Panictví a jiné básně

Šťáva, vůně a jablka. Tomáš Zítko a jeho poezie, která nepozorovaně přechází z melancholie do vtipu a zpátky. Nečekejte přechodníky a archaismy, Tomáš si hraje s živým jazykem. Básně, které člověka obalí jak lesní pavučiny.

Pod hladinou

Ponořit se do vany

zmizet hlavu pod hladinou

navždycky

spadnout na postel

a hloubš Číst dále

Cígo, sauna, Kremrolee #19: „Vítejte v pekle…“ – II. část

 

ilustroval Jan Netolický

_________________

Na to, že jsem souložil s ďáblicí a teď utíkám z pekla, se cítím docela normálně.

Dal bych si žváro. Toho adrenalinu bylo v posledních dnech přeci jen moc. Nejdřív mě v Praze dostane Komtur, díky kterýmu jsem se ocitl v pekle, kde mě trápily dvě sexy rohatky, pak jednu z nich opíchám a teď prchám z týhle díry pryč. Holky jsou tu super, ale na mě je tu přeci jen horko…

Nebýt tý baculatý krasavice, asi by to nevyšlo. Už ty uvolněný pouta, posléze mrd, kterej mi dodal až magickou sílu, no, a ještě ke všemu mi ta slečinka dala klíče a poradila, kudy pryč. Jak nad tím přemýšlím, takovou holku v Praze nenajdu… Zato tam na mě čeká pár hořících deadlinů. Číst dále

Za nehet prstu

Ne.“

Chvíli mlčel a čekal, až se mu její odpověď vsákne do mozku.

Tak to tím pádem se asi měj hezky,“ řekl.

Měj se hezky,“ řekla.

Sněhové vločky začaly křupat pod jeho podrážkami. Foukal vítr, a tak se do sebe zachumlal.

Bílá silnice a chodník odrážely světla nočního města – ale když zvednul pohled, vzhůru, ke střechám starých dělnických domů, světla rychle ubývalo. A když zaklonil hlavu a zadíval se přímo nad sebe, viděl jenom změť milionu drobných, šedočerných, pulsujících šupinek, jaké člověk zahlédne, když se upřeně zadívá do tmy, a které by se vešly za nehet prstu. Číst dále

Teorie nejistoty

Bylo 14. září 2018, pátek, trochu deštivo, ale jinak vedro jako na Sahaře a Ondřej vstával do práce jako každý jiný všední den.

Zatím si nevšiml, že je něco špatně – jinak, chcete-li. Když si postavil vodu na kafe a nezkontroloval si, že piksla plná instantní kávy má trochu jinou barvu, než měla včera, jeho mozek to kvůli nedostatku kofeinu uložil jen jako nějakou malou zvláštnost, která ve finále znamená velké hovno. Nevšiml si toho ani později, když si šel vyčistit zuby a na umyvadle se mu válela pasta jiné značky, nebo když se snažil najít čisté prádlo a přísahal by, že ho má méně než včera, ale asi ho zapomněl dát do pračky nebo tak něco. Číst dále

Cígo, sauna, Kremrolee #18: „Vítejte v pekle!“ – část I.

ilustroval Jan Netolický

________________

 

„Jejejeje!“ hulákám, když mi baculatá ďáblice sjede prstem od pupíku k rozkroku. Odpovědí je mi jen její úšklebek

„Teda, ty umíš zatnout drápek, holka!“ dodávám.

Upřímně se to docela vyjebalo. Komtur mě dostal pár dní po tom, co jsem ho cestou na tramvaj sejmul. Vyčíhal si to dobře, kluk jeden kamenná! Šel jsem zrovna z Kremrolee, kde jsme měli schůzku s Jeníčkem a já byl ve velmi dobré a uvolněné náladě. Komtur na mě vybafl v podchodu a spustil: „Don Markádo!“

