Vše pomine

Alfred Tennyson působil napříč většinou devatenáctého století, kdyby to bylo tak jednoduché, dožil by se letos 210. narozenin. Z laciných škatulek je nejjednodušší vybrat novoromantismus a označit jej za viktoriánského básníka. Tím to ale nehasne.

Tennyson je představitelem autora, který mnohé převyšuje nejen schopností dosáhnout jasné zvukové malby a působivé veršové výstavby, nýbrž už samotným uvědoměním, které jeho dílo provází. O jaké uvědomění jde, zůstává cíleně nedořečeno – lze o něm totiž napsat mnoho, a přece se jeho poznání nepřiblížit. Nemůže být na škodu vrátit se k tvorbě tohoto dvorního básníka, jenž byl za svou tvorbu odměněn i šlechtickým titulem. Je básníkem monumentu, odhodlání, smíření, zralosti i neustálého proudu zpovědi – oproti těmto aspektům stojí malý, male stvořený člověk, který zůstává pouhostí, i když ho Tennyson vtiskává třeba do oděvu Lancelota. Číst dále

Do teplých krajin

Za oknem Hradčany a sníh. Na stromech zmrzlé pupeny. Je začátek dubna. Dny zebou. Pijeme čaj a mlčíme. Mluví na nás tachometr. Všude cítím tíhu času a čaj chladne ti v průsvitných vrásčitých rukou.

Oné noci tě vzbudila žízeň.

Vstáváš, potichu jdeš do kuchyně, hlavně nevzbudit vyčerpanou matku, tolik si toho prožila. Se sklenicí vody se chceš vrátit do postele. Nedá ti to. Otevíráš dveře jídelny. Vždyť vypadá, jako by spal. Otec. Leží ve svém nejlepší obleku, vyleštěné botky jakoby svítily do tmy, stejně jako jeho bělostné ruce. Rakev je dubová. Chceš se na něj usmát, dotknout se ho. Nedokážeš se však přiblížit. Chvíli tam jen stojíš. Tenhle smutek ještě neznáš, je tak čirý, tak nezlostný, ne náruživý, jen bolí a je temný, pomalu se ti omotává kolem hrdla, nedokážeš udělat krok vpřed. Pomalu zavíráš dveře, vracíš se do pokoje, sklenice vody nedotčena. Ticho a tma, jen tvé malé bulvy svítí do tmy pokojíčku. A tenkrát kolem tebe prošla smrt poprvé. Prošla znenadání, uštkla a rychle se odplazila pryč.
Číst dále

Nedosáhnu

Z něžné poetiky Honzy Michálka nečiší jenom upřímnost. Z klidného toku slov nechává vystupovat krásné a zneklidňující obrazy. Jemný. Vostrý. Suprový.

 

První slova po ránu

večer poznávám po hmatu.

Světlá dívka nakukuje pod ránu,

nic a vůbec nic jí nemůže umazat

ruce, prsty ani dlaně. Číst dále

Pauza na cígo

Venku je strašná zima, takže když se jde kouřit, je to odsun. Kabáty, šály, čepice, všichni se sbírají, někdo přitom shodí židli a zbytek kavárny se po té ráně otočí. Tadeáš ji rychle zvedne, trapně je mu jenom vteřinu. I přes svůj debakl se židlí je hotový jako první, zbytek osazenstva vypadá, jakoby se chystal přejít Sibiř, jemu stačí bunda, i když je venku mínus pět a je kvůli těm svým práškům čím dál tím hubenější. Zima mu prostě nebývá nikdy. Všimne si, že Ema během celé té akce zůstala sedět a obrací v prstech zapalovač, jakoby si v jeden okamžik řekla, že ven kouřit přece jen půjde, ale donekonečna si to rozmýšlela, což je Emě docela podobné. Ta holka nikdy neví, co si objednat, jestli pivo, nebo víno, natožpak jaké, nikdy neví, jestli je unavená a jde domů, anebo má chuť ještě zapařit, nikdy neví, jestli chce fakt vážný vztah nebo něco nezávazného, aby se mohla soustředit na kariéru, i když samozřejmě neví, na jakou. Svoboda volby je pro takovou nerozhodnou holku tím největším vězením. Tadeáš si občas myslí, že by se Ema měla vykašlat na svou emancipovanost a najít si chlapa, který jí všechno pěkně nalinkuje, ráno ji bude budit a v noci jí bude zhasínat a Ema nebude moct říct ani popel, ale vlastně bude šťastná, protože už nikdy nebude muset o ničem rozhodovat. Luskne prsty Emě před obličejem a ona k němu zvedne oči, modrý jako safíry, ještě modřejší pod peroxidově bílou ofinou.

Ty nejdeš na cígo?

