Kupec

1

Víska Straky, která se nachází na jihu Plzeňského kraje, skoro na Šumavě, je domovem pouze pro čtyřicet sedm obyvatel, třicet dva z nich jsou důchodci. Průměrný důchod v České republice činí necelých jedenáct tisíc. Ani jeden ze Strakovských důchodců na něj však nedosahuje. Domy, jejich okolí a vůbec celé Straky ovšem nevypadají zanedbaně nebo snad chudě. Je to velice líbezná ves s líbeznou návsí a ne tolik líbeznými lidmi, tomu se ale nejde divit, protože jim v nedávné době zkřížil cestu jistý kupec, Emil Nota. Číst dále

Strach ze svobody

ilustrovala Barbora Jedličková

_________________

Blance se zdá sen. Je nahá uprostřed davu, už zase.

Nikdy by ji nenapadlo, že by se takové situace měla bát, dokud jí to nebylo řečeno. Babička jí v období dospívání vysvětlila, že lidské tělo je ovládané hříchem a právě tak s ním musíme nakládat. Blanka si ani nestačila všimnout momentu, kdy z malé holčičky vypučela v dívku, a to byla pro babičku právě ta svízel. Ta si toho všimla velice dobře. Číst dále

Monica Vitti

Uschlý listy praskaly pod mýma podrážkama a křupavej zvuk se odrážel o vysoký zdi paneláků nade mnou. Útlý krky lamp se houpaly ve větru a skleněný bulvy měly plný horkýho žlutýho světla. Každý z těch jejich zářivých očí bylo docela drobný, ale v celým městě jich bylo tolik, že zvládly z nebe smazat skoro všechny kruhový tečky hvězd, a tak místo černočerný kupole propíchaný zářivejma bodama bylo vidět jenom plátno zamazaný namodralou barvou bez kontrastů a kulatým, bledým Měsícem.

Sídliště bylo jak velký foremný zvíře zkamenělý uprostřed spánku, vešel jsem do jednoho z vchodů a teplej vlhkej vzduch na mě dejchnul svojí komunální bezcenností. Výtah mě vynášel hrtanem vzhůru, vystoupil jsem mezi druhým a třetím krčním obratlem a odemknul jsem dveře, zul si boty a vešel domů. Venku zářily a blikaly okna bytů na druhý straně bloku, docela radostně a rozjíveně, protože byl pátek a celá ta obytná fosílie měla radost, že se jednou za tejden může bez výčitek oddat barvám a hlukům dle svý libosti. Číst dále

Pozemek na stráni – III. část

Pozemek na stráni (c) Markéta Červinková

Vzbudil mě řev cirkulárky. Tak akorát. Hodina do setkání s makléřem. První, na koho jsem po probuzení pomyslel, byl Richter. Až poté Helena. Vyčistil jsem si zuby, oblékl se, sbalil pár svých věcí, urovnal peřinu a odešel na snídani. To všechno tak plynule a v klidu, jako kdyby se jednalo o každodenní rutinu.

Zbývala půlhodina. Sedím v autě před penzionem a přemýšlím. Mám před sebou úkol, který je důležitý a který musím jako hlava a zároveň zástupce rodiny splnit. Stačí jen prohlédnout s makléřem pozemek, prohodit pár vět a domluvit se, kdy podepíšeme smlouvu. Pak můžu okamžitě odjet domů za Helenou a za Eliškou. Nic, co bych nezvládl. Je to prosté od samého začátku.

Otočil jsem klíčkem v zapalování a vycouval z parkoviště. Číst dále

Pozemek na stráni – II. část

Pozemek na stráni (c) Markéta Červinková

Mezitím, co se mě detektiv vyptával, mrtvé tělo konečně zmizelo. Kdosi ho odnesl. Pro sanitáře už žádná práce nezbyla a tak odešli. Nakonec jsem v hospodě zůstal jen já společně s vrchním a dvěma muži středního věku. Trojice místních stála shluklá u stolu, kde se ten chlap zastřelil, a mě si vůbec nevšímali. Hovořili mezi sebou. Místnost čpěla dusnou, napětím prodchnutou atmosférou, kterou hospodský sytil mlaskavými údery hadru stírajíc krvavou stopu nešťastného incidentu.

Zamířil jsem k baru a sedl si tak, abych neviděl na ono místo. Na odchod z hospody jsem nepomyslel. Zůstal jsem tam. V ten moment mi na tom nepřišlo nic podivného. Číst dále

Pozemek na stráni – I. část

Pozemek na stráni (c) Markéta Červinková

V hospodě sedělo snad celé městečko. Stál jsem ve dveřích a rozhlížel se po volném místu. Muselo to trvat nepřirozeně dlouho, protože ke mně brzy několik pijanů pozvedlo svůj nedůvěřivý pohled. Když mě zmerčil vrchní, jen nepatrně pokývl hlavou a pokračoval v čepování piva. Rty se mu ani nepohnuly.

Jediné neobsazené židle byly u stolu, kde seděl osamocen starší vrásčitý muž. Přisedl jsem k němu. Štamgasti na mne v tu ránu opět sborově upřeli zrak. Znejistěl jsem, ale můj spolusedící to vůbec nezaznamenal. Mezi prsty jedné ruky převaloval ubývající cigaretu a druhou dlaní žmoulal špinavý rudý ubrus. Chvíli jsem si toho chlapa prohlížel – brunátnou tvář rámovaly ostré rysy, navíc zvýrazněné rýhami času, nebýt hustého obočí a mdlých rybích očí mohl to být v mládí fešák, takový ten typ drsňáka, na kterého holky letí. Ale co já vím, třeba na něj doopravdy letěly a s jednou z nich se třeba vzal a teď před ní každý večer prchá do hospody na piva a na cigára. Číst dále

Yasodhara

První roky jsme bydleli v minivanu na vesnici. Byl to vlastně takový kompromis mezi svobodou pohybu a naší touhou být blíž přírodě. On se jmenoval Alex a byl syn majitele autosalonu, nedostudoval teologii ani pozdější filosofii a ve znechucení s moderním světem se rozhodl přidat k libovolné, leč osvobozující víře. Dal se tedy k našemu Hnutí. Já jsem byla dcera jednoho z lektorů. Objížděli jsme francouzský venkov i větší města a moji rodiče nabízeli spirituální poradenství a víru, kde se zrovna dalo.

Tak nás Alex našel. Vlasy nagelované, zuby perleťově bílé, v kompletu od Hugo Bosse a s obličejem opuchlým od breku. Číst dále