Dopravní lístky

Amatér životní praxe Viktor Hanebný nás poctil dalším souborem básní.

Amatér životní praxe Viktor Hanebný nás poctil dalším souborem básní. Našel je na ohmataných dopravních lístcích: Prošly rukama nemocných dívek, beznadějných poutníků, ale také jeho Malignifence. Je to z nich cítit, sáhni si!

Číst dále

Nový vztah

Mia, Nový vztah

Mia sem tam zvážní. Dalších několik jejích básní provází opatrnost, pochyby a situace, ze kterých jednomu není do veršování. Miin styl se proměňuje spíše v promluvy plných jinotajů. Zkus se naladit!

 

Číst dále

V středu

Tak jsem se rozešel. S tebou, se sebou. Ve spárách mezi koleny, na podlaze staré tramvaje, snažím se zjistit, kde jsem a co jsem udělal. Bylo by mi milejší, kdybych na to možná nepřišel – o to horší vědomí, že proč.

Koupil jsem si rybičku. Mám ji v sáčku na klíně. Koukám se skrz její mokrý svět na rýhy, který skáčou a vlní se, když stoupáme do kopce a tramvaj se souká vzhůru.

Jak se filtruju na zem, skrz rybu a vodu, je mi jasné, že jsem nějak nepasoval, nezapad. Měl jsem pocit, že vedle tebe (ve mně, pro mě) bylo nějaké místo, kam bych se mohl vetknout a ono ne. Číst dále

Demonstrace

Pravda a láska. Jděte na Letnou. 

Včera za mnou Bára přišla s tím, že se zamilovala. Sice se vážně zamilovává asi sedmkrát nebo osmkrát do roka, ale nikdy ji neberu s rezervou, protože i když mám s láskou mnohem míň zkušeností, tak vím, jak nesnesitelný pocit to je.

Číst dále

Bez názvu

Kdo kdy řekl, že krása musí mít jméno? Poezie Valentýny Žiškové a dvě její nejkrásnější básně jsou bez názvu.

 

Cigareta

 

Ó přejasná

Zbožňuji

Ti

Připalovat cigaretu. Číst dále

Korále a jiné básně

Miiny nejnovější verše o lásce i rozchodu, nových začátcích a koncích, emocích i instinktech. Korále, Cenzura, Jelito, Možná a Kapucky.

 

korále

 

navlékáš na mě korálky svých pocitů

tvoříš náhrdelník

pestrý!

nerozsypej korále

hýčkám si je

třpytí se na slunci

vyjímají se v čele výstavky

Číst dále

Odštěpek

Lenka Chýlová s další dávkou poezie, za které jí jeden berber nabízel sto koz! Lenka na verše brnká jak na struny, tak poslouchej!

 

čpíš z všedních objektů

jako struna zvuk

vydáváš vzpomínky

až   praskneš

Číst dále

Ranní črta

Hravá poezie Františka Václavíka vyklepává prach z dnů. Skvělá práce s motivy, které se vracejí a proměňují. Dvojice básní Žalocity a Ranní črta zachycuje všechno mezi západem slunce a svítáním. Jemné slovní kresby plné povědomé atmosféry.

Žalocity

Zdi duše pomaloval jsem samotou.
Na zápraží života vyklepávám rohožku dní… Číst dále

Ovčí nebe

Procházíme kolem krmelců a tvoříme za sebou stopy v mokré zemi. Dříví pod nohama, dříví v mé ruce, rukojeť lopaty. Je zvláštní, že něco, co bylo dříve přírodou, nám teď pomáhá do ní zasahovat. Pára nám stoupá od úst. Tobě zima není, ale mně ano. Není to tak vždy. Střídáme se. Ještě včera ses mezi kapradím třepala ty. Čím to je, že nám nikdy není stejně? Předáváme si dotykem fyzické stavy? Prsty jako termostaty.

„Jsi si jistá, že je to tu?“ ptám se tě.

„Jsem.“

Číst dále

Anglický příběh o lásce

Tichá dohoda. Taxikář vystrkuje hlavu z okénka. Na zrzce, co byla vyslaná domluvit objednávku, je vidět strach. Tvář řidiče je zarudlá, taxikář nemá knír a zlatej řetěz kolem krku, bylo by nefér říkat, že je ta holka vidí, jenom jí problikávaj vzadu v hlavě; zlatý zuby, jazyk kroužící po masitých rtech. „To the centre?“ Vůbec nezáleží na tom, jak taxikář vypadá, holce se v hlavě promítaj obrázky záporáků z filmů, co ani neviděla, a taxikář to tuší, ale usmívá se. Pár vteřin vyjevený holky zvládne, když si pak bude moct říct o dva tisíce za cestu z letiště do Prahy. Ve chvíli, kdy mu zrzavá holka podá bankovku, vyhráli oba.

Zrzavá holka samozřejmě tuší, že mu dala příliš. Proto se ani nezastydí, když jich do auta naběhne šest. Smějí se, když si přes sebe pokládají nohy a sedají si vzájemně na klín. Zrzavá vládne situaci. Jasně, že ho přeplatila. Podívej se na něj – uvidíš kníry a zlatý zuby. Ten přízvuk. Nemusej se ostýchat vytáhnout flašky vína, šumivejch lehkejch drinků. Spouští okénka. Číst dále