V cizím městě

Město je plný vyplašenejch srnek. Přečti si báseň od Máji Fendrychové a třeba je uvidíš taky. Anebo jsi jednou z nich?

 

V cizím městě

Třepetá víčky jako motýl

Opřená o harmoniku Porsche tramvaje

Elegantně klidná

Když projíždíme kolem Letohrádku Číst dále

Šest stehů

Tadeáš s Emou kráčí vedle sebe na Lazarskou, aby chytli noční tramvaj. Teplota spadla o další dva stupně. Tadeáš za chůze kontroluje telefon, jakmile zapnul data, tak je to jako boj s hydrou, odpoví na jednu zprávu a naskočí mu dvě další, přitom se vlastně pořád nerozhodl, jestli bude jeho večer pokračovat. Chvíli uvažuje o tom, že by to otočil a někam šel, možné podniky, kde by opravdu neseděl sám, jsou zatím tři a postupem noci budou přibývat, ale zas je mu blbý nechat Emu na té zastávce samotnou. Ema se vedle něj snaží netřást zimou, nechápe, jak někdo v mínus šesti stupních může vypadat tak dobře a nedrkotat zuby, ona má na sobě pořádný zimní kabát s kožíškem, který sice celkem hřeje, ale který nesnáší (přísahala by, že to je jeden z důvodů, proč nenávidí zimu, protože v tom kabátě nevypadá jako Anna Karenina, ale jako debil). V kapse má ještě kulicha, ale toho nevytáhne, svádí vnitřní boj, ten kulich je hrozný, ale Tadeášovi se nelíbí ani bez kulichu, není čas na hrdinství, stejně bude za chvíli doma. Po chvíli si toho kulicha narazí na hlavu a chce umřít.

Číst dále

V učebně č. 413

Zvedám se ze židle, přicházím k oknu a pohlédnu na Hrad. Otevírám okno, vystupuji z něj na střechu, je tam malý balkon. Rozbíhám se a přeskakuji zábradlí z pískovce, plachtím a dlažební kostky se přibližují. Mé tělo se tříští, hlava puká, krev stříká.

Zvedám se ze židle, u okna se otáčím a dívám se do všech tváří, tážou se, ale já mlčím. Běžím k zábradlí, vystupuji na něj a za mnou se tají dech. Neohlížím se a vykročím do prázdna. Rázem se měním v prach a vítr mě odnáší k Národnímu divadlu. Číst dále

Zorničky

 

Ze severu Čech do Inku přilétla zmrzlá kaňka poezie. Introspektivní báseň Sabiny Falcmanové tepe trefnými pozorováními a šikovně si pohrává s básnickými prostředky. Zasněžená krajina introvertních zorniček se poklidně vlní, aby se co chvíli zvedla do překvapivě vysokého skalního masivu.

Stanu se někdy introvertem

S pohledem užaslým

S pohledem upřeným v něžné dálky

S pohledem upřeným  do tvých očí

S pohledem zkoumajícím tvoje světy Číst dále

Jen co se zabouchnou dveře

Jen co se zabouchnou dveře, objevíme se v nekonečné krajině milostných témat, do které nás druhý soubor poezie básnířky Mery zavádí. Je to krajina, kde je chladno, kde prudší vzplanutí či hlubší emoce působí až nepatřičně a kde se tiše vzduchem prohání závan deziluzivní rezignace. Autorka k nám však, podobně jako v prvním souboru, promlouvá s nadhledem a s lehkostí. Není třeba zoufat. Je třeba číst a objevovat.

Nemysli si

Z pohledu na tebe mi zjihly oči

normálně se takhle nedívám

úkosem z pod řas. Číst dále

Mileniálové v literatuře vs. Magnesia Litera

Dnes večer dojde ke slavnostnímu vyhlášení literárních cen Magnesia Litera. Na letošních nominacích mě kromě jiného příjemně překvapil výběr dvou prozaických děl Ve skříni spisovatelky Terezy Semotamové a Teorie podivnosti Pavly Horákové.

Obě knihy, pěkným vizuálním vyvedením lákající fanoušky minimalistického designu, vyjadřují jakousi esenci mileniálství. Ač autorky i jejich  postavy věkově balancují na hranici generace ypsilon a té předchozí, mileniálská atmosféra dýchá z knih všemi póry. Mileniálové se dostali do produktivního věku, jak co se profese týče, tak i z hlediska možného zakládání rodin, ale oni se ne a ne poslušně zařadit po vzoru svých rodičů. Když už nic jiného, mohly by tyto postavy za svůj život získat alespoň cenu nezodpovědného počinu roku, nebo ještě lépe nepočinu roku.

Číst dále

Řeky

Mia nám znovu dává napít ze svých veršů. Některé chutnají jak jarní déšť, jiné prosákly z hlouby stok velkoměst. Nechte si je stéct do uší a uslyšíte.

Číst dále

Vlakenky

Dvě básně Lenky Chýlové nespojuje jen železnice. Chlad kolejí se odráží ve světe za okýnkem i lidech v kupé. Slova se valí přes pražce kolejí v hypnotizujícím rytmu. Momentky, nad kterými by se sotvakdo pozastavil, dostávají křehké kouzlo. A stejnou rychlostí, jako se za oknem míhá krajina, se mění i témata a myšlenky. Nakousnuté jak krajíc chleba zanechávají známou, domáckou chuť na patře.

 

poprašek v kamenných zárubních stěn

na zemský vál nasypaná mouka louka

se chvěje zimou

hnízda v holých korunách  Číst dále

Slečna Kiki

Florencie. Jedno z nejkrásnějších měst světa, hnízdo, ve kterém se k sobě tisknou a vinou díla Da Vinciho, Boticelliho, Donatella, čínští a ruští turisté, všudypřítomný pach stoky a neuvěřitelně, podivně krásné stavby a dobrá pizza.

Když jsem město navštívila poprvé, bydlela jsem v hotelu, který dnes a posledních několik let stagnuje na jedné hvězdičce a důvod, proč jsem jeho hodnocení neodhalila tehdy před lety, byl, že se nejspíše nedávno přejmenoval a zrušil, aspoň částečně, svou původní živnost, která v jeho zdech probíhala.

Šlo totiž bordel.

Číst dále

Dcery našich otců

S tvorbou básnířky Mery jste se už mohli setkat na únorovém autorském čtení. Jako první publikujeme soubor básní, které na první pohled nahlíží svět příliš trpce. Přesto jej prvoplánově neodsuzují a nenoří do bezvýchodnosti. Vytváří strnulou, smířlivou atmosféru nočních parků, ranních ulic i předvánočních obchodů, v nichž lze postřehnout i nepatrné tření mandarinek v nákupní tašce.

Dcery našich otců

Popíjíme a kouříme v parku dlouho do noci

protože z fotek a starých filmů víme Číst dále