Básně Jiřího Kordíka

ilustrovala Gabriela Emanovská

_________________

 

K 7. 1. 2015

Děsí mě nepřítomnost změny a evropské civilizační kmeny. Děsí mě až moc lidí,

co se nikdy nezastydí.

Děsí mě výkřiky v Paříži, když se vraždí malíři. Děsí mě zdvižená pěst v promenádách měst.

Děsí mě staletí rozdílů, nároky na přesilu

Děsí mě, co ze všech zbyde.

Ze všeho nejvíc děsím se sám sebe.

Číst dále

Boyz

ilustrovala Natálie Hofmanová

______________________

A tu jsem byl ve svým pokoji, ve svým krásným pokojíčku u rodičů v baráku, v tom našem rodinným orlím hnízdě vysoko nad městem.

A byl jsem vyjetej jak debil a jenom jsem chodil po tom pokoji od rohu do rohu a koukal, jak ty mravenečci moji choděj za mnou a dělaj si cestičky přesně, kudy šly moje nohy a vykreslujou moje šlépěje a vždycky jsou aspoň několik metrů za mnou a zanechávaj tak dočasný mapy mýho pohybu a já chodil a rýsoval jim různý stezky a oni je opisovali a jak jsem byl rozjívenej z toho krásnýho pohledu na ty moje zvířátka, tak jsem tam pobíhal pořád rychlejš a dělal různý zatáčky a šikany a pozoroval to jak děcko autodráhu, než jsem do nich omylem šlápnul a to mě pálilo, jak kdybych

Číst dále

Drým

ilustrovala Gabriela Emanovská

______________________

Za noci, když kapky odskakovaly od syčícího asfaltu a fáborky hotelů mrskaly skučící vítr ostošest, za noci, kdy čas líně přešlapoval na místě a ne a ne se pohnout, za té dlouhé, deštivé noci ležel ve své posteli, s měkkou matrací a povlečení vonícím jak louka, pod lustrem připomínajícím nebeský koráb nebo koš balónu, který tupý vichr převrátil vzhůru nohama tak, že jeho osazenstvo s úděsným křikem a hrůzou vtisknutou do tváří vyrazilo na bleskovou pouť vstříc tvrdosti země, ležel v posteli a vyhlížel

Číst dále

Příbuzní

ilustrovala Lucie Lelková

_________________

„Dnes budeme mít v závodní kantýně k obědu rybu. Od té doby, co mi nešťastnou náhodou umřel bratranec, rybinu nejím. To jsou u nás v Rusku takový oblasti na Sibiři, kam mužský jezdí jen na rybolov. Klidně na týden. Jeden den tam, pár dní loví a pak zase celý den zpátky. Pět set kilometrů, třeba. Peníze si na tom nevydělají, ale odpočinou si od rodiny. Vezou si s sebou dlouhé železné vrtáky, maličké stany, nebo jen igelitové plachty. V zamrzlé řece vyvrtají malou díru, propustí tudy vlasec s háčkem, postaví si okolo udice stan a vlezou si do něho.

Číst dále

Nulová kvantita | Balada pro dehtovou vílu

ilustrovala Klára Dudáková

___________________

cizí objekt leze po xichtě
chtěla jsi?
nechodí to v kruhu
-tvoří elipsu-
a nuly před náma
a nuly za náma
dehtová vílo
úlomky znělo
jak se mlha zvedá
nula
k nule sedá
ponořeno do hladiny slin
odvracíš se?
má mazlavou konzistenci
podobnou medu
jak asi chutná?
ponoř se
chapadlo zamrzlé pod dehtem
jak hluboko?
intoxikovaný octopus
jed touží po přenosu
šířit se na povrch

DOUFEJ, ŽE POD DEHTEM JE MRTVO!
a nuly před náma
a nuly za náma
dehtová vílo
úlomky znělo
jak se mlha zvedá
nula
k nule sedá

Jedna a tisíc nocí

ilustrovala Natálie Hofmanová

_____________________

Zvláštní, jak člověku ulpí v mysli jedna vzpomínka.

Dokud živa – potud mlčí. Až když mrtva – náhle chrčí.
A pod víčka nasouvá se – jedno, jaká záminka.

Tehdy vskutku dobře bylo, říkám si a usedám.
My byli jsme noci pány, blízkost zahojila rány.
Kráčeli jsme tiše spolu, nikdo nechtěl víc být sám.

Zvláštní, jak průzračně čistá byla paměť má v ten den.
Omamný mok víčka tížil, údy třásl, oči klížil.
Přesto dnes vím každé slovo, každý krok i pohled jen.

Nabiti a připraveni šli jsme bok po boku v dál.
Já se smál a ty ses smála, nad hlavami luna plála.
Co jsme chtěli – naše bylo! Lidé mlčeli. Svět stál.

„Do tmy čekej,“ zašeptalas a já čekal trapně rád.
Povětří kol pulzovalo. V srdcích mnoho, v rukách málo.
Čeká s chutí, kdo si jist je: Stane se, co má se stát.
Kolikrát jsem za svůj život ruku v ruce nocí šel?!
Jednou zůstal jsem před dveřmi, jindy ne, a přece věř mi:
Noc tu cosi jinak bylo – žít, tak strašně žít jsem chtěl.

Osud nakloněn nám nebyl, pootevřel jen svou skříň.
Co hořelo, dodýmalo. Co se mělo stát, se stalo.
Tebe, sebe zapomněl jsem.
Vzpomínku tu – nepustím.

Dopplerův efekt

ilustrovala Natálie Rajnišová

____________________

Byl nesmrtelný. Připadal si jako střed všeho, jako bod, kolem kterého plyne čas a odehrává se svět. Snad to bylo tím, že procházel obdobím, kdy celý svět čekal, co dokáže, a možná si ještě úplně nezvykl na to, jak z toho jednoho bodu pozoruje svýma dvěma očima, které sám nemůže vidět, oči cizí. Byl mladý. Nepřemýšlel nad tím, neuvědomoval si to. Byl svobodný, zdravý- byla to samozřejmost a ten nejblaženější stav duše, kterého mohl obyčejný smrtelník kdy dosáhnout a který si potřeboval za každou cenu získat a udržet.

Číst dále