je nám fajn. Loučíme se. Číst dále

Divadlo jako koukání na mraky (reflexe představení Keep Calm)

Alfréd ve dvoře minuý týden nabídl pražskou derniéru představení Keep Calm. Oceňovaná inscenace skupiny Ufftenživot nabídla divákům humor, krásu i zrcadlo. A v tom se dalo nahlédnout do pořádné hloubky.

Dívat se na mraky je skoro terapeutická činnost. Chaotická abstraktnost nebe chvíli uklidňuje, chvíli nudí – ale nakonec chtě nechtě nutí v roztodivných bílých tvarech oblaků hledat obrysy konkrétních předmětů. A čím déle se člověk dívá, tím je nebe zaplněnější jeho vlastními asociacemi a myšlenkami. Číst dále

Dr. Filipitch: „Slam jsem začal dělat proto, abych nemusel sedět v porotě.”

Mistr ČR ve slam poetry za rok 2017 Filip Koryta alias Dr Filipitch je jedním z nejvýraznějších performerů české scény. Za sebou má stovky vystoupení v domácím prostředí i v zahraničí. O tom, jak vznikají jeho slamy i básně, jaká jsou specifika českého slamu nebo jaké benefity mají slamová pravidla, jsme si povídali na zimní edici festivalu Hradecký slunovrat.

Kdy jsi byl naposledy na slamu jako divák?

Je to dost dávno a těch akcí je tolik, že o tom nemám úplně přehled. Mohlo to být asi v srpnu, takže tři měsíce zpátky.

Byl jsi i v divácké porotě?

Ne, to určitě ne. Já docela často říkám, že slam jsem začal dělat proto, abych nemusel bodovat. Číst dále

Cígo, sauna, Kremrolee #9: Jacku! Já letím!

ilustroval Jan Netolický

______________

 

Sedíme s Jeníčkem v baru Kremrolee a upíjíme chmelový nektar.

Tu začne z prostoru vyvstávat povědomá melodie. Zamyslím se, típnu větu, kterou právě říkám. Odkud jen…?

„Ty vole, to je z Titanicu!“ vyhrknu nahlas.

„No jo, hochu,“ opáčí pobaveně Jenda.

„Hele já se u něj kdysi rozbrečel.“ Číst dále

Jackpot

Každou neděli jsem si kupovala los do loterie. Čekala jsem pak u televize na slosování a Tom, dnes už můj bývalý manžel, mi vysvětloval, že šance, že zrovna můj los vyhraje milionový jackpot, je zhruba stejná, jako že na mě spadne z nebe meteorit. Věděla jsem, že má pravdu, ale stejně jsem vždycky seděla na naší pohovce, los sevřený v prstech a čekala jsem. Sice jsem nikdy nevyhrála loterii, ale na té naší pohovce jsem byla zrovna v tu chvíli, kdy na mě ten meteorit spadl.

Byla to shodou okolností také neděle, krátce po obědě. Moje matka si vždycky šla zdřímnout do svého pokoje. Tom hned po obědě vyrazil do města. Kuchyň ani obývací pokoj, ve kterém byla již několikrát zmíněná pohovka, nebyly naše. Vlastně skoro nic z toho domu nebylo naše, měli jsme v něm jen pronajaté dva pokoje. Číst dále