Nastoupil jsem jako součást davu

Nastoupil jsem jako součást davu do metra a po chvíli postávání u dveří jsem se ponořil hlouběji do vagónu. Stanul jsem nad trojicí červených sedadel a civěl do svého odrazu v černém okně.

Na polstru seděla tlustá paní a proti ní snad její vnuci, dva asi desetiletí chlapci. Žena si hřbetem ruky otřela mastné čelo. Bylo skoro tak odpudivě mastné jako kuřecí řízečky, jež hrabala z papírového mastného pytlíku a podávala vnukům, kteří po nich sahali jako ptáčata s otevřenými chřtány. Navíc se mezi sousty cpali rozmačkanými hamburgery. Odvrátil jsem zrak a hledal, kam bych mohl utéct, ale vagón byl plný. Číst dále

Pozvání

Hutná atmosféra jednoho pozvání. Hlad, nevyspalost a stesk. Theodora Voráčková začarovala prózu do básně.

 

Zklamaně odkládáš telefon

Zase tě pozvali až na čtvrtou

Nádobí bude sklizené

Pečlivě umyté talíře se budou v odkapávači opírat o vyleštěné sklenice Číst dále

Když jsem byl člověkem

Kontemplativní miláček Inku Dominik Obruča a další várka jeho poezie. Hebký odraz absurdity bytí, lidského i nelidského. Prostá poetičnost, která promlouvá.

 

Když jsem byl rybou

nemohl jsem létat

Když jsem byl ptákem

nemohl jsem kvést Číst dále

O pařížské klobáse

Kdybych chtěla být v Maďarsku milionář, založím si firmu na výrobu obchodních cedulí. Ideálně podsvícených. U národa, který zásadně odmítá přejímání slov z jiných jazyků a pro který je třeba i ekonomika közgazdaságtan a basketbal kosárlabda, by člověk s podnikem takového zaměření vydělal tisíce i kdyby se zaměřoval dejme tomu jen na sortiment ovoce-zelenina (gyümölcsök és zöldségek).

Netřeba asi dodávat, že po příjezdu do Budapešti jsem byla naprosto, upřímně a zcela ztracená. Názvy, které se daly odvodit asi jako realtimový překlad turecké telenovely mi byly zcela neznámé a kdybych neměla maďarštiny znalý doprovod, brečela bych nějaké maďarské babičce do sukní a doufala, že si pamatuje Rakousko-Uhersko a teda i němčinu, kterou ještě jakž tak umím. Číst dále

Jako hledět do zrcadla

Viktor Hanebný, Jako hledět do zrcadla

Po dlouhé době zase v Inku! Viktor Hanebný a jeho básně, které vědí, co chtějí říct. Co si počít, když člověka znáte natolik dokonale, že se bojíte sami sebe?

 

Amatér životní praxe

 

Jsem amatér životní praxe

přesto založím si ordinaci

s bílým křeslem rentgenem

a bez sestřičky Číst dále

Včelí

Dole pod kopcem protéká tenký bezejmenný potok, na jaře plný síly a příjemně chladivý, v létě lenivý a téměř vyschlý. Jen několik kroků za ním, na kraji louky, je dřevěná lavice, a na ní včelí úly. Stlučené z nesourodých prken, stojí tam pečlivě vyrovnány do řady, jako by to byla osobitá díla ruční výroby, připravená k výstavě na nějakém řemeslném trhu. Stály tam už před lety, ale my jsme tenkrát měly vstup na území za potokem zakázaný, a tak jsme chodívaly jen do sadu ve stráni, obdivovat z bezpečné vzdálenosti, jak úly v ranním slunci hrají všemi barvami. Červený, oranžový, žlutý, zelený, počkat… zelený. „Ten chci!“ volala jsem, „Až vyrostu, ten velký zelený bude můj.“

„Jen si ho nech,“ řekla sestra, „já chci ten bílý, co stojí na kraji.“

„Ne, ten je můj, zamluv si nějaký jiný!“ osopila se na ni Marika od sousedů. Číst dále

Bytí a čas

Existencialismus Víta Ondráka. Život, smrt, umění a všechno mezi tím.

 

v papíru se rozpíjí inkoust

jako když se slova ztrácejí v moři textu

smysl je ztracen, sépie uniká do dáli

a my jen krátkozrace bloudíme

v černých brýlích skrývajících strach

Číst dále

V cizím městě

Město je plný vyplašenejch srnek. Přečti si báseň od Máji Fendrychové a třeba je uvidíš taky. Anebo jsi jednou z nich?

 

V cizím městě

Třepetá víčky jako motýl

Opřená o harmoniku Porsche tramvaje

Elegantně klidná

Když projíždíme kolem Letohrádku Číst dále

Šest stehů

Tadeáš s Emou kráčí vedle sebe na Lazarskou, aby chytli noční tramvaj. Teplota spadla o další dva stupně. Tadeáš za chůze kontroluje telefon, jakmile zapnul data, tak je to jako boj s hydrou, odpoví na jednu zprávu a naskočí mu dvě další, přitom se vlastně pořád nerozhodl, jestli bude jeho večer pokračovat. Chvíli uvažuje o tom, že by to otočil a někam šel, možné podniky, kde by opravdu neseděl sám, jsou zatím tři a postupem noci budou přibývat, ale zas je mu blbý nechat Emu na té zastávce samotnou. Ema se vedle něj snaží netřást zimou, nechápe, jak někdo v mínus šesti stupních může vypadat tak dobře a nedrkotat zuby, ona má na sobě pořádný zimní kabát s kožíškem, který sice celkem hřeje, ale který nesnáší (přísahala by, že to je jeden z důvodů, proč nenávidí zimu, protože v tom kabátě nevypadá jako Anna Karenina, ale jako debil). V kapse má ještě kulicha, ale toho nevytáhne, svádí vnitřní boj, ten kulich je hrozný, ale Tadeášovi se nelíbí ani bez kulichu, není čas na hrdinství, stejně bude za chvíli doma. Po chvíli si toho kulicha narazí na hlavu a chce umřít.

Číst dále

V učebně č. 413

Zvedám se ze židle, přicházím k oknu a pohlédnu na Hrad. Otevírám okno, vystupuji z něj na střechu, je tam malý balkon. Rozbíhám se a přeskakuji zábradlí z pískovce, plachtím a dlažební kostky se přibližují. Mé tělo se tříští, hlava puká, krev stříká.

Zvedám se ze židle, u okna se otáčím a dívám se do všech tváří, tážou se, ale já mlčím. Běžím k zábradlí, vystupuji na něj a za mnou se tají dech. Neohlížím se a vykročím do prázdna. Rázem se měním v prach a vítr mě odnáší k Národnímu divadlu. Číst dále