Eminy prsty pořád otáčí zapalovačem a nerozhodně zavrtí hlavou. Číst dále

Molitan

Prvotní myšlenka oproštěná veškerých příkras. Dlouhodobá úvaha vydávající se za momentální nápad. Všechno v tom nejpravějším odstínu dané barvy. Intenzita, kterou nemožno ovládat ničím z vnějšku. Pravda a její absolutní protiklad ležící vedle sebe. Veškerá frustrace z minulosti nahromaděná do jedné peřiny, dvou polštářů, do nekonečných hodin jednoho líného dne, kdy se vůbec nemluví a úplně všechno kolem se naplní sladkým potem.

Číst dále

Sebevrazi

A: Hele, víš, co se mi dneska přihodilo?

B: Jak asi mám vědět, co se ti dneska přihodilo?

A: No, tak jasně, že to nevíš, to jsem myslel jako řečnicky.

B: Jak jako řečnicky?

A: Jako tak. Jako prostě začátek konverzace, jako řečnickou otázku. Já samozřejmě nepředpokládám, že víš o všem, kde jsem byl a co jsem dělal.

B: No, to já taky nevim. Číst dále

Nové otázky nového divadla / malá reflexe Malé invetury

Ve čtvrtek skončil sedmnáctý ročník festivalu nového divadla Malá inventura. V devíti dnech se na pražských scénách představovalo to nejlepší z (nejen) české alternativní divadelní scény. Ani Ink neodolal: odskočil si ze světa písmenek do divadelního vesmíru a přináší docela nepoučené, ale o to upřímnější reflexe dvou zhlédnutých inscenací.

 

Like Me If You Can / prostor pro sdílení

Cílem divadelního spolku Performalita je hledání abnormalit, kterými se dá obohacovat performativní umění. V Like Me If You Can odehrálo herecké duo Karolína Zajdel a Filip Šebšajevič na půdě Crossu intimní a introspektivní představení, ve kterém se ztrácela hranice mezi postavou a hercem. Číst dále

Druhý hlas

Z připravované sbírky Lukáše Tomáška přináší Ink báseň plnou basů. V Druhém hlasu se život mění za hranice pohádky – bez okolků a přitom s něhou. Poezie. Která. Pomalu. Hezky. Plave.

 

Vše je odmítnutí

všechno přijetím

I když svlékneš svoji kůži

i město pod ní a pachy pod ním

když svlékneš kůži

tu úplně nejhlouběji Číst dále

Jehličí a další básně

(Ne)milostná poezie Lenky Chýlové. Hravé motivy, hravý jazyk. Hutné básně, které nepřečtete na první dobrou. Ve slupce dužina, v dužině pecka, v pecce jehličí.

 

trochu tu být 

i po ránu 

nechat se problikat

tím nejstarším reflektorem

ikdyž na těle ještě namrzá jinovatka a v duši Číst dále

Akt

Hanka se dívá na svou sestru, jak je vyložená z balkonu, jak fouká kouř k černé obloze, ale pořád je připravená na to tu cigaretu odhodit, jakmile se ve dveřích objeví máma, protože i když je dospělá a může si dělat, co se jí zlíbí, tak má pořád doma pocit, že je malé dítě. Matka ji neustále obskakuje a vzdychá, ty seš už tak dospělá, a je pro ni čím dál tím těžší se dospěle chovat a zapomenout na to, že ta stejná matka, která vychvaluje do nebe její dospělost a samostatnost, ji před deseti lety zfackovala za to, že si od spolužáka jenom jednou potáhla. Hanka se posadí na židli vedle ní, přitáhne si kolena k bradě. Sestra se na ni podívá koutkem oka, jakoby chtěla dát najevo, jak moc je dospělá a jak moc má starostí a zeptá se na Martina.

Hanku vytáčí, že se vždycky ptá tak posměšně, co ten tvůj nový objev, přitom to už dávno není nový objev, jsou spolu skoro dva měsíce. I když jsou spolu je taky špatný pojem, Hanka upřímně neví, jestli jsou spolu – když jdou spolu ven, tak spolu jsou, ale pak třeba tři dny nenapíše a ještě se jí vůbec nezeptal, jestli by nechtěla být jeho přítelkyně, ale Hanka neví, jestli se na to vůbec lidé ještě ptají. Ví, že když její sestra chodila s tím Adamem, tak se jí právě zeptal, jestli by nebyla jeho přítelkyně a ona řekla, že jo, Hanka strašně závidí, taky by to chtěla mít tak strašně jasné. Samozřejmě, mohla by se Martina zeptat, jestli by nechtěl být její přítel, ale na to nemá odvahu. Tak raději převede hovor na svůj druhý největší problém. Sestra už se na ni nedívá koutkem oka, ale pěkně zpříma a Hanku zarazí, že vypadá opravdu zděšeně, po posměchu není ani stopy. Číst dále