Cítím závazek pokračovat v tvorbě už jen kvůli postavě Jiřího Ortena, říká Ondra Macl

Ondra Macl, vítěz Ceny Jiřího Ortena pro rok 2018

Ondra Macl je muž mnoha činů. Studuje autorské herectví, živí se sociální péčí a také píše knihy. Právě na poli literatury se mu podařilo uspět, když v květnu ve svých osmadvaceti letech získal Cenu Jiřího Ortena. V rozhovoru pro Ink říká, že cítí závazek pokračovat v tvorbě už jen kvůli samotné postavě Jiřího Ortena. Prozrazuje, že jeho úspěšný debut Miluju svoji babičku víc než mladé dívky není zdaleka o jeho babičce. Co vnímá jako hlavní motiv svého díla? A kudy podle něj vede cesta k literárnímu úspěchu? Číst dále

Během týhle chvíle se vůbec nic nestalo

Slova jsou jako bubliny

který praskáš

Něco popřeš, řekneš znova

pak se chvástáš

– jedna zapomenutá písnička

 

Zarazím se na schodech, je to deja vu.

„Ahoj! … jak se daří? Prosimtě, jak se jmenuje ta sbírka od Nietzscheho, jaks mi tehdy půjčoval?“ napsala mi před pár dny. Číst dále

Kupec

1

Víska Straky, která se nachází na jihu Plzeňského kraje, skoro na Šumavě, je domovem pouze pro čtyřicet sedm obyvatel, třicet dva z nich jsou důchodci. Průměrný důchod v České republice činí necelých jedenáct tisíc. Ani jeden ze Strakovských důchodců na něj však nedosahuje. Domy, jejich okolí a vůbec celé Straky ovšem nevypadají zanedbaně nebo snad chudě. Je to velice líbezná ves s líbeznou návsí a ne tolik líbeznými lidmi, tomu se ale nejde divit, protože jim v nedávné době zkřížil cestu jistý kupec, Emil Nota. Číst dále

Strach ze svobody

ilustrovala Barbora Jedličková

_________________

Blance se zdá sen. Je nahá uprostřed davu, už zase.

Nikdy by ji nenapadlo, že by se takové situace měla bát, dokud jí to nebylo řečeno. Babička jí v období dospívání vysvětlila, že lidské tělo je ovládané hříchem a právě tak s ním musíme nakládat. Blanka si ani nestačila všimnout momentu, kdy z malé holčičky vypučela v dívku, a to byla pro babičku právě ta svízel. Ta si toho všimla velice dobře. Číst dále

Monica Vitti

Uschlý listy praskaly pod mýma podrážkama a křupavej zvuk se odrážel o vysoký zdi paneláků nade mnou. Útlý krky lamp se houpaly ve větru a skleněný bulvy měly plný horkýho žlutýho světla. Každý z těch jejich zářivých očí bylo docela drobný, ale v celým městě jich bylo tolik, že zvládly z nebe smazat skoro všechny kruhový tečky hvězd, a tak místo černočerný kupole propíchaný zářivejma bodama bylo vidět jenom plátno zamazaný namodralou barvou bez kontrastů a kulatým, bledým Měsícem.

Sídliště bylo jak velký foremný zvíře zkamenělý uprostřed spánku, vešel jsem do jednoho z vchodů a teplej vlhkej vzduch na mě dejchnul svojí komunální bezcenností. Výtah mě vynášel hrtanem vzhůru, vystoupil jsem mezi druhým a třetím krčním obratlem a odemknul jsem dveře, zul si boty a vešel domů. Venku zářily a blikaly okna bytů na druhý straně bloku, docela radostně a rozjíveně, protože byl pátek a celá ta obytná fosílie měla radost, že se jednou za tejden může bez výčitek oddat barvám a hlukům dle svý libosti. Číst dále