Ticho

Každý prožíváme stesk jinak. Teď se stýská každému z nás, po různých věcech, po různých lidech. A básnířce Mie se ve Finsku stýská po domově. A její odpovědí je Ticho. 

Číst dále

Neznámí tvorové #3: Bez vědomí

S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…

 

“… Jako šelma vrhal jsem se na veškerou lidskou radost, abych ji zardousil…” čtu si Rimbaudovu Sezónu v pekle pohodlně uvelebený za stolem, když někdo zvoní. Jdu rezignovaně otevřít, za dveřmi stojí moje vědomí.

“Ty se naotravuješ,” prohodím směrem k němu chuchvalec slov. Ta amorfní čubka samozřejmě nic nechytne a slova padají na zem. Vědomí se je pokouší sebrat. Po chvilce se mu to překvapivě daří a tak mi i odpovídá: “Tak mě příště nevyhazuj z balkonu, nebo za mnou aspoň mrskni klíče.” Číst dále

Borůvky, láska a šnyt

1. Holka a cigarety

 

“Mod-rý ka-mil-ky, pro-sím,” slabikovala Anežka.

“Měkký Marlbora?”

“Mod-rý ka-mil-ky, pro-sím,” řekla Anežka o něco hlasitěji.

“Já vám ale vůbec nerozumím, slečno” vzdychla prodavačka unaveně a zkusmo se zeptala: “Červený Chesterfieldky?” Číst dále

Neznámí tvorové #2: Láska za časů koronaviru

 

S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…

Při cestě městem máte pocit, že jste herci v chystaným zpracování nějakýho postapo sci-fi. Sci-fi, který se stalo realitou.

“Šmarjá, ty si zase jedeš klišé!” ječí na mě moje vědomí a posléze padá dolů z eskalátorů. Pro dnešek mám jistotu, že přestane otravovat. Snad. Ještě se s takřka mateřským pudem mrknu, jestli se zase rozpadlo na kusy. V pohodě. Jeho xicht sice připomíná vegetariánskej tatarák, ale dá se dohromady. Číst dále

Zpověď a jiné básně

Valentýna Žišková a tři drobné poémy. Zpověď, se kterou se ztotožní každý, ač to nepřizná. Imprese, která je plná velkých tužeb a drobných zklamání. A Rozmar, příběh v básni, na rozjasnění našich uzavřených dní.

Zpověď

Sevřít ji na chvíli

Než se mi promění

Ve chvění motýlí Číst dále

Stopy v cizí krajině

I.

Skafandr ti je trochu nepříjemný, je stažený zevnitř kolem tvého hranatého těla. Bolí tě pomyslet, že už to nejsi jen ty a tvé tělo, ale něco ho obkresluje, něco na něm přebývá. Tvoje hlava je na tom podobně. Něco v ní přebývá. Něco, co by tam přirozeně nemělo být. Jako ztráty a nálezy plné předmětů, pro které si nikdo nepřijde, protože jejich majitelé je ve svých životech už nechtějí. Nikdo je nepostrádá a ony tam musí ležet dál, aby se na nich hromadil prach. Tiskneš si ruce, ale přes ty obrovské rukavice necítíš nic, jenom jemný tlak, který připomíná dotyk, ale doopravdy jím není.

Číst dále

Neznámí tvorové #1: Full AD-HD

S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…

Moje vědomí si to vesele štráduje k oknu: “Víš, co je paradoxní?” obrací se na mě to mimózní cosi. Jeho pokožka připomíná povrch mýdlový bubliny. Když se jí dotknete, rozprskne se na tisíc částí. Bilionkrát takhle rozptýlilo a zase nějak srostlo dohromady.

“Nevíš,” odpovídám s výrazem znechuceného gremliněte, který má té nehmotné mimóze jasně naznačit, že přece už musela vytušit, jak tyhle slizký řečnický otázky nesnáším. Číst dále

Veronika Bendová: Severní Čechy literárně vytěžené nejsou, obraz depresivního území by se ale měl začít variovat

S Veronikou Bendovou sedíme v kavárně Alibi v pražských Dejvicích, většina naší konverzace však plyne mezi kopci Českého Středohoří a především rozlehlými končinami severočeského pohraničí. Tenhle kraj Veronika z velké části považuje za svůj domov a fascinoval ji natolik, že se o něm rozhodla sepsat novelu Vytěženej kraj. Brzy se ale při svém literárním i neliterárním putování po severních Čechách ocitla v obklopení módní vlny televizních seriálů. Dopadlo to však dobře, svůj výlučný vztah ke krajině ještě posílila a kniha nyní figuruje i v nominaci na Magnesii Literu.

Když jsem se o Vaší knize dozvěděl, hned mě napadlo, že reaguje na přehršel seriálů ze severních Čech. Pak jsem ale zjistil, že jste to začala psát před šesti lety. To ještě nebyly žádné Pustiny, Mosty a Raplové.

Nebylo nic a já si říkala, že severní Čechy jsou tak charismatickej a zkoušenej kus krajiny s dramatickou historií, ideální pro to, zasadit sem severskou krimi. Vytěženej kraj byl původně tvůrčí odskok jinam, taková žánrovka, rovina fenoménu vytěžování kraje televizními seriály se tam vlomila až probíhající realitou. Frustrovalo mě to a byla jsem na sebe hrozně naštvaná.

Takže ne na scénáristy a režiséry?

No na ně přeci taky! Ale to byla jejich výhoda a moje chyba, že jsem to psala tak dlouho. Kritika po vydání knihy paradoxně hodně reagovala právě na tuhle neplánovanou reflexi televizního vytěžování.   Číst dále

Co jsou ještě říkanky a co už je poezie?

Simona Petrová nám poslala své básně s tím, že si u nich vždy klade otázku: Co jsou ještě říkanky a co už je poezie? Že prý to máme rozlousknout. V textech jsme nalezli obojí, a tak nad výběrem lehce alibisticky necháváme nezodpovězenou otázku viset dál a přidáváme další: Záleží vůbec na té hranici? Číst dále

Lada

Naléhavost vprostřed táhlých letních dnů. Tu nám přináší Valentýna Žišková ve své melancholické básni Lada. Vše rozmarně plyne doširoka skrz mokré asfaltové silnice a širá suchá pole, až se na sklonku dne ohlížíme za tím, co už není a co nebude, ale i co nikdy ani nebylo.

V zimě se ve svý poezii věnuji nejhlubším existenciálním tématům.

V létě pak

dívčím stehnům.

Skrz ona stehna stoupám ke dnu,

Svých bezstarostných dnů.

Číst dále