Neznámí tvorové #9: Na kusy

 

S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…

Udeřím podrážkou do kočičí hlavy až mňoukne a přidávám do kroku. Spěchám za známým neznámým. Nevím, jak se dotyčný jmenuje a upřímně nemám ani trochu páry o tom, o koho vlastně jde. Anonymní číslo mi napsalo, že se NUTNĚ potřebuje potkat.

Ani jednoho z dvojice Hej nebo Počkej nepovažuji za svého přítele, ale když neznámý tvrdí, že je věc nutná… Mňouknutí kočičí hlavy zní pronikavě prostorem a já si uvědomím, že se nacházím skoro pod Orlojem, tedy tam, kde se dotyčný chtěl potkat. Nikde ani noha. Je noc. Výčepy zavřené, tak co tady? Žádný neznámý známý. Žádný známý neznámý. Číst dále

‚Měl jsem dojem, že lidem trochu jebe,‘ říká Ondřej Štindl po napsání prózy ze současnosti

Ondřeje Štindla jsem oslovil pro rozhovor hned, jak se aspoň trochu rozvolnila karanténa. Bylo to krátce poté, co jsem dočetl jeho novou knihu Až se ti zatočí hlava a napsal na ni recenzi, takže vznikla možná trochu nezvyklá situace, kdy spolu ke stolu usedli literát a recenzent, aby dané dílo ještě jednou probrali. Bylo stále co objevovat a konfrontovat. Zatímco v Inku například poslední dobou diskutujeme o nevyhnutelně osobním psaní, autocenzuře, Ondřej nad touto perspektivou pokrčil rameny a ukázal na opodál stojící strom. Je přesvědčen, že z něj lze vypozorovat mnohem zajímavější věci než z vlastního nitra.

Co stálo na počátku románu Až se ti zatočí hlava? Byla to potřeba hlouběji reflektovat dění posledních let, nebo spíše snaha udělat si z toho všeho marasmu srandu?

Na počátku byla obyčejná potřeba něco napsat, pocit, že bych to měl udělat – asi taky kvůli sobě. A že by to mělo být ze současnosti, nikdy jsem ze současnosti nic nenapsal. Zároveň jsem měl skutečně dojem, že se něco, ne úplně navenek zjevným způsobem děje. Knihu jsem začal psát v březnu 2018, což bylo dva měsíce po prezidentské volbě a plus mínus do toho času jsem zasadil i příběh. Neřekl bych ale, že moje největší ambice byla popisovat Česko tady a teď nebo – nedejbože – nějakým pro mě zásadním způsobem vstoupit do zdejší debaty, jak momentálně vypadá, vyjádřit se k tématům roku 2020.

Podobně jako velká část prozaiků mám možná pošetilou ambici napsat něco, co bude možné číst i po deseti, dvaceti letech, kdy už souvislosti dnešní společenské a politické situace budou každému právem lhostejné. V ideálním případě by to tedy měl být příběh, který jednak mluví sám za sebe, odehrává se v nějakých současných okolnostech, ale snad je i nějakým způsobem přesahuje.  Číst dále

Kytky

Po dlouhé době přišel naprosto nezařaditelný text, pro který redakce neměla slov. Kateřina Matoušová a její květiny, listy, roztrhané okvětní plátky. Čtěte a prožívejte. 

Na tenhle svět už se nedá koukat, pomyslela si, vzala všechny svoje květiny a přitiskla si je k hrudi. Vyšla ven a začala je házet kolem sebe, aby zahojila, zacelila, opravila, vyléčila. Házela je na roztrhané knížky, hromádky shnilého listí, rozbité sklenice, zklamané lidi.

Číst dále

Neznámí tvorové #8: Od ucha k duchu

S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…

Sedím v metru a pozoruji v kočárku ležící dítě, které přes neustálou snahu o ukonejšení ze strany hysteriózní maminy apokalypticky vřeští. „Kdo to má poslouchat? Mám kocovinu, ty produkte ďáblova semene,“ špitnu a zapíchnu se do dítěte pohledem. Hlava se mu rozprskne na cucky. Číst dále

Hany v listopadu

Jedna listopadová noc. Jeden mladý muž, jedna krásná dívka, mnoho představ, mnoho hvězd na nebi. V Inku dosud nepublikovaný autor Jan Plachý popisuje příběh, který jsme všichni zažili, ale při čtení máme pocit, jakobychom ho prožívali poprvé.  

Sedím… Větrá mi pivo a svět kolem mě nemotorně tančí a směje se. Kluci poskakujou kolem holek a do rytmu si předávaj jointa, stejně noblesně, jako indiáni dýmku míru. Jára vyvolává slávu poezii a všemu tomu krásnýmu, co stvořila ruka umělcova. Dan podbarvuje scénu rozladěnou kytarou.

Číst dále

Básně o lidech

Honza Michálek a jeho tři drobné básně, všechny tři o lidech a jejich tajemstvích. Pro sváteční večer venku v horké trávě naprosto ideální.

Číst dále

Neznámí tvorové #7: Teorie nespolehlivosti

 

S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…

“Tak tu buďte zdrávi, bratři v triku nihilismu,” loučím se s Vítkem a jeho bráchou: “Víte, jak moje babička definovala nihilismus?” pokládám oběma řečnickou otázku.

Vím, že ví. Slyšeli to už mockrát, stejně mi to ale nedá: “Nihilista je ten, kdo nosí kalhoty, dokud mu nespadnou,” dokončím všem předem známou repliku a odcházím. Po cestě na zastávku za sebou slyším kroky vlastních myšlenek. Zase hrozně dupou. Škoda, že mě dohoní, ale nevyhoní mi. Jenom mi zaseknou do hlavy srpy otazníků. Patetický, absolutně nezajímavý shits, jejichž očividnost by se lascivně odhalila i slepci. Číst dále

Neznámí tvorové #6: Paruky

S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…

 

Julie předělává paruku, prý je to žalostný. Vyměňuje vlasy za ostny. Snad kvůli nim nebude několik dalších hodin šťastná. Proč to dělá? Ne, nemůžu říct, že to nechápu. Činím totiž v alternativním časoprostoru víceméně to samé. Jen má paruka a odlišné ostny. Projíždím se na kanojce pochybností s výrazem polidštěného opičáka, který právě objevil možnost Porn Hub Premium zdarma. Číst dále

Neznámí tvorové #5: Na dně králičí nory

S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…

Chmmm. Nesu se jako domnělý lev salónu, který si při svojí zahleděnosti do sebe samotného nevšiml, že mu někdo hodil šavli na hřívu. S makarónovitýma nohama a slizkým hrbem – léta vaření v hrnci sebeklamu – si to špacíruju po ulici. Slunce po mně pro vzájemné antipatie mrskne tomahawk. Už mu chci vyčíst jeho zákeřnost, když zazoomuju na bílýho králíka. Číst dále

Babí léto a jiné básně

S básněmi Kateřiny Marie Tiché do Inku dorazila formálně vyspělá a kompozičně nápaditě poskládaná poezie. Jako první přinášíme výběr básní, které jsou tematicky více intimní, atmosféru babího léta a podobně hřejivých vzpomínek navozují lehce bez plačtivých a přehnaně melancholických póz. Oheň měkce hoří polínko po polínku, noha se pohupuje sem a tam, rým plodí rým,…

 

SEŠLOST

Pálila vůně višní

v nose hrdle

na jazyku

a známé tváře přišly

se svou troškou do mlýna

 

Tak měkce oheň hořel

polínko po polínku

a žádný nerouhal se

a každý vzpomínal

 

K višním se pilo teplo

pila se trocha stesku

a ten kdo zrovna mohl doléval

 

A vůbec neubylo

zbylo až do rozbřesku

A ten měl chladné ruce

a prsty ze dřeva

 

(Morava, 2019)

Číst dále