Dr. Filipitch: „Slam jsem začal dělat proto, abych nemusel sedět v porotě.”

Mistr ČR ve slam poetry za rok 2017 Filip Koryta alias Dr Filipitch je jedním z nejvýraznějších performerů české scény. Za sebou má stovky vystoupení v domácím prostředí i v zahraničí. O tom, jak vznikají jeho slamy i básně, jaká jsou specifika českého slamu nebo jaké benefity mají slamová pravidla, jsme si povídali na zimní edici festivalu Hradecký slunovrat.

Kdy jsi byl naposledy na slamu jako divák?

Je to dost dávno a těch akcí je tolik, že o tom nemám úplně přehled. Mohlo to být asi v srpnu, takže tři měsíce zpátky.

Byl jsi i v divácké porotě?

Ne, to určitě ne. Já docela často říkám, že slam jsem začal dělat proto, abych nemusel bodovat. Číst dále

Cígo, sauna, Kremrolee #9: Jacku! Já letím!

ilustroval Jan Netolický

______________

 

Sedíme s Jeníčkem v baru Kremrolee a upíjíme chmelový nektar.

Tu začne z prostoru vyvstávat povědomá melodie. Zamyslím se, típnu větu, kterou právě říkám. Odkud jen…?

„Ty vole, to je z Titanicu!“ vyhrknu nahlas.

„No jo, hochu,“ opáčí pobaveně Jenda.

„Hele já se u něj kdysi rozbrečel.“ Číst dále

Jackpot

Každou neděli jsem si kupovala los do loterie. Čekala jsem pak u televize na slosování a Tom, dnes už můj bývalý manžel, mi vysvětloval, že šance, že zrovna můj los vyhraje milionový jackpot, je zhruba stejná, jako že na mě spadne z nebe meteorit. Věděla jsem, že má pravdu, ale stejně jsem vždycky seděla na naší pohovce, los sevřený v prstech a čekala jsem. Sice jsem nikdy nevyhrála loterii, ale na té naší pohovce jsem byla zrovna v tu chvíli, kdy na mě ten meteorit spadl.

Byla to shodou okolností také neděle, krátce po obědě. Moje matka si vždycky šla zdřímnout do svého pokoje. Tom hned po obědě vyrazil do města. Kuchyň ani obývací pokoj, ve kterém byla již několikrát zmíněná pohovka, nebyly naše. Vlastně skoro nic z toho domu nebylo naše, měli jsme v něm jen pronajaté dva pokoje. Číst dále

Cígo, sauna, Kremrolee #8: Až umřu, bude klid

ilustroval Jan Netolický


Tramvaj spolu s troubocvrkozvoněním (ach, ten odporný zvuk umí jen ona!) projede zhruba třicet centimetrů od mýho těla. Troubocvrkozvonění mělo volume tak doprava, až mi připadá, že ten odporný zvuk zněl z mojí hlavy.

Zmateně se za vozítkem otáčím.

Bylo to vlastně…

Vlastně docela…

Docela těsně.

„To nestůjte takhle na kraji, ne?!? Dyť vás to málem srazilo…“ huláká na mě jakási stará flinta. Vzhledem k jejímu stáří by se dala nazvat puškou/ručnicí.

„Taky jsem si všiml.“

Našinec se úvahám o smrti nevyhne. Nevyhne se ani debatám o ní. Řeči o délce Cháronova penisu však většinou nepřinesou nic nového. Jelikož ho drahý kosťa má až na zem, čeká nás to všechny.  Někdo dělá, že se těší, ale uvnitř podvědomě vypouští hnědáky, někdo zas naopak… Číst dále

Všimni si

Po dvou minisbírkách poezie Honzy Michálka, vydáváme již třetí ukázku jeho poutavé a citlivé tvorby. Sebrané texty nyní obsahují dvě kratší lyrické prózy následované dalšími dvěma básněmi. Číst dále

Cross Attic: Rozpaky jako umělecké dílo (_neboj_ Jiřího Šimka)

Páteční dvojvystoupení herce, tanečníka a rezidenta Cross Attic Jiřího Šimka bylo jedním slovem divný. Ale v tom nejlepším. Performance pojmenovaná _neboj_ vyhnala diváky z jejich komfortních zón a nechala je po sobě v rozpacích pokukovat.

Už se nebojím. Zvědavě si prohlížím půdní prostor, který je ještě útulnější než obvykle. Podél obdélníkového tanečního prostoru vymezeného starým, červeným kobercem, jsou rozestavěny sedačky. Na krovech jsou přilepené průsvitné papírové zástěny. Za jednou se nachází improvizovaný bar, za druhou zákulisí. Číst dále

Slepice

Zdivo se drolilo, místnost páchla potem a močí. Mezi slunečními paprsky prosvítajícími z děr nad ucpanými sklepními okny tančil prach. Lidí tu bylo mnoho. Byli tu dlouho. Namačkaní jeden vedle druhého seděli nebo dřepěli podél stěn.

Tu a tam bylo slyšet, že někdo tlumí záchvat dýchavičného kašle. Prach byl místy tak hustý, že se ve sloupcích uvolňoval ze stropu a rodiny musely zakrývat dětem nos a ústa pásy látky. Sem tam se k sobě někteří naklonili a šeptem vyměnili pár slov, ale jinak nad skupinou visela tísnivá nehybnost. Číst dále

Cígo, sauna, Kremrolee #7: Ex se vrací…

ilustroval Jan Netolický

_______________

„Nazdar,“ slyším povědomý hlas a zvedám oči.

Je to ona. Ať začnou v Hollywoodu psát scénář pro volné pokračování godzilly s názvem „Ex se vrací“.

„Jé, he… Ahoj,“ pokusím se o zazubení a cigareta mi vypadne z huby.

Drahá ex vypadá fakt dobře. To se musí nechat.

Číst dále

Klec a další básně

Povídka zářijových svařáků od Aničky Kotvalové (čti zde) byla úderná a hodně true. Aniččina poezie je podobná –  jde bez velkých oklik k jádru věci a nebojí se je pojmenovávat tak, jak jsou. Pětici básní spojují zemité přírodní motivy dotvářející propojený poetický svět, do kterého stojí za to nahlédnout.

Číst dále

Vysoké stropy

Vešla jsem do bytu a okamžitě jsem zjistila, že to tu smrdí, že kuchyň je přímo v chodbě, a že je tu tma jako v pytli.

Věděla jsem, že pokud se sem nastěhuju, tak to bude sňatek z rozumu. Byla bych jako ošklivá debutantka, která si vezme prvního muže, který o ní projevil zájem a stráví zbytek svého života tím, že bude s nuceným optimismem omlouvat jeho chyby. Číst dále