Za prvé jsem nebyl ve stavu, kdy bych mohl chodit rychle, natožpak utíkat. Za druhé mě dojalo, že si konečně zapamatoval moje jméno. Takže jsem mu tu ruku podal vlastně dobrovolně… Přišlo mi to v tu chvíli jako dobrej pokrok našeho přátelství. Když jsem se druhej den ráno probral tady, už mi to tak supr nepřišlo. Číst dále

Hanka a její sestra

Pod červenými slevovými cedulemi stojí Hanka a probírá se podprsenkami. Je sevřena naprosto nesmyslnými rozpaky. Vzpomene si na něco, co jí říkala její sestra, o tom, že se kdysi ženy příliš styděly si kupovat vložky a říct si o ně prodavači, a tak byly vyrovnané na hromádce na pultu a vedle byla kasička, takže si jenom diskrétně vzaly balení, hodily minci a mohly se ctí opustit obchod.

Hanka se pochopitelně nestydí kupovat si vložky, občas ji zaráží, že je o něčem takovém schopna mluvit tak nenuceně, ale koneckonců, jak říká její sestra, všechny jsme ženské, všechny to máme. Vzpomene si, jak si musela zavést tampon na dovolené u moře, měla na sobě jenom vršek bikin, dolní díl zmuchlaný a zakrvácený na zemi, jednu nohu ohnutou a položenou na prkýnku a sestra ji instruovala skrz zavřené dveře, vysoká a božská ve svých jednodílných bílých plavkách a s náhrdelníkem z mušlí a opakovala: všechny jsme ženské, všechny to máme, a pak po chvíli řekla, tak já ti s tím pomůžu, odemkni a Hanka konečně zatnula zuby a podařilo se jí ten tampon do sebe zatlačit, natáhla si bikiny a vyšla ven, jakoby se nic nestalo, ale celou dobu ho v sobě cítila, takže se v té vodě jenom smočila, a pak celý zbytek dovolené strávila na dece, kde se styděla, ale zároveň se snažila působit, jakoby bylo všechno v naprostém pořádku. Číst dále

Cígo, sauna, Kremrolee #17: Komtur se vrátil

ilustroval Jan Netolický

_____________

Dojdu na roh ulice a zapálím si. Podívám se na svůj odraz do výlohy dávno zavřený sámošky. Výborně, vypadá to, že mi po značně alkoholickejch svátcích konečně začal splaskávat xicht. Natáhnu kouř slastně do plic. Naproti mně se vynoří postava. Podivnej panák. Odkud já ho jen…?

„Don Giovanni!“ začne halekat operním hlasem.

„A do prdele…“ ulevuju si nahlas. Číst dále

Bílá vlajka a další básně

Milostná poezie s pachem války. Láska všech vyznání: k sobě, ke všem, k afghánským klínům i hrdelním zločinům. Vzdor, něha a kamenitost milování. Anna Kotvalová prostě nemá jenom jiskru, ale nádherně ničivý požár. Shoříš?

 

Bílá vlajka

Přes opěradlo židle,

v koutě pokoje,

kam za celý den nedopadnou

sluneční paprsky, Číst dále

Cígo, sauna, Kremrolee #16: „Já jsem Don Markádo, ty zmrde!“

 

ilustroval Jan Netolický

_______________

 

Sedíme s Lukášem v Alpha Café ve Vídni.

Probíráme všelicos: minulost, vztahy, literaturu… Ale naše pozornost se upíná především ke slečně, která sedí ob stůl. Fascinující blondýnka.

„Šmankote, to je prdelka…“ vypadne ze mě, když se Božská zvedne.

„K pomilování,“ zasní se Lukin.

„Ježišmarjá, dokonalá!“ halekám, div mi cigáro nevypadne z huby. V mnoha podnicích se tu totiž může kouřit, asi aby se pánové měli čím zklidnit, když vidí takovou nádheru. Číst dále

Karikatura minisvěta

Tichá noc

čtvrtek, listopad

a park Bundestagu dýchá

 

Co za den vypadalo z kapes

Co lidé nakráčeli

 

Slova, jež tu zněla

studí na kotnících dál

Na západním břehu žhnou

jak purpura

jenže v ústech Číst dále