Yasodhara

První roky jsme bydleli v minivanu na vesnici. Byl to vlastně takový kompromis mezi svobodou pohybu a naší touhou být blíž přírodě. On se jmenoval Alex a byl syn majitele autosalonu, nedostudoval teologii ani pozdější filosofii a ve znechucení s moderním světem se rozhodl přidat k libovolné, leč osvobozující víře. Dal se tedy k našemu Hnutí. Já jsem byla dcera jednoho z lektorů. Objížděli jsme francouzský venkov i větší města a moji rodiče nabízeli spirituální poradenství a víru, kde se zrovna dalo.

Tak nás Alex našel. Vlasy nagelované, zuby perleťově bílé, v kompletu od Hugo Bosse a s obličejem opuchlým od breku. Číst dále

Ruce

„Miluju tě,“ zobrazí se Nadě na displeji zpráva od Járy.

Vyťukává odpověď: „Já tebe taky. V Praze budu v sedm,“ a stiskne tlačítko odeslat. Odkládá telefon a jde do kuchyně. Má chuť na kávu. A taky na… Co? Káva není? Myslela si, že ji s holkama kupovaly minulý týden. Nebo to byl předminulý? Čas se chová při životě na koleji zvláštně. Občas se smrskne. Občas natáhne… Pro novou kávu se jí ale teda moc nechce. Bere si skleničku a natáčí si do ní vodu.

Chvilku bloumá po kuchyni. Něco k jídlu? Ale vždyť nemá hlad… Číst dále

Hořkosladké barvy mravenčích královen

Už bych měl bejt doma. Fogi zas bude mít kecy, jestli mě chytne.

Zavřu oči. Otevřu oči. Nade mnou červený střechy, a když se tramvaj natočí na východ, svítí mi do tváře oranžový slunce. Lidi venku se plazí jako slimáci. Rozdvojujou se a spojujou a točí se a míchaj se. Některý docela nepokrytě tajou ve svítání, barvy mají rozlitý v plochách svých stínů. Mířej v sobotu ráno do práce a pospíchaj a jsou rozteklý po celý ulici, barevný kravaty navlhčený blýskavýma parfémama, smíchaný v nesourodou matlanici rozmazanou na chodníku. Číst dále

Zápisky Trudomysla Pražského

I.

Tramvaj číslo 18 zahýbá ke Karlovo náměstí.

Blonďatá pětadvacítka štěbetá do telefonu: „No předevčírem… Jako bylo to fajn, ale nebudem spolu… Je z práce a tak, víšco…“

Podřimující děda se rázem probudí. Zastřihá ušima. Posléze se napomíná. Nesmí vypadat tak nápadně… Sklání hlavu, slechy však dál chvatně mapují prostor.

Slečna po krátké odmlce pokračuje: „Jo, sejdeme se tam. Nejlepší kalbička to bude!“ Číst dále

Slastné valašské ÁÁÁ

Svými zkušenostmi s chlastem zapadám mezi vrstevníky mezi žabaře. Svůj podíl na tom má fakt, že jsem asociál. Do svých patnácti jsem se asocializovala s matkou u seriálů Ulice, Můj přítel Monk, Gilmorova děvčata a pátečních přenosů z divadla na ČT2. Když jsem poprvé neplánovaně vešla na diskotéku, svou prostotou jsem tam zaujala méně, než červenou batikovanou sukní a fosforově žlutým svetrem. Ale nepředbíhejme.

Napřed musím zmínit počátky. Alkoholismus je mi předurčen geneticky. Jelikož jsem napůl ze Slovácka a napůl z Valach, nepije u nás doma jen jeden člověk, a to poté, co absolvoval léčení v Kroměříži. Číst dále

Půdorys prostoru srdce

Tak, jak spolu uléhali před lety, leželi i dnes. Ona mu čechrala jemné vlasy, kterých, pravda už nebylo tolik, jako kdysi a On si užíval její hebkou pokožku pod sebou. Chvíli, která je nejkrásnější beze slov se však oproti dřívějšku rozhodl narušit otázkou…

Číst dále

Hořké byliny a jiné likéry

Nepsat na téma hořkobylinné likéry o Becherovce bylo asi tak těžké, jako ranní vstávání.

Počáteční odhodlání nenapsat to je jako ono prvotní zakopnutí o kočku, při prvním vykročení z vyhřátých peřin, vzdor je došlápnutí na studenou podlahu a prohra je prázdná krabička od nescafé, čekající na polici.

Mám jednu velkou výhodu. Nepiju kafe. Takže jsem odolala pokušení povědět vám o tom, jak jsem se krásného vlahého letního večera ztřískala becherem a strávila pak následující ráno tím, že jsem střídavě otevírala nejdříve jedno a pak druhé oko, protože to bylo právě v době oné slavné metanolové kauzy (díky, Sáro, že jsi mi to připomněla). Číst dále

Mirek Dušín by neměl radost (aneb Mé bouřlivé dospívání)

Je mi dvacet, jsem celkem prima děvče a oplývám sebereflexí, takže můžu říct, že jsem byla v období svého bouřlivého dospívání upjatá, zbabělá a naprosto nesnesitelná.

Důvodů bylo několik. Například ten, že pro mě Mirek Dušín představoval vrchol dokonalosti a spolužáci tudíž u mě neměli sebemenší šanci. Také to bylo tím, že mě otec hlídal na každém kroku a maminka mi zakazovala bužírky a žvýkačky. Nepomohlo ani to, že jsem bydlela v malém městě kousek za Prahou, kde se mnou žádné děti nechtěly založit Klub Mladého hlasatele. A už vůbec nepomohlo to, že období nejkrásnějších let mého života koincidovalo s kauzou otrav metanolem. Číst dále

Vítězný rok 1984

Champs-Elysées měla s tanky bohatou zkušenost. Místo těch německých ale tentokrát nesla hrdé, socialistické, československé té sedmesát dvojky.

Jakeš zavelel „no tak Maruš, co čekáš? Nalej pánům přece!“ a mladá sekretářka, vyběhla ze dveří.

Pozoroval nedůvěřivě soudruhy shromážděné v generálním štábu. Neměl rád tu vojenskou upjatost. Všichni důstojníci vypadali stejně, ramenatý gorily s připitomělým výrazem novorozeňat. Zasraný gumy. Nebo Korčák. Prej místopředseda vlády. Seděl v koženým křesle jak nějakej baron, kouřil a smál se. Furt se jenom smál. To by mu taky šlo – ale že za něj museli pracovat jiný, s tím už si hlavu nedělal. Číst dále

Podskalí, část druhá

Co si (možná) pamatujete z první části:… boj, krev. Husité a křižáci svádějí lítý boj o ozbrojenou pokladnu. Husity žene víra a hlad a nepřátelské vojáky zase pud sebezáchovy. Vůdce husitů, nebojácný Borek, se v noční tmě vydává za kapitánem zbrojnošů, aby ho na koni pronásledoval mezi stromy až k rozbouřené řece. Po krátkém boji se Borkovi nepřítel ztrácí kdesi v proudu, ale i sám Borek je unášený dál a dál, dokud i jeho řeka nestáhne k sobě a on neztratí vědomí.

Bude jeho velitel, vznešený pán z Jimramova, svého muže postrádat? Nebo bude i pro něj Borek jen další z mnoha, kdo padli v nelítostné bitevní vřavě kališnických válek?

Borka probralo tlumené tepání v zátylku. Jako kdyby ho cizí dlaň zas a znovu dřela po temeni a hlava se házela na všechny strany. Když otevřel oči, uviděl bílou pěnu, jak se mu valí pod nosem na ledovém kamení a za ní černý temný les. Číst dále