Slimák v mém jícnu /#2

Prsty na mých nohou se roztahují do vějíře. Pak se zužují, natahují, jsou mými háďátky. Jsou to mé nohy, kráčím jimi. 

Bolí mě, bolím se.  Číst dále

Slimák v mém jícnu / #1

Voda ve vaně mého kladenského bytu nemůže být teplá, ležím v ní už několik dnů. Možná jsem mrtvá. Poznala bych to? Z umyvadla se ke mně plazí má vlastní ruka, aby mi zapálila cigaretu.

Jsem si sama pro sebe. Jsem to jen já, kdo mě skutečně vidí a koho skutečně vidím já.

Kdo jsem? V tomto těle a v této době? To zrcadlo patosu se tak hlasitě třpytí v mém schmutzig bytě, v tom městě smogu a proletariátu. Číst dále

Devět plus jeden

„Až to budete mít vyplněný, tak mi to pošlete. Rozumíte?“

„Pošlu, ale… jaké tam máte poštovní směrovací číslo?“ Přitáhne si přes stůl blok a volnou rukou uchopí propisovačku.

„Pane Dvorský, prosim vás, pošlete mi to mailem.“

Dívčí hlas na druhém konci linky zní teď afektovaně a jakoby blahosklonně. Na opěradlo židle dopadne zrzavý Apoštol – zřejmě se předtím nepozorován procházel po hraně dveří od ložnice. Muž kocoura bezděčně pohladí po hřbetě. Číst dále

Neklid

Běžel jsem za kolem řeky, ale stále se mi vzdalovala. Čím víc jsem se snažil. Čím rychleji jsem běžel. Tím víc se mi vzdalovala. Mlha zahalila řeku, vzduch kolem mě zhoustl a neviděl jsem žádnou cestu. Mlha byla všude kolem mě. Nevěděl jsem, kterým směrem běžet, co dělat. Volal jsem za ní, ale nikdo se neozýval zpět. Byl jsem ztracen a najednou mě surově sevřely dvě postavy. Byl jsem proti nim zcela bezmocný. Jako šváb, kterého se chystali zašlápnout. Vzdal jsem to. Přestal jsem se vzpouzet. Mlha zmizela a já se naposledy podíval před sebe do dáli. Byla pryč.

Číst dále

Zápisky z mrtvé karantény

Už si ani nevzpomínám, jestli jsem ono rozhodnutí učinila sama, anebo se mě nikdo na nic nezeptal. Ze začátku mi to přišlo spíš úsměvné, nedokázala jsem si představit, jak budeme chodit po ulicích, aniž bychom si viděli do tváře. Z Japonců jsem si kvůli tomu vždycky dělala spíš legraci, samozřejmě jen u sebe v hlavě, aniž bych to komukoli řekla. Moje tělocvična zavřela, neměla jsem kam jít na kafe, divadlo nic, kino taky nic, dokonce i knihovna. A taky jsem přišla o práci. Číst dále

Saxofonista ze Staromáku

Stejně jako každé pondělí odbyl Richard Thomann myšlenky na smrt rychlou modlitbou a mentálním cvičením, které mu kdysi poradil jakýsi uznávaný neurochirurg z rádia, oblékl ošuntělý kabát, vzal pod rameno velké černé pouzdro a potichu se vydal z osiřelého podkrovního bytu ve Vodičkově ulici směrem do srdce města. Od řeky vanul svěží jarní vánek a stromová alej, kterou pozvolna procházel, se jemně vlnila a dodávala tak pohybu jeho kulhavé, shrbené postavy iluzi rychlosti. Když na půli cesty v duchu své obvyklé rutiny vytáhl z levé kapsy potrhaného kabátu pečlivě zabalenou housku, Praha se pozvolna začínala probouzet k životu. Opatrně usedl na schody dosud zavřené večerky, odložil černé pouzdro a se zrakem upřeným na místo, které vidí jen lidé na sklonku života, začal housku pozvolna žmoulat. Sedával tam rád, protože mu to místo i přes všechny změny, kterými Praha v posledních letech prošla a které jeho město přetvořily v muzejní exponát, připomínalo doby, kdy nejen, že světu rozuměl, ale dokázal s ním ještě udržet tempo. V jeho zorném poli se totiž kromě vzpomínek nevyskytoval žádný rušivý element. Žádní falešní mniši rozdávající kartičky s požehnáním, žádné křiklavé směnárny, žádné Asiatky slibující thajskou masáž, ani taxikáři, kteří by pod zatmavenými skly svých vozů čekali na příhodnou kořist. A především žádní turisté. Jen pouliční lampa a pozapomenutý dům, který měl již brzy padnout za oběť některému z ambiciózních plánů na revitalizaci města. Kýžený klid zde ale Richard Thomann tentokrát nenašel, a tak se o zbytek housky podělil s hejnem přihlížejících holubů, zvedl se a vyrazil směrem ke Staroměstskému náměstí. Číst dále

Jonáš Zbořil: Emoce už všichni známe, v poezii mi chyběl racionální přístup

Foto © Marcela Zbořilová

Jonáš Zbořil je v sérii rozhovorů Ink Links prvním básníkem a také prvním autorem, který je čtenářům a autorům časopisu generačně blízko. Jeho sbírka Nová divočina spojuje nezvyklou perspektivu básníka-otce s enviromentální tematikou, nahlíženou s mírným odstupem namísto zapáleného aktivismu. Emocím se podle něj sice nejde vyhnout, ale všichni už je tak nějak známe, proto teď Jonáše autorsky pohání racionální touha hledat odpovědi na otázky, které kolem nás vyvstávají… Například, co tak asi mají za lubem obyčejné zahradní túje?

Ve sbírce Nová divočina píšeš, že za všechno můžou túje, doslova „túje, vy svině“. Ty máš vůči nim nějakou averzi?

Ptá se mě na to hodně lidí. V rámci letošního ročníku Spisovatelé do knihoven jezdím po různých menších městech a chodí tam starší paní, které se mě ptají, co mám proti tújím, že je mají na zahradě. Jedna paní se mi naopak svěřila, že tomu zcela rozumí. Mám skoro pocit, že jsem se dostal do tajný sekty lidí, který mají vážný vztah k tújím, ať už kladný nebo záporný. Přijde mi, že jsem narazil na něco důležitého. Osobně k nim mám neutrální vztah. Nic hroznýho mi neudělaly.

Nikdy by mě nenapadlo se nad tújemi zamýšlet, ale v kontextu sbírky mi přišlo, že túje jsou kvůli své uniformitě spíše opakem divočiny.

Pro mě je to nejvíc domestikovaná rostlina z celé flóry. Přišlo mi logické odstartovat od nich, túje možná budou ty první, co se vzbouří. Takže proto jsou svině.

Celá sbírka je kompozičně propracovaná, postupuje ze zahrady od tújí na zarostlý okraj města a poté se rozbíhá do světa, až do jeho postapokalyptických obrazů. Začíná ale intimně z domova, kde je středobodem malé dítě. Přijde ti otcovská poezie jako nezvyklá básnická poloha?

K tomu mě napadá poezie Petra Hrušky. Hruška je pro mě autor, který svým způsobem píše otcovskou poezii, často o svém nevlastním synovi Adamovi, je to dost tíživý čtení a zároveň básnicky skvělý. Číst dále

Neznámí tvorové #12: Poslední večeře

S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…

Trmácím se od Julie. Krok, sun, krok. Kam dopluje opilý koráb, když není od Rimbauda? Paluba se houpe. Stále cítím Juliinu vůni, se kterou mám spojené myriády pocitů. Je jich tolik. Některé se vrhají z paluby. Z krku mi raší druhá hlava. Děje se mi to vždycky, když mozek neudrží nápor myšlenek a musí se rozskočit do dvou hlav. Číst dále

Od hranic

Nedělní chvilka poezie s básnířkou Lenkou Chýlovou. Severské, přírodní, skutečné. Všichni jsme tyto okamžiky někdy spatřili, ale neuměli jsme je popsat. 

nebe nemá konec

slilo se zemí

bílo se strukturou pole

bílo bez škraloupu mraků Číst